Vina a trest. Proč máme větší soucit s pachatelem?
Mírné rozsudky nad pachateli násilných trestných činů nás mnohdy šokují. Možná ale nejsou zas takovým překvapením. Tolerance k násilí v různých podobách totiž prostupuje celou společností.
"Obžalovaný žil dosud řádným životem.“ To byl jeden z argumentů brněnského soudu, který na konci srpna schválil dohodu o vině a trestu pro muže, jenž v letech 2018 až 2021 pohlavně zneužil a znásilnil šest chlapců od deseti do čtrnácti let. Od soudu odešel s podmíněným trestem. Pravda, zazněly zde i jiné argumenty. Obžalovaný se podrobil sexuologické ochranné léčbě a všem poškozeným zaplatil odškodnění v hodnotě levného notebooku. Ale vraťme se k tomu „řádnému životu“.
Není to totiž poprvé, co české soudy těmito slovy ospravedlňují nízký trest pro násilníka jakéhokoli druhu. Co vlastně v očích české justice znamená vést řádný život? Že chodil včas do práce? Nezvracel v opilosti sousedům na rohožku? Neválel se počuraný na zastávce autobusu? Sice potajmu znásilňoval malé chlapce nebo doma tloukl manželku, ale to se s řádným životem nevylučuje, pokud nepouštěl moc nahlas hudbu a neodhazoval vajgly na chodníku?
Skutek se nestal. Opravdu?
K pachatelům násilných trestných činů, jako je napadení, domácí násilí, znásilnění nebo sexuální obtěžování, jsou české soudy mnohdy nepochopitelně shovívavé, často dostanou jen podmínku. Naproti tomu za vypěstování pár rostlin konopí si můžete jít sednout na šest let do vězení jako muž z Hodonínska, kterému nepomohla ani stížnost u Ústavního soudu.
Ještě vyšší trest hrozí za daňový únik: Pokud zkrátíte daň o padesát tisíc korun nebo víc, hrozí vám až deset let natvrdo. Zdá se, že obětí z řad dětí, žen a fyzicky slabších se náš stát prostřednictvím soudů zastat moc neumí, zato sám sebe ano. Nejde ovšem tolik o znění jednotlivých zákonů, jako o lidi, kteří je naplňují, tedy konkrétní soudce, prokurátory, úředníky a policisty. A nejen je, protože jejich myšlení koneckonců odráží hodnoty a myšlenkové vzorce sdílené velkou částí obyvatel.
Zatímco pachatelé násilných činů se u soudů často setkávají s empatií, pro oběti to tak docela neplatí. Ženy nahlašující znásilnění už u prvního výslechu čelí nenápadným (nebo ne až tak nenápadným) projevům podezírání, že si všechno vymyslely. Dostane se jim zevrubného poučení o tom, co je to křivá výpověď, málokdy ale slyší slova podpory a povzbuzení za to, že sebraly odvahu jít trestný čin nahlásit (v případě znásilnění se tak u nás děje podle odhadů jen v pěti procentech případů). „Velmi často, ale velmi často je oznámení ženy smyšlené,“ prohlásil letos v létě v pořadu Spotlight policejní prezident Martin Vondrášek.
Je sice pravda, že v roce 2022 policie v Česku vyšetřovala 1375 případů znásilnění a z nich 573 bylo nakonec odloženo, ale to neznamená, jak tvrdil Vondrášek, že „skutek se nestal“. K odložení případu může dojít z mnoha jiných důvodů, zejména kvůli nedostatku důkazů, což může souviset právě se způsobem, jak jsou oběti vyslýchány.
Neměla provokovat
Policejní stanice a soudní síně nejsou ale ve společnosti izolovanými ostrovy. Jejich podezíravý postoj vůči obětem násilí sdílí velká část veřejnosti. Podle letošního průzkumu agentury Ipsos pro iniciativu Pod svícnem si více než třetina Čechů myslí, že oběti domácího násilí si za něj aspoň někdy mohou samy. Ještě příkřeji vůči obětem násilí dopadá loňský průzkum agentury Focus pro Amnesty International. Spoluvinu jim připisuje celých čtyřicet procent lidí. (Nutno ale podotknout, že situace se zlepšuje, v roce 2015 měly tento názor skoro dvě třetiny lidí.)
„S nedůvěrou, zpochybňováním a zlehčováním se tak oběti mohou setkat doslova všude: na policejní stanici, u soudu, na sociálním odboru, ale i mezi svými známými nebo v rodině. K bagatelizaci násilí dochází napříč systémem. I samy oběti k tomu mají tendenci,“ uvádí socioložka Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV ČR.
Proto nepřekvapí, že podle výzkumu z roku 2021 tři čtvrtiny Čechů nevědí, čeho se týká Istanbulská úmluva, o jejímž přijetí u nás politici stále vedou bouřlivé debaty. Mnozí se domnívají, že úmluva popírá rozdíly mezi muži a ženami a prosazuje tzv. ideologii genderu. Možná by nám prospělo, kdyby se o úmluvě alespoň mluvilo pod jejím skutečným názvem: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.
Šikana? Jak se to vezme
Jak je možné, že vůči násilníkům jsme jako společnost tak shovívaví, zatímco obětem nevěříme? Možná to souvisí s přesvědčením tradovaným po generace, že násilí, ať už fyzické, nebo psychické, je jediný účinný způsob, jak udržet kázeň a pořádek. „Přísnost musí bejt, bez přísnosti by se nikdo nikam nedostal,“ říkal už Haškův Švejk a tato představa prostupuje naší společností doposud. Bez přísnosti by si každý dělal, co chtěl – a co potom?
Volání po přísnosti souvisí s hluboko zakořeněnou myšlenkou, že lidi jsou v zásadě neřádi, takže když se jim nebude preventivně šlapat na paty, nic nebude fungovat.
„Šikana, jak se to vezme… Já jsem to za šikanu nepovažoval,“ vzpomíná pan B. na dny své základní vojenské služby v osmdesátých letech. „Lampasákům v pět odpoledne končila šichta a museli nějak zajistit, aby v těch kasárnách nebyl úplnej brajgl. Kdyby si vojáci dělali, co chtěli, to by bylo úplný peklo. Takže se důstojníci spoléhali na mazáky. Ti tam byli o rok déle než my a museli jsme je poslouchat. To bylo všeobecně známý, že si uměli zařídit pořádek a nějakou morálku,“ vypráví pan B. „A po roce zase nás povyšovali na mazáky, dostali jsme přes prdel řemenem namočeným ve vodě. Hezky to vždycky nasolili. Ale mně to nějak nevadilo. Prostě jsme to přijali a žádná věda se z toho nedělala.“
Smutné je, že tento vzorec z komunistické vojny – nedůvěra, preventivní šikana, právo staršího a silnějšího – se opakuje i tam, kde bychom čekali zcela jiné vztahy a způsoby motivace. Setkáváme se s ním ve školách, na úřadech, ve fi rmách i v rodinách. Jakékoli změně pak brání často opakovaná mantra, že „my jsme to taky vydrželi a jak nám to prospělo“.
Kolik facek je přiměřený trest?
Není tedy divu, že Česko je spolu se Slovenskem a Belgií poslední zemí v Evropské unii, která nemá zákon o nepřípustnosti tělesného trestání dětí. Když rodič své dítě zmlátí páskem tak, že mu zůstanou krvavé šrámy, a tento případ se čirou náhodou stane předmětem vyšetřování, soud musí podle současných zákonů zcela vážně posuzovat, zda šlo o „přiměřený trest“, nebo už je to týrání. Dokonce se na české území začaly stahovat zahraniční náboženské sekty, které v původních zemích svého působení měly problémy se zákonem právě kvůli bití dětí.
To se má nyní změnit. Ministerstvo spravedlnosti připravuje novelu občanského zákoníku, která má legislativně zakotvit nepřípustnost jakýchkoli tělesných trestů. Jistě, je něco jiného, když ve velkém úleku násilím strhneme dítě, které by jinak vběhlo do silnice, a něco jiného jsou promyšlené a pravidelné tělesné tresty. Ale nelze posuzovat, jestli jedna facka je ještě v pořádku a dvě už ne – zákon má jasně stanovit, že žádné násilí není přípustné. Pro mnoho zejména starších lidí jde o jeden z výmyslů současné „přecitlivělé“ doby, ale například ve Švédsku tento zákon platí již od roku 1979. „V praxi je zejména nutné změnit atmosféru v české společnosti,“ říká vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková. „V České republice může být rodič až vybízen k tomu, že pár facek by si dítě zasloužilo. Současně panuje představa, že dítě musím tvrdě vést, aby z něj vyrostl dobrý člověk.“
Důtky a přepadovky
Ze školství sice tělesné tresty vymizely už dávno, ale autoritativní metody udržování pořádku v mnoha školách přetrvávají. Za ideál se stále považuje žák „ukázněný“, přičemž slovo „kázeň“ původně znamenalo „pokárání, trest“. Alespoň hned víme, jak se k té „kázni“ dospěje. Píší se „přepadové“ písemky, učitelé mají na chodbě „dozor“ a neposlušní žáci dostanou třídní „důtku“, což vyvolává představu nástroje, který dnes známe, doufejme, už jen z obchodů se sadomasochistickými hračkami. I tady se vychází z myšlenky, že kdyby se k žákům nepřistupovalo s apriorní nedůvěrou, místo učení by převrátili školu vzhůru nohama.
Právě tady, v rodinách a ve školách, začíná cyklus tolerance k násilí, která nás nakonec šokuje v soudní síni. Chceme-li z něj vystoupit, musíme se především zbavit představy, že násilí v jakékoli podobě může být součástí „řádného života“.
