Přiznal, že mě znásilnil, já ale potřebovala vědět proč, říká autorka knihy Chci se ti podívat do očí
Bylo jí šestnáct a její první přítel ji doprovodil domů z plesu. Pak ji znásilnil. Šokující a traumatickou událost se islandská spisovatelka Thordis Elva snažila nejprve potlačit. Jenže to nefungovalo a Thordis se rozhodla Toma konfrontovat. A on ji vyslechl. Z jejich upřímné snahy celou věc popsat, pochopit a překonat trauma vznikla kniha „South of Forgiveness“ (česky Chci se ti podívat do očí), která nemá být o násilí a bolesti, ale především o cestě k pochopení, k odpuštění a k vyléčení. A ačkoli Thordis mluví o svém traumatickém zážitku velmi otevřeně, je celý příběh hlavně o naději a uzdravení.
Tom byl vaše první láska. Jak vypadal váš vztah před tou nocí, kdy vás znásilnil?
Byla jsem poprvé v životě zamilovaná. Tom přijel na naši školu z Austrálie v rámci výměnného pobytu. Byl krásný, vyzrálý, empatický a zamilovali jsme se do sebe. Drželi jsme se za ruce, dívali se jeden druhému do očí – možná by to dnešní dospívající nazvali „cringe“. Časem jsem Toma představila i rodičům. Máma tehdy uvařila asi osmichodovou večeři, něco, co jsme nikdy nedělali, přišlo mi to celé trapné, ale Tom to přežil a já si říkala, že je opravdu ten pravý.
Prostě sen mnoha dospívajících dívek...
Ano, se vším všudy, šli jsme spolu samozřejmě na školní ples. Měla jsem nádherné šaty a velké plány, jejichž součástí byl i alkohol. Jenže s ním jsem do té doby neměla moc zkušeností, a tak se stalo, že jsem se na plese strašlivě opila. Zpětně bych řekla, že jsem měla otravu. Pamatuji se, že mi bylo opravdu zle, zvracela jsem na záchodech, byla jsem v podstatě bezvládná a lidé z ochranky se dokonce ptali, jestli mají zavolat záchranku. Ale byl tam můj úžasný Tom, který je ujistil, že mě doveze domů. Byla jsem mu vděčná, nejen za záchranu v tomto stavu, ale i za to, že jsem nemusela do nemocnice, kde pracoval můj otec. Vynesl mě ven a naložil do taxíku. Celou dobu jsem myslela jen na to, že kdyby se to rodiče dozvěděli, měla bych pěkný malér, a jak jsem šťastná, že mě Tom zachránil. A jaká je škoda, že nemohu artikulovat a poděkovat mu. A tady vlastně celý příběh mohl a měl skončit.
Ale neskončil!
Tom mě donesl do pokoje a svléknul mi šaty. Položil mé bezvládné tělo do postele a pak mě zničehonic znásilnil. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Nedokázala jsem to ani pojmenovat. Jak by můj úžasný přítel, ze kterého byli ještě před pár týdny nadšení i mí rodiče, mohl dělat něco takového? Cítila jsem se zrazená, frustrovaná, ponížená, zmatená. Celou dobu jsem viděla jen dvě svítící tečky mezi číslicemi na digitálních hodinách. Proto vím, že to celé trvalo dvě hodiny. Sedm tisíc dvě stě bliknutí.
Jak vypadalo vaše následné setkání?
Pak už jsme spolu vlastně nemluvili. Jen jsme se po dvou dnech viděli ve škole. Tom řekl, že to asi nefunguje, na tom jsme se shodli, a tak to skončilo. On zanedlouho odjel a já se snažila na všechno zapomenout. Tehdy mi to dávalo vlastně jediný smysl. To, že jsem byla znásilněna, mi došlo až po čase, a přišlo mi nereálné po takové době bez jakýchkoli důkazů vznést obvinění proti člověku, který byl na druhé straně planety. Tak jsem se snažila celý zážitek vytěsnit.
V knize píšete, že to nefungovalo. Měla jste poruchy příjmu potravy, problémy s alkoholem, se sebepoškozováním i se vztahy. Tušila jste, že za tím může být vaše trauma?
S poruchami příjmu potravy jsem měla problém už před zneužitím, ale pak se to zhoršilo. Nesnášela jsem své tělo, sebe, dlouho jsem se z toho, co se stalo, vinila. Nedocházelo mi, že alkohol i mé nefunkční chování ve vztazích zčásti ovlivňuje i mé nezpracované trauma. Jednou, po devíti letech od té noci, jsem se pohádala se svým tehdejším přítelem. Bylo mi pětadvacet, byla jsem naštvaná a šla se uklidnit do kavárny. Vytáhla jsem notebook s tím, že mu napíšu dopis a najednou, úplně neplánovaně, jsem začala psát Tomovi. Pamatuješ si, co jsi mi provedl? Uvědomil sis někdy, jak mě to zranilo? V tu chvíli mi došlo, že je to pořád ve mně, že je to asi věc, kterou potřebuji zpracovat.
Rozhodla jste se Toma konfrontovat? Nebála jste se jeho reakce?
Samozřejmě jsem přemýšlela, jestli ten dopis mám poslat. Co když mám špatný mail? Co když mě nazve lhářkou, co když neodpoví a nedozvím se nic? Co když mi znovu ublíží? Obav byla řada, ale ten hlas, který jsem v sobě najednou našla a který ke mě mluvil, byl v tu chvíli něco natolik zásadního, že jsem ho nemohla ignorovat. Tak jsem Tomovi mail poslala.
Jaká byla jeho reakce, proč vás zaskočila?
Představovala jsem si leccos, ale Tom zcela bez vytáček v dopise přiznal, že si pamatuje, že mi ublížil. Že to byla zcela jeho odpovědnost, že já neudělala nic špatně. A že v podstatě neuplyne den, kdy by na to nepomyslel. To jsem samozřejmě nečekala. Začala jsem pátrat, jestli existuje něco, co bych od něj mohla dostat. A pochopila jsem, že opravdu potřebuji vědět „proč“.
Tom byl ochoten to s vámi sdílet?
Ano, ale všechno to mělo vývoj. Začali jsme si psát, což trvalo dalších téměř devět let. Vyměnili jsme si 166 mailů a ve všech jsme se snažili upřímně přijít na to, co dovedlo osmnáctiletého kluka z dobré rodiny, kde měli rodiče podle všeho rovnoprávný vztah, k tomu, aby vlastně proti své výchově a přesvědčení udělal něco takového. Někdy jsme měli mezi psaním dlouhé pauzy, ale oba jsme se k té události vždycky v nějaký moment vrátili, třeba když jsme něco viděli v televizi nebo četli v novinách.
Jak vznikl nápad sejít se osobně a proč v Jihoafrické republice?
Jednoho dne jsem si řekla, že už nechci žít v minulosti. Že za tím vším, co se stalo, potřebuji udělat nějakou důraznou tečku. Že to celé chci uzavřít. A jelikož za všemi těmi dopisy a událostmi byla osoba z masa a kostí, přišlo mi logické, že bychom se měli vidět. Jižní Afrika byla na půli cesty, domluvili jsme se, že se tam sejdeme a strávíme spolu nějaký čas. Manžel i rodina mě v tom podpořili, i když se o mě pochopitelně trochu báli. Také jsem zvažovala, jestli zvládnu odloučení od syna, ale cítila jsem, že to potřebuji. A věděla jsem, že Tom chce upřímně udělat vše pro to, abychom se oba zcela duševně uzdravili.
Splnilo to setkání vaše očekávání? Kdy vlastně vznikl nápad na knihu?
Za ten týden, co jsme spolu byli, jsme toho probrali opravdu hodně. I Tom se otevřel a vyprávěl, jak se mu s tím, co provedl, žilo. Musel se s celou záležitostí také vyrovnávat, ani pro něj to nebylo jednoduché, takže celá naše komunikace byla nesmírně léčivá pro obě strany. Chtělo to hodně odvahy a upřímnosti, nebylo to vždy příjemné. Měli jsme pocit, že toho odkrýváme velmi mnoho. A byl to Tom, který přišel s nápadem, sepsat to do knihy. Tady mi přijde velmi důležité říct, že Tom z té knihy nemá žádný zisk. Nevydělává na tom, že před lety znásilnil svoji přítelkyni.
Zjistila jste to, co jste chtěla zjistit? Tedy „proč“?
Ano, i proto jsem souhlasila, že knihu napíšeme. Protože na to není jednoduchá odpověď. Zjednodušeně řečeno, Tom měl v tu chvíli pocit, že mu jako jeho přítelkyně patřím a že jeho nárok je oprávněný. Nějak se mu podařilo přesvědčit sebe samotného, že to, co chtěl v tu chvíli, bylo důležitější, než souhlas nebo potřeby druhé osoby. Kde se v něm ten pocit vzal, co v tom hrálo roli, to už je na delší vyprávění a v knize je to rozebráno lépe.
THORDIS ELVA
Islandská novinářka, spisovatelka a aktivistka. Věnuje se prevenci násilí a prosazování rovnosti žen a mužů ve společnosti i digitálním světě.
V 16 letech ji znásilnil její přítel, kterého později konfrontovala a společně napsali knihu South of Forgiveness (česky Chci se ti podívat do očí, 2024) o cestě k uzdravení a odpuštění.
V roce 2015 získala na Islandu za svou práci v oblasti prevence násilí titul Žena roku a v roce 2017 se stala Osobností roku hnutí MeToo. V roce 2020 založila nadaci Nordic Digital Rights and Equality Foundation.
Protože věci nejsou jen dobré nebo špatné, černé nebo bílé, tak důvod také není jeden a jednoznačný. Ale co pro mě bylo důležité: Tom přiznal, že udělal chybu, za své jednání převzal odpovědnost. Nebagatelizoval moje pocity, na nic se nevymlouval. A v tom byla jeho reakce nesmírně cenná. Když se podíváte, jak třeba reagují různé známé osobnosti, které jsou v podobné situaci, kdy shazují vinu na oběti, označují je za lhářky nebo za narušené osobnosti, které se chtějí přiživit na jejich slávě. Média nebo fi lmy často přinášejí příběhy predátorů, kteří pokračují ve svém toxickém chování. Tom se ale zachoval správně, řekl to, co oběť potřebuje slyšet, nezřekl se zodpovědnosti. A já chci, aby to bylo slyšet dál.
Jaké to je mít v mnoha očích identitu oběti?
Máte pravdu, jsem populární kvůli nejstrašnější věci, která se mi stala. Někdy mi to nevadí, někdy to není úplně příjemné. Někdy se dostanu do situace, kdy přijdu někam jako expertka, třeba na rovná práva v digitálním světě, a pořadatel mě představí: „To je Thordis, expertka a žena, která byla znásilněna.“ V tu chvíli cítím, že je to fakt moc. Záleží na situaci.
Většinou jsem ale hrdá, že mohu být hlasem obětí. Že díky svému příběhu i práci, kterou dělám, mohu upozorňovat na to, co by se mělo změnit. Že je důležité mluvit o souhlasu, narovnávat příležitosti, vychovávat děti v rovnosti už odmala. Protože nejčastějšími pachateli sexuálního násilí nejsou žádná monstra nebo zrůdy, které odhalíte na první pohled. Jsou to spolužáci, kolegové, politici, sportovci. Jsem ráda, že mohu přispět k tomu, že se o těchto věcech hovoří častěji. Je důležité hovořit o souhlasu, převzít odpovědnost a snažit se změnit kulturu, ze které sexuální násilí vychází, i myšlení, ve kterém je zakořeněno.
