Znásilnění má zpravidla velmi málo společného se sexem, říkají Jasmína a Pavel Houdkovi

...

... Zdroj: Se svolením Jasmíny a Pavla Houdkových

Brigita Zemen
Rozhovory

Na svých kurzech Moderní sebeobrany vám ukážou, jak dát tvrdou ránu. Především vás ale naučí, jak to udělat, abyste se do takové situace vůbec nedostali. Jasmína a Pavel Houdkovi dostávají do veřejného prostoru téma sexualizovaného násilí, ukazjí, jak ho společnost má tendenci zlehčovat a že má často větší soucit s pachatelem než s obětí. Jejich snažení ocení letos při příležitosti zářijového Dne české státnosti Stříbrnou medialí i předseda Senátu Miloš Vystrčil.

Jak se pozná sexuální nebo sexualizované násilí? Kde začíná?

Jasmína: My říkáme, že to začíná divným pocitem, pocitem strachu nebo nebezpečí. Žádné násilí nezačíná tak, že vás někdo bije nebo škrtí, ale naopak právě tím, že si všimnete, že se cítíte jinak, nekomfortně, začne vám být z toho člověka, který sedí vedle vás, najednou nějak špatně. V Moderní sebeobraně učíme lidi, aby začali něco dělat už v tento moment, protože obecně máme tendenci násilí ignorovat s tím, že nám se něco takového stát nemůže, že to asi byl jen vtip, ten člověk to tak nemyslel, nebo že se nám něco zdálo. Proto posilujeme lidi v tom, aby reagovali na svoji intuici, aby něco udělali jinak v momentě, kdy se cítí nepříjemně. Třeba aby na toho člověka zaměřili pozornost a zeptali se ho, jak to myslel, ať to vysvětlí.

Pavel: Problém je v tom, že my jako společnost si násilí představujeme jen jako akt, kdy někdo někoho škrtí, bije, svalí na zem, leží na něm a svléká ho. Ale násilí není jen tahle jednorázová událost, která se děje v jeden konkrétní moment. V drtivé většině případů jde o proces sestávající z více fází. Pachatel si vás testuje, posouvá vaše hranice a to je právě ten moment, kdy z různých drobných náznaků, slov a gest vzniká váš nepříjemný pocit, ale zároveň se vlastně nic neděje. Třeba vám v práci kolega sáhne na holé rameno nebo řekne nějaký hloupý vtip, což je něco, co pravděpodobně řešit nebudete. Ale když cítíte, že jeho jednání má nějaký podtext, že to není v pořádku, zcela pravděpodobně jde o to, že si vás ten člověk oťukává, testuje, co si k vám může dovolit, a pokud zjistí, že ledacos, je možné, že to násilím skončí.

Dokážu si představit, že bych intuici poslouchala a ohradila se v případě cizího člověka. Když to ale udělám v práci nebo v případě příbuzného, budu se s ním potkávat dál. Na co se mám tedy připravit? Co se stane, když se ohradím?

Pavel: Je důležité si uvědomit, že ve většině případů se budeme ohrazovat proti někomu známému, protože ze statistik vychází, že v 80 % případů sexualizované násilí spáchá někdo, koho oběť zná, typicky je to kolega, spolužák, bývalý partner, soused, kamarád, příbuzný a podobně. Když se ohradíte, mohou se stát dvě věci. Buď se ten člověk omluví, například že vám sahá na rameno, že si neuvědomil, že vám to může být nepříjemné, a jednoduše to dělat přestane. Nebo to začne zlehčovat, zesměšňovat vás, shazovat – a tím vám dává naprosto jasný signál, že vás testoval, a vy jste ho odhalili.

Jasmína: Což by vás nemělo umlčet, naopak byste měli být hlasitější a přidat, když se vám neomluví. Pozornost by neměla být namířená na vás, že jste se ohradili, ale na něj, na jeho chování. Ale je potřeba se připravit také na to, že vám okolí nemusí věřit a může si myslet, že přeháníte. Když se proti někomu vymezíte a řeknete „tohle se mi nelíbí“ nebo „takhle se mnou nemluv“ nebo i prosté „ne“, tak musíte počítat s tím, že tímhle to nekončí. Sebeobrana spočívá i v tom, že zvládneme snést tlak okolí a bránit se lidem, kteří nám budou říkat, že je Franta jenom vtipálek, tak ho musíme brát s rezervou, případně že máme být rády, že na nás má tyhle narážky, protože za deset let už je nikdo mít nebude. Znevažování je nosné téma sebeobrany, které bylo spoustu let opomíjeno, ale když se o něm bavit nebudeme, tak to není sebeobrana.

......|Se svolením Jasmíny a Pavla Houdkových

Jak to?

Jasmína: Protože většina lidí se v těchto počátečních, oťukávacích fázích nebrání právě kvůli tomu, co přijde potom. Že se může stát, že je v práci začnou pomlouvat, nebudou je zvát na společné večírky, vyhodí je ze skupinových chatů, protože oni jsou ti, kdo nerozumí legraci a dělají problémy. Nebudu vám mazat med kolem pusy, je to nepříjemné. Tím, že jednou řeknete „ne“, nic nekončí, bude vám nepříjemně, budete na to myslet a někteří lidi si o vás budou myslet, že jste kráva nebo hysterka. A tak lidé čekají na ten útok s velkým Ú, na to násilí, aby se bránili hmaty a chvaty, protože to je přece ta sebeobrana. Přitom drtivou většinu násilí lze zarazit dřív, než k tomuto dojde.

Proč je tedy důležité se ohradit?

Jasmína: Všechny holky, všechny ženy, včetně mě, znají pocit, kdy něco chtěly říct, a neřekly, kdy se neozvaly. A většina z nás si vybaví situace, které se jim staly, kdy z takového kolektivu nakonec musely odejít, protože jim z toho bylo zle. Ale důležité je, že tím, že se dnes ohradíte, zajistíte to, že zítra už se vám to dít nebude. Budete mít ze sebe pocit, že jste to dokázala, že máte sílu něco nahlas říct, postavit se za sebe, a to je nesmírně osvobozující. Není fér se muset bránit, v ideálním světě by Moderní sebeobrana nebyla vůbec potřeba, ale dokud tu ideální svět není, chceme lidi motivovat k tomu, aby to pro sebe udělali.

Pavel: To, že se ohradíte, má samozřejmě také velký společenský přesah. Na mnoha případech, včetně kauzy Dominika Feriho, vidíme, že když se takové chování odhalí, často je první reakce: „Ale vždyť to všichni věděli, holky z vyšších ročníků prvačkám říkaly, ať s ním nejezdí samy výtahem, ať si na něj dají pozor…“ Problém je v tom, že i když to všichni věděli, tak nikdo nic neudělal až do té doby, kdy už došlo k mnoha případům fyzického násilí. Teprve pak s tím někdo vyšel na světlo a ostatní se začali přidávat. Jestliže se za sebe postavíte, můžete spustit lavinu reakcí lidí, kteří mají stejnou zkušenost. Můžete pomoct zastavit člověka, který se takhle chová sériově. A navíc pomáháte měnit nahlížení společnosti, protože když se lidé začnou ozývat, tak jevy jako shazování, ponižování a vtípky přestanou být vnímané jako něco, co se prostě dělá.

Zmínil jsi případ Dominika Feriho, u kterého před pravomocným rozsudkem často padaly komentáře, že on to přece nemá zapotřebí, protože mu holky samy lehají do postele, takže proč někdo takový má potřebu na ženy sexuálně útočit?

Pavel: Znásilnění a sexuální obtěžování má zpravidla velmi málo společného se sexem. Proto se také používá spíš termín sexualizované než sexuální násilí. V drtivé většině případů to není o tom, že by byl pachatel frustrovaný a nemohl si najít holku, naopak má často spoustu příležitostí, ale sexuální obtěžování i znásilnění je o pocitu moci. Pachatel chce nadvládu nad druhým člověkem a dosahuje jí skrz to nejintimnější a nejvíc zraňující, sexuální složka je tedy jen nástroj.

Existuje něco jako typická oběť, nebo se to může stát každému?

Pavel: Lidé si často myslí, že sexuální nebo i domácí násilí je otázkou nižších sociálních vrstev nebo alkoholiků, ale to vůbec není pravda. Týká se všech vrstev společnosti, děje se na vysokých školách, vrcholovým manažerkám, stejně jako prodavačkám.

Jasmína: Mě osobně lidé považují za silnou, sebevědomou, ráznou ženu, která nejde pro peprnější slovo daleko, ale i mně se to stalo, a proto vždycky říkám, že když se to stalo mně, tak se to může stát úplně každému. Také to začalo nenápadně, byla jsem ve vztahu s partnerem, který se ke mně choval příšerně, umlčoval mě, nenechal mě projevit emoce, a nakonec to po roce vyvrcholilo tím, že mě fyzicky napadl. Odmalička jsem byla hodně vidět i slyšet, a navzdory tomu, že jsem byla okolím považována za tu, která si rozhodně nenechá nic líbit, mě ve čtrnácti letech znásilnil matčin přítel. Násilí nemá kastu.

Dosud jsme se bavili o tom, že nám něco nepříjemného dělá známý člověk, kolega, kamarád, spolužák. Co když mám ale najednou divný pocit z partnera?

Pavel: Tohle je samozřejmě strašně těžká oblast a je potřeba říct, že když se člověk z takového vztahu nezvládne vymanit, není to v žádném případě jeho chyba. I násilí ve vztahu začíná jen málokdy zničehonic. Signály se objevují už od počátku a postupně se stupňují a přitvrzují, ale bohužel, proti schopnosti takové signály rozpoznat jde stav zamilovanosti. Máme tendence mít nasazené růžové brýle a různé věci omlouvat a přehlížet. Říkáme si, že měl těžký den v práci, že stál cestou domů v koloně, že jsem něco špatně řekl, ale je potřeba se na tyto drobnosti naladit a být nekompromisní. Pokud jsem třeba na druhém rande, odskočím si na záchod a mezitím mi partner objedná, aniž by se mnou probral, co chci nebo co mám ráda, měli bychom zpozornět. Často se jedná o manipulaci, která se bude stupňovat. Principy jsou pořád stejné, když se neozvete na začátku, bude to eskalovat. Dobrým vodítkem je také to, jak se vyjadřuje o jiných ženách, bývalých partnerkách, ale také třeba o celé problematice znásilnění. Vyšší míra mizogynních postojů u mužů podle studií koreluje s vyšší pravděpodobností, že se dopustí znásilnění.

Jasmína: Kdyby vám násilník dal facku na prvním rande, tak na druhé samozřejmě nepůjdete. Proto to testování a posouvání hranic trvá měsíce a roky. Spousta lidí nechápe, proč v tom ty ženy žijí tak dlouho, proč si nechají líbit, že je někdo bije, týrá a ponižuje, ale musíme si uvědomit, že nejde o jednorázovou událost.

Na Moderní sebeobraně učíte, jak pomocí postoje a výrazu zmenšit šanci, aby se nám něco takového stalo. Co tedy konkrétně můžeme dělat?

Pavel: Ukazujeme spíš nějaký set doporučení, nástrojů a taktik, které použít, když už se násilí začíná dít a někdo testuje naše hranice, jak reagovat a začít to řešit tak, abyste se pak nemuseli fyzicky bránit na konci, kdy už vás někdo napadne.

Jasmína: My vás naučíme dát tvrdou ránu, ale věnujeme také pozornost tréninku, jak se ideálně vůbec nedostat do situace, kdy byste ji někomu dát museli. Naučíme vás, jak sebevědomě stát, jak se tvářit, aby si okolí řeklo, že na vás to raději zkoušet nebude, protože byste dělali problémy. Naučíme vás důraznou a jasnou komunikaci, kterou když použijete, tak máte devadesátiprocentní šanci, že se konfl ikt vyřeší tak, že ten druhý odejde. A samozřejmě vás naučíme i typické údery, které si pod sebeobranou všichni představí, ale je potřeba říct, že psychická sebeobrana je důležitější a pro život praktičtější, protože ji rozhodně budete potřebovat častěji.

Obvykle slyšíme rady, že máme na sebeobranu nosit klíče mezi prsty, boxer nebo pepřový sprej. Co doporučujete vy?

Pavel: Pokud se nebudeme opakovaně bavit o vaší psychice, pak je prakticky jedno, co u sebe nosíte, protože v situaci, kdy na vás někdo jde, zamrznete. A pak můžete mít v kabelce klidně kulomet, a bude vám k ničemu, protože ho nepoužijete. Takže dřív, než se budeme bavit o pomůckách, musíme nejprve vyřešit naladění hlavy, odhodlání se za sebe v konfl iktu postavit, vědět, co dělat, aby se vám nestalo zamrznutí. Když tohle všechno víte a zvládáte, v devadesáti procentech případů nebudete pomůcky potřebovat.

Jasmína: Každopádně pomůcek je na trhu řada, ale ve většině případů jsou k ničemu. My všechno testujeme. Na sobě. V klidu, v pohybu, v podmínkách konfliktu. Různé bodačky, klíčenky, alarmy a paralyzéry jsou spíš těžítkem v kapse než něčím, co vám reálně pomůže. Štípnou, ale nezastaví agresora. Já sama u sebe nosím pepřový sprej. Funguje, ale i u něj je potřeba vědět, jak se používá, a naučit se s ním, abyste ho v ostré situaci nepoužívali poprvé a věděli, jak moc je potřeba ho zmáčknout, jak se rozstříkne a co se potom vlastně děje. Takže si kupte dva (vybírejte vždy ten s gelovou náplní), jeden si někde bezpečně vyzkoušejte, pak ho vyhoďte, protože jednou použitý pepřový sprej je k ničemu, a noste u sebe ten druhý. Už jenom to, že máte v ruce kvalitní pepřák, ve vás vzbuzuje větší pozornost vůči okolí. Změníte svůj postoj, chůzi, držení těla i pozornost a pomůže vám cítit se bezpečněji, což je všechno správně.

Jak moc efektivní je, když ho použiju? Co se stane?

Pavel: Máme desítky svědectví našich klientek ze situací, kdy ho použily, a celý náš tým, což je přes 40 lidí, si ho vyzkoušel na sobě, takže můžu říct, že je to tvrdý. Pokud máte kvalitní pepřový sprej, od nějaké renomované značky, funguje to vždy. Útočník během vteřiny přestane vidět, přinutí ho to zavřít oči, které je nemožné otevřít, ale je potřeba si uvědomit, že i když člověk nevidí, je schopen ještě zhruba dvacet vteřin fungovat, než začnou natékat sliznice a začne se dusit, kašlat a padne na kolena.

Jasmína: Samozřejmě záleží na jeho stavu, nátuře a toleranci bolesti, ale v téhle fázi je člověk mimo zhruba deset minut až půl hodiny, a vy tak máte spoustu času z té situace utéct. Nicméně důležitých je právě těch dvacet vteřin po zásahu, takže je dobré uhýbat na stranu, protože násilník půjde tím směrem, kde vás naposledy viděl. Proto je důležité umět se bránit i rukama, protože ani pepřový sprej ho nevyřadí okamžitě.

Pavel: Fyzická sebeobrana funguje jako vaše posila, protože když víte, jak se bránit fyzicky, když víte, co máte dělat, když všechno ostatní selže, tak se vám taky mnohem lépe vyjednává a jste uvěřitelnější v psychické sebeobraně. Proto učíme zážitkovou metodou, takže u nás všechny situace prakticky natrénujete na lidech, co mají ochranný oblek a jsou vycvičení k tomu, aby poznali, jestli to děláte dobře. Máte tak okamžitě reálnou zpětnou vazbu na to, co děláte.

Kromě kurzů Moderní sebeobrany jste vydali také stejnojmennou knihu. Co dalšího chystáte?

Jasmína: Píšeme druhou knihu, která vyjde v květnu příštího roku a bude hlavně o slovní sebeobraně, té, kterou potřebujeme v každodenních situacích. S Českou televizí připravujeme dokument, který na podzim poběží ve vysílání. Rozjíždíme programy sebeobrany pro děti na základních školách. A hned po prázdninách budeme školit nové lektory a lektorky, abychom Moderní sebeobranu dostali i do všech regionů. My ten svět změníme!

Pavel: Všechny naše aktivity jsou jeden velký balík věcí směřující k tomu, aby každý člověk znal nějaké základní postupy a nástroje, jak se za sebe postavit v běžném životě i v případě nějaké krize. Jsme přesvědčení o tom, že když lidi budou vědět, jak mají reagovat, budou násilníci, agresoři a prasáci mnohem častěji narážet na zdravě vytyčené hranice a jako společnost tak budeme zdravější a silnější. Je jasné, že násilí nikdy ze světa úplně nezmizí, ale když bude společensky nepřijatelné a když budou agresoři narážet na pevné hranice, výrazně ho ubude. To je poselství, které chceme předávat dál: Společně můžeme násilí v podstatě zastavit.

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 8/2024"