Ženská práva jsou lidská práva: Kde všude to ale v praxi úplně nefunguje?
Žen je na světě většina, přesto pořád ještě víc výsad patří mužům. Máme nižší mzdy, častěji se stáváme oběťmi sexualizovaného násilí a záměrného i neúmyslného přehlížení v nejrůznějších oblastech lidského života. Dožijí se dnešní generace žen v produktivním věku rovných práv i příležitostí?
Bylo by to i legrační. Je to tak totiž se všemi bariérami, které někdo touží zbořit, a právy, která chce získat, posílit je, nebo si je alespoň udržet. Vždycky, když si nějaká sociální skupina ve svých životech všímá jistých překážek, kvůli kterým nedokáže naplnit svůj potenciál (nebo v některých případech opravdu trpí), najdou se tací, kterým je dobře a žádný problém nevidí. Přece už máme rovnost všech ze zákona, máme demokracii, všechno jsme na papíře vyřešili.
Kam tedy dál vložíme energii a čemu dáme přednost? Vyslechneme si takovou nespokojenou skupinu a zkusíme přehodnotit, zda opravdu náš systém funguje pro všechny? Nebo začneme metat veletoče gaslightingu (manipulace a překrucování), abychom sebe i ostatní přesvědčili, že systémově se nic hrozného nikomu neděje, a všechno je jenom selhání jednotlivců?
Když je násilí „normální“
Mám psát článek na téma, proč v roce 2024 feminismus už není jen o ženách, ale i o menšinách, proč ho potřebují i muži a vlastně úplně všichni. Místo toho mi utíká čas, protože brečím v koupelně. Poslouchala jsem totiž, jak se v Senátu ten náš hezký český gaslighting změnil v otevřené lži a v některých momentech totální dezinformace. Horní komora parlamentu se na konci ledna sešla, aby projednala vyslovení souhlasu s ratifi kací Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, zkráceně „Istanbulské úmluvy“.
Zkusím to shrnout. Ministr spravedlnosti na úvod kritizuje lidi, kteří přišli demonstrovat před jeho úřad, aby podpořili oběti znásilnění. Říká: „Než přejdu k Istanbulské úmluvě, víte, na těch debatách o sexuálním násilí, a já to teď rozšířím – muž a žena – mi vadí dlouhodobě jakási iracionálnost, která se někdy používá ve veřejných debatách.“ A přeje si, aby se vedla debata bez emocí, racionálně. Senátorka Hamplová se pak pokouší o „anekdotu“, že úmluva podprahově směřuje k nadvládě žen už kvůli svému názvu, a od senátora Čunka se dozvídáme, že prevence násilí na ženách pro něj znamená „obracet svět naruby, obracet svět proti přirozenosti, proti přírodním zákonům“.
Musím mu tedy vyseknout poklonu za chladnokrevně racionální přístup. Je to tak. Násilí na ženách je totiž úplně normální a platí už od pravěku. Istanbulská úmluva právě tento problém pojmenovává. Na nerovnosti jsme postavili naši civilizaci. Iris Bohnet, švýcarská behaviorální ekonomka a děkanka na Kennedy School of Government na Harvardské univerzitě, před 8 lety v publikaci Co funguje uvedla: „OSN odhaduje, že až 200 milionů žen a dívek se po celém světě postrádá v důsledku selektivních potratů, vražd novorozenců, zanedbávání během prvních pěti let, genderového násilí a diskriminace v pozdějším věku. Toto selektivní zabíjení příslušníků určitého pohlaví (gendercida), by mohlo být největší lidskoprávní tragédií v dějinách. Pokud by stejný počet žen ,chyběl‘ ve Spojených státech, byla by Amerika zemí pouze pro muže.“
ěwA další fakta. Podle zprávy Světové banky „Ženy, Byznys a Zákony“ z roku 2022 nemá přibližně 2,4 miliardy žen v produktivním věku rovné ekonomické příležitosti, 178 zemí udržuje právní bariéry, které brání jejich plné ekonomické účasti. V 86 zemích čelí ženy určité formě omezení zaměstnání a 95 zemí nezaručuje stejnou odměnu za stejnou práci.
Naše křehká privilegia
I kdyby byla v tomto okamžiku Istanbulská úmluva v české kotlině ratifi kována, vůbec nic se nezmění. Kdyby dokonce měla kouzelnou moc a vyzmizíkovala všechny křivdy, násilí a nerovnosti po celém světě, typ myšlení, který předvedl náš Senát, tu s námi bude dál. V zotročování, zneužívání, vykořisťování a ovládání žen či jiných sociálních skupin má lidstvo dlouhou tradici.
Oproti tomu je tady feminismus jen malý zlomek času, sotva 200 let. A proto ho nesmíme nechat zadupat. Jsem teprve třetí generací žen z naší rodiny, která se narodila s právem volit. A jsem první, která si mohla dovolit odejít z partnerství, které nefungovalo. Mám svůj prostor. Když mám menstruaci, můžu si vyřídit volno a zalézt do postele s kočkou. Kdybych naopak otěhotněla, nikdo se na mě nebude dívat skrz prsty, ať už se dál rozhodnu jakkoli.
Na mé pohodlí se nadřely předchozí generace bojovnic a bojovníků za ženská práva. V této chvíli si především uvědomuju, jak křehká jsou moje vlastní privilegia. Sedím a místo toho, abych se starala o hordu dětí nebo „tvořila domov“ neviditelnou prací, případně nepracovala v nějaké „pečující profesi“, přemýšlím, proč feminismus potřebujeme všichni.
Co je psáno, není dáno
Evropská unie definuje pojem „rovných příležitostí“, které by měly být samozřejmostí. Patří mezi základní principy EU. Článek 8 Smlouvy o fungování EU dokonce zplnomocňuje Unii k zavádění rovných příležitostí a vyzývá ji, aby ve všech svých politikách podporovala rovnost žen a mužů. Rovné příležitosti, o které máme usilovat, se ale týkají i boje proti diskriminaci na základě etnického původu, víry, zdravotního stavu, věku či sexuální orientace. Podobně to máme v české Listině základních práv a svobod.
V praxi to ovšem vypadá tak, že ženy mají povinnost platit stejné daně jako muži, ale ve státní správě nemají stejné rozhodovací pozice. Přestože v ní pracuje šedesát procent žen, většinou jsou na nejnižších místech hierarchie. Ženy volí stejně jako muži, ale politické strany jim na kandidátkách většinou nenabízejí stejné zastoupení, v obou komorách parlamentu je tak aktuálně pouze čtvrtina žen.
Řídit stát jako americký orchestr
Vybavily se mi slepé konkurzy do hudebních orchestrů. Bostonský symfonický orchestr začal jako první pořádat konkurzy za plátnem. Vedoucí tak nevidí, kdo na nástroj hraje. Musí se řídit sluchem. Podle studie z roku 2001 se tak zvýšily šance žen dostat se do druhého kola o padesát procent, a za padesát let se podíl hrajících, vystupujících v pěti nejlepších orchestrech ve Spojených státech, zvýšil o třetinu. Mám dojem, že bychom tyhle slepé konkurzy nebo testy potřebovali všude.
Pro odpověď na otázku, jestli jsme opravdu země rovných příležitostí, nemusíme totiž chodit daleko. Klidně zůstaňme doma, doslova, stejně tam s dětmi zůstává jako pečující rodič 98 % žen. Tolik k záhadě, proč se „rodičák“ a stejně jako pečující profese většinou nepovažují za tak zásadní výkony, které by měly být důstojně odměňovány. Jde o přefeminizovaná odvětví, tedy obory, se kterými muži nemají tradičně takové zkušenosti, aby je dokázali ocenit. Většinou nad tím moudře pokývají hlavou v nějaké televizní diskusi a uznají, že to je problém. Podle dat Fóra 50 % z roku 2015 byli muži v televizních debatách jako hosté v krásných 8 z 10 případů.
Není to úplně v háji
Občas mám jednoduše pocit, že všechno je hrozně pomalé. Během dne jsme v neustálém toku informací. Ráno si zapneme zpravodajský podcast, kamarádky a kamarádi s námi sdílejí články, ve feedu na sociálních sítích jsme obklopeni tragickými příběhy, s kolegyněmi řešíme poslední kauzy, večer se díváme na drsné deprimující zprávy. Všechno se zdá úplně v háji.
Je zřejmé, že opravdu se potřebujeme zastavit a nadechnout. Zkusit se na to podívat z jiného úhlu. Děláme přece, co můžeme. Vychováváme své děti k respektu a uvědomění, že na jejich těla nemá nikdo právo, a že stejně tak se mají chovat k ostatním. K víře, že ve svém životě mohou milovat, koho chtějí a dělat kariéru v jakémkoli oboru, který je přitahuje. Že mohou mít takovou rodinu, po jaké touží, nebo nemusí mít žádnou, ale ať už si zvolí cokoli, mohou být šťastné a úspěšné.
Zastavit emancipaci? Nejde!
Díky feminismu sedím doma s kočkou, píšu tento text a je mi dobře. Také díky feminismu neberu svou situaci jako samozřejmou. Vím, že sedím pouze na malé židli v malém bytě, v malé části světa. A dokážu vnímat, že i zde, v EU, která se snaží stavět na rovnosti, se mnou žijí lidé, jimž jsou pořád upírána jejich lidská práva a touhy. Jsou to gayové, lesby a bisexuálové, kteří si nemohou vzít toho, koho milují. Jsou to transgender lidé, kteří na nelehké cestě k pravdě o sobě samých musí překonávat nepředstavitelné překážky. Jsou to také příslušníci národnostních menšin, kterým se v některých případech „jen“ nestydíme tykat, v těch horších je segregovat do speciálních míst a škol.
Postupně přibývají další skupiny – lidé prchající před válečnými konfl ikty a v budoucnu nepochybně i před důsledky klimatických změn. A koneckonců jsou mezi nimi samotní čeští muži. Čím dál více jich chce zůstávat doma s dětmi, jenže pro to nemají podmínky. Přitom ti, kteří na rodičovské byli, mají se svými dětmi lepší vztah a také si více váží žen.
Emancipaci zastavit nejde
V roce 1901 v českých zemích promovala první žena, Marie Zdeňka Baborová. A za těch 123 let jsme toho opravdu zvládli dost. I když to není dokonalé a rychlé, jak si přejeme. Pár příkladů z poslední doby. V roce 2021 stát přiznal odškodnění sterilizovaným romským ženám. Proměnil se způsob, jak média informují o obětech a brzy bude schválena redefinice znásilnění. Na vysokých školách, kde studuje více žen než mužů, vznikají ombudsmanské funkce pro prevenci sexuálního obtěžování. Manželství pro všechny bude schváleno nejpozději po příštích volbách. Snad.
Emancipaci zastavit nejde. Nejde utnout feminismus a jeho ideály. Ženská práva jsou lidská práva a feminismus stojí v čele boje za další znevýhodněné skupiny a menšiny. Protože ženy, ač jsou celosvětově ve většině, moc dobře vědí, jaké je to být v pozici znevýhodňovaných. Feminismus nás nutí k soucitu, emaptii a solidaritě ke svému okolí. Podněcuje v nás fantazii, že lepší svět je možný. Víru, že jej dokážeme vytvořit. Vědomí, že důstojné životní podmínky by měly být standardem pro každého. A sílu tyto myšlenky naplňovat.
