Generační výměna nanečisto: Proč bychom si s dcerou (ne)prohodily tělo
„Ve tvé kůži bych skutečně nechtěla zažít sex,“ vybalila na mě bez varování moje třiadvacetiletá dcera, když jsem se jí zkusmo a opatrně zeptala, co by si skutečně nepřála, kdyby nějakým zázračným nedopatřením došlo k výměně našich těl a ocitly bychom se zničehonic v kůži té druhé, podobně jako se to přihodilo Jamie Lee Curtis a Lindsay Lohan v rolích matky a dcery ve filmu Mezi námi děvčaty (mimochodem, pokračování této kultovní komedie právě vstupuje do kin). Přiznávám, že mi nezbývalo nic jiného než s ní souhlasit. Také si to nezávidím.
„To je velmi clickbait začátek,“ kouká mi dál přes rameno na to, co jsem právě vyťukala na klávesnici počítače. „Co tím, zatraceně, myslí,“ běží mi hlavou a pokoutně si vyťukávám právě vyslovený výraz na mobilu, abych si vyhledala, co znamená. Neplánovaně jsem se tak trefila do jedné z věcí, proč bych si zase její kůži na sebe nechtěla navléct já. (Tedy kromě toho, že na toho obrovského vytetovaného pavouka na zádech bych si skutečně nikdy nezvykla.)
Ostatně to nemůžu stoprocentně tvrdit ani o té můře přecházející v dýku, která se jí táhne od hrudníku až po gumičku spodních kalhotek. Její paže se pak vychloubá plynovou maskou a lahvičkou s absintem umístěnou na rameni… Nemá smysl to tady všechno vyjmenovávat. Zkrátka bych si v jejím těle připadala jako uvězněná ve strašidelném zámku… „Já zase v tom tvém trochu mumifikovaně,“ mumlá si dceruška, jako by mi uměla číst myšlenky.
Zmatení jazyků
Ale zpátky k věci. Když se někdy zaposlouchám do konverzací lidí mladších, dejme tomu, o dvacet, třicet a víc let než já, cítím se občas trochu ztracená. Mezi jejími vrstevníky bych si připadala jako cizinka uprostřed země, kde se mluví mně naprosto neznámou řečí! A další záležitost, v níž bych asi trochu tápala a cítila se nejistá, je dnešní způsob seznamování. Přes aplikace? V tomhle jsem pořád stará škola a dávám přednost „analogovému“ výběru potenciálního partnera, třeba v baru. Je mi komfortnější poznávat se od začátku „naživo“, i když to možná vyžaduje krapet víc odvahy.
Kolísavá energie
„Taky asi záleží na tom, v který den by k výměně došlo,“ pokračuje v monologu za mými zády dcerka. „Třeba tu dnešní kocovinu po včerejší oslavě Lauřiných narozenin bych ti skutečně zažít nepřála,“ přemítá nahlas, zatímco já se v hloubi duše otřásám při vzpomínkách na těch pár kocovin, které jsem zažila po čtyřicítce. „Cha, kočičko, ve dvaceti… dokud mi nebylo třicet, to byla paráda. To byla skotačivá rána po večírcích! Kocoviny, které člověk zažíval ve dvaceti, se po čtyřicítce promění v rozsudky smrti,“ povzdychnu si nad nespravedlnostmi, kterým musí těla, když dosáhnou čtyř a víc křížků, čelit. Kocoviny jsou navíc to nejmenší. Je fakt, že mít zase alespoň na chvíli zdravé, pružné tělo a být plná energie by se mi líbilo. Příjemná změna v období nastupující menopauzy.
Spokojenost v těle
Nicméně mě její poznámka přivedla k zamyšlení: V jaký den by to na mém místě bavilo ji? Byl by to ten čtvrtek v měsíci, kdy mi na účtu přistane výplata? Pravda, na jeden večírek, a to ve velmi skromném duchu, by to snad stačilo. Vzpomínám si ale na ty nekonečné dny v řadě, kdy ona a její sourozenci byli malí, nastoupila jsem do nové práce, záhy se rozvedla, odstěhovala se s nimi do pronajatého bytu a snažila se sama ukočírovat a utáhnout ten malý cirkus.
Každé představení se ne vždycky vyvedlo úplně podle představ, ale přesto jsme to společně, i přes početnou řadu nedorozumění, konfliktů, odlišných, možná často i vzájemně protichůdných očekávání, dotáhly až k téhle současné a vcelku spokojené štaci vzájemného porozumění. Třeba i proto, že jsme si dokázaly vzájemně odpustit naše chyby a občas se alespoň trošinku vcítit do kůže té druhé.
Přistupovat k sobě s respektem, i když jsme každá jiná a máme odlišné životní představy a přání, ale vzájemně si poskytujeme svobodu k jejich naplňování. Přeji své dceři (a všem ostatním), aby se ve svém vlastním těle cítila právě teď, ale i za dvacet, třicet a další desítky let stejně tak dobře doma a zabydleně, jako se nakonec cítím v tom svém vlastním těle já sama.
