Ondřej Havelka: Režijní práce je pro mě terapií, učí mě rozhodovat se
Plachý introvert, který chce v nelehkém světě celoživotně uměním přinášet lidem radost a naději. To je v kostce muzikant a režisér Ondřej Havelka.
Jaké je žít celý život ve dvacátých letech minulého století?
Takhle ale já žiju jenom na jevišti. Muziku z té doby samozřejmě miluju, proto ji ostatně dělám tak dlouho, ale že bych to tak prožíval, že bych se do té doby stylizoval i v civilu, to ne.
V dokumentu Ondřej Havelka – práce všeho druhu, který o vás natočil Břetislav Rychlík, ale s kolegy říkáte, že se snažíte reprodukovat hudbu z 20. století nejen díky nástrojům nebo hudebním aranžím, ale také autenticitou myšlení z té doby. Tak mě zajímalo, jestli jde takové myšlení jednoduše zapnout a zase vypnout?
My jsme tím měli na mysli především hudební myšlení, ale samozřejmě máte pravdu, že se do určité míry snažím pochopit tu dobu komplexně. Vnímám způsob chování, který jí byl vlastní, vyjadřování se nebo módu a třeba i způsob chůze, tedy všechny aspekty, které tehdy se showbyznysem souvisely. Přemýšlím o té věci dobově, ale zdaleka nepatřím k lidem, kteří by se takto oblékali i v civilu, přestože i takové znám.
Často se o vás mluví jako o jakémsi vzoru gentlemanství, tušíte, čím to je?
Myslím, že hlavně tím, že mě lidé neznají jinak, než když v dobovém obleku před kapelou zpívám staré písně a vyjadřuji se starým způsobem. A tak mají pocit, že právě takhle vypadá gentlemanství. Jenže to pravé gentlemanství je především o dobrém vychování a slušnosti. To, že mě spojují s prototypem gentlemana, je tedy spíš díky mé vnější image, protože naštěstí netuší, že se také dovedu rozčílit, a dokonce vykřikuji sprostá slova. Ale většinou se snažím ovládat. Když jsem v Národním divadle režíroval Lišku Bystroušku, jeden malý kluk zpíval roli skokánka. Strašně zlobil a nedával pozor. A mně najednou ruply nervy a zařval jsem: „Skokánku, jdi už do p...“ Ale na tom „p“ jsem se zarazil a dořekl jsem „portálu“.
Kdybyste mohl cestovat časem, chtěl byste si vyzkoušet žít za první republiky?
Ta doba byla v jistém smyslu úžasná, ale také velice složitá a rozhodně ne ve všech směrech ideální. Nejradši bych si asi zkusil být muzikantem ve dvacátých letech v Chicagu, to byl naprostý nářez. Ale jezdil bych i do Evropy, třeba do Paříže, poslouchat Sidneyho Becheta, obdivovat Josephine Baker, a s Hemingwayem bych chodil na dostihy.
Co tato doba, rok 2025, jaký k ní máte vztah?
Do toho bych raději nezabředával. Často se říká, že svět se řítí do záhuby a já se domnívám, že už tam je. Blázinec, který se v poslední době rozpoutává, je už přes čáru.
Máte pravdu, pojďme raději od toho. Jste hudebník, zpěvák, tanečník, režisér, herec…
Herectví už jsem pověsil na hřebík.
Ale máte ho vystudované. Není to stejné jako v případě prezidentské funkce – jednou herec, navždy herec?
Pozor, to, že někdo vystuduje herectví, ještě neznamená, že je herec. Jsou tací, kteří se herectvím živí, a dokonce jsou i dobří, ale pak jsou také ti, co to vystudují, a herci se nikdy nestanou, byť se tím živí. Což je trošku drsná odpověď. Zkrátka nevím, jestli jsem se hercem někdy stal, snad občas, ale v každém případě jsem se tím dlouhá léta živil.
Kterou z těch všech svých rolí a profesí tedy považujete za životní?
Entertainer, ten totiž musí umět všechno – zpívat, hrát, tančit, bavit. Neříkám, že všechno z toho umím dokonale, to rozhodně ne, ale celoživotně jsem se k tomu snažil směřovat. Před lety jsem si řekl, a jsem čím dál víc přesvědčený, že to byla správná úvaha, že bych měl lidi bavit, když už se mi dostalo toho daru. Rozesmávat je, přinášet jim srandu a radost.
Myslím si, že to je, zvlášť v současném světě, mnohem důležitější než umělecká, bohužel mnohdy pseudointelektuálská reflexe dnešní doby. To, že je svět příšerný a dějí se v něm hrozné věci, vidíme kolem sebe dnes a denně, a podle mě opravdu není potřeba, abychom to ještě reflektovali v divadle, ve filmu nebo výtvarném umění. Myslím, že by bylo lepší a užitečnější, kdyby se umělci snažili lidem přinášet hlavně krásu a naději.
A šlo by to vůbec i bez těch rozervaných umělců?
Vincent van Gogh byl také rozervanec a dokázal vytvářet opravdovou krásu. Nebo Paul Gauguin byl také svým způsobem blázen, ale stvořil obrazy plné okouzlující něhy.
Zábava, radost a humor v divadle bylo i to, co vás okouzlilo v divadle Ypsilon a proč jste se rozhodl začít studovat herectví na pražské DAMU…
Ano, chtěl jsem do Ypsilonky, ale protože jsem nesmělý a málo drzý, šel jsem na to složitou oklikou.
Co vám studium herectví dalo?
Rozhodně bylo velmi prospěšné ve všech technických disciplínách, ať už jde o pohyb, zpěv, nebo techniku jevištní mluvy. Dalo se tam pochytit a naučit hodně dobrého, no a pak jsem se také díky studiu naučil o věcech přemýšlet a k některým být velmi opatrný. Například k psychologickému herectví. V době, kdy jsem studoval, to byla základní norma. Vyučovala se Stanislavského metoda herecké práce, takzvané prožívání. To není v principu špatně, protože z toho vycházel v Americe i Lee Strasberg, který dokázal tuto hereckou metodu přetavit do moderního myšlení. Z jeho studia pak vyšly takové hvězdy jako Marlon Brando nebo Paul Newman, kteří byli úžasní a jejich procítění rolí bylo pravdivé. Jenže taková ta zastydlá Stanislavského škola je v mnohých aspektech směšná.
V čem?
Podle mě vede psychologické divadlo na scestí. Herci moc přemýšlejí a málo si hrajou. Na druhou stranu je potřeba říct, že ho dnes na jevišti už moc nevidíme. Ale zase to, co dnes většinou vídáme na českých jevištích, jsou často jen podivnosti, které mají svou bizarností šokovat. A když se k tomu přidá křečovitá exprese aktérů, šmrncnutá estetikou ošklivosti německého naturalismu, málokdy vydržím do pauzy. Ale já tomu nejspíš nerozumím, takže jsem opatrný a do divadla chodím málo.
Jak je na tom vaše psychika, když pracujete s velkým množstvím herců a na každého musíte trochu jinak?
Nemám to jednoduché, protože jsem víceméně introvertní člověk, navíc jsem narozen ve Váhách, takže je pro mě utrpení se rozhodovat. Jenže režie je profese, ve které se člověk musí rozhodovat neustále a okamžitě. Takže pro mě je režijní práce vlastně terapií. Ale myslím si, že jsem docela statečný a za ty roky jsem už o kus postoupil.
Otrkalo vás to?
To nevím, zkrátka mě moc baví kreativní aspekt té práce, že můžu něco vytvářet. Možná to někdy beru až moc vážně, protože když režíruji, jsem skoro nepříčetný a především nepoužitelný pro cokoli jiného. Jsem poměrně nesmlouvavý a přísný a vypilovávám to do detailů, aby výsledná inscenace mohla být považována 18 za umělecké dílo. Jestli se mi to daří, to je otázka, ale některé moje inscenace se hrají mnoho let, tak snad někdy ano.
Zmínil jste, že jste introvert, a i v dokumentu, o kterém jsme spolu mluvili, to o vás kolegové potvrdili. Navíc dodali, že se schováváte za talent, aby nikdo nepoznal, co jste za člověka. To zní, upřímně, mnohem temněji, než asi bylo myšleno…
Já doufám, že to kolegové mysleli jen jako vtípek do dokumentu. Ale fakt je, že jsem typ entertainera, který k vystupování potřebuje jeviště a kostým. Když si na sebe vezmu svůj dobový oblek, uvolním se, cítím se bezpečně a najednou jsem schopen exhibovat.
Takže jako introvert, ale současně frontman, dokážete utáhnout celý ten večer hlavně díky kostýmu?
Víte, já tu muziku, co děláme, jednoduše miluji, baví mě a chci, aby bavila i ty lidi, kteří se rozhodli na nás přijít, aby se jim to líbilo a abych jim to předvedl nejlíp, jak dovedu, takže je to takový zvláštní úkaz, že do mě v tu chvíli opravdu vstoupí exhibicionismus a na svoji přirozenou zdrženlivost zapomenu. Ze začátku jsem samozřejmě trému míval, ale teď už ne. Dnes se naopak těším.
Zdroj: autorský rozhovor
