Politiky dokážu k odpovědi dotlačit, v soukromí jsem ale nekonfliktní, říká Michaela Jílková
Přes třicet let v živém vysílání nutí politiky, aby jí neutíkali z odpovědi. Moderátorka Michaela Jílková ve skutečnosti konflikty ráda nemá. Co ji ale dokáže naštvat, je, když se ubližuje slabším a když se vydělává na pocitu méněcennosti.
První televizní pořad jste začala moderovat už v roce 1993. Je to tedy už víc než třicet let, co stojíte před televizními kamerami. Býváte ještě někdy nervózní?
Nervózní bývám vždycky, když natáčíme po nějaké pauze, třeba po prázdninách. Po těch dvou měsících trpím pocitem, že jsem všechno zapomněla a že mi nebude spínat mozek. Moje práce je hodně o improvizaci, během setin vteřin mi musí nabíhat reakce, a právě z toho mám vždycky po pauze strach – že mi to nesepne. V momentě, kdy se všechno rozjede, už nervózní nebývám, ale cítím velkou pokoru, přirozené napětí a absolutní koncentraci. Nikdy bych do studia nešla s tím, že je to pohodička, to bych se bála výsledku. Člověk musí mít respekt, jít před kameru a před lidi absolutně koncentrovaný a myslet jenom na dané téma.
Zní nesmírně náročně vydržet takové tempo třicet let…
Je to náročné. Také se to podepsalo na mém zdraví. Ale mě ta práce moc baví a neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Dřív jsem říkala, že to není tak hrozné, ale čím jsem starší, tím víc uznávám, že je to velice stresující. Jednak v tom hraje velkou roli improvizace, jednak mám odpovědnost za průběh živého vysílání, musím dávat pozor, aby někdo neřekl například něco rasistického, musím se starat, aby to diváky nenudilo. Není to jen o otázkách na politiky a o tom, že teď má mít slovo pán vlevo a potom paní vpravo. Takže po čtvrtečním vysílání bývám v pátek i v sobotu úplně vyždímaná. Myslím ale, že to hodně souvisí i s tím, že dávám opravdu hodně energie do toho, aby vysílání bylo živé, běželo a diváci se bavili.
Ono je to vidět, protože když se řekne Michaela Jílková, všichni si vybaví vaši výraznou gestikulaci a silný hlas, který se nebojí zakřičet. Musela jste se učit, jak být ostrá moderátorka, nebo to máte v sobě odjakživa?
Myslím si, že to do určité míry v sobě mám odjakživa, ale současně vždycky říkám, že jsem dvě v jednom. V soukromí jsem nesmírně citlivá, nesnáším konfl ikty, naopak mám ráda, když je všechno v klidu. Samozřejmě že se rozzlobím, když mě někdo naštve, ale to, že na veřejnosti vystupuji tvrději a nepřístupněji, je nějaká forma obrany, kterou jsem se naučila v mládí, protože pak si k vám málokdo něco dovolí.
Co jste si musela nastudovat, abyste byla schopná ukočírovat debatu, do které se zapojují se svými emocemi desítky lidí? Protože pořad Máte slovo je ještě slabý odvar toho, co jste musela jako moderátorka udržet v Kotli.
Studovala jsem hlavně psychologii davu. Vlastně i díky tomu jsme nechali lidi v Kotli stát, protože když stojíte, jste uvolněnější a emotivně nabuzenější, než když sedíte. Ale popravdě jsem se to musela prostě sama naučit. U práce s davem je velmi těžké vyhmátnout a odvrátit moment, kdy už se to zvrtne. Moment, kdy se něco stane a dá se to do pohybu. V běžných životních situacích to může končit naprosto tragicky, protože jakmile se dav dostane za tuto velmi tenkou hranici, stává se neuříditelným.
Vám se to někdy během vysílání stalo?
No jasně, Kotle se účastnilo sto šedesát lidí a můj úkol byl je nabudit, aby to nebyla nuda, ale také udržet, abych pořád byla paní situace. Pamatuju si, že v začátcích Kotle mě hodně mrzely reakce diváků, že jsem moc přísná, nekompromisní, protože taková opravdu nejsem. A tak jsem si říkala, že další díl budu k lidem milá. Problém byl v tom, že to bylo zrovna v dílu, kdy byl v Kotli někdejší předseda komunistické strany Grebeníček, což byl opravdu špatně načasovaný moment. Takže já jsem se to snažila řídit mile, a úplně se to zvrtlo, protože lidé ve mně přestali vidět autoritu, tím pádem mě přestali respektovat, pak už se rozjela jenom davová psychóza.
Podařilo se vám to vrátit zpátky na koleje?
Ne. To už nejde. Jakmile se vám to jednou vymkne z rukou, není návratu. Maximálně tak vodní děla. Od té doby jsem to už nikdy neudělala. Samozřejmě mě pořád mrzí, že si lidé myslí, že jsem zlá semetrika, ale pokud chcete uřídit víc lidí, jinak to nejde.
Změnila jste se za ty roky před kamerami? Jste sebevědomější? Umíte si k lidem, a především k politikům, dovolit víc než dřív?
Naopak bych řekla, že drzejší a otevřenější jsem k politikům byla jako mladá, ale jen proto, že tehdy jsem pracovala ve zpravodajství a mohla jsem za politiky běhat v terénu s mikrofonem, třeba ve sněmovně, a oni přede mnou kolikrát utekli třeba na záchod. Jenomže teď musí přijít do studia dobrovolně, nemůžete je tam přivést v okovech, a pokud potřebujete, aby vám politik přišel do vysílání ne jednou, ale opakovaně, tak ho nemůžete úplně zničit, protože pak už ho tam nikdy nedostanete. Profesně a lidsky si ale samozřejmě věřím víc.
Mládí je plné nejistoty, člověk se hledá, pochybuje o mnoha věcech, a jak jde čas, tak člověk může zjistit, že pochybovat a vytvářet si nejistoty nemá smysl, protože nejistot je kolem nás strašně moc. Na světě je tolik věcí, které neovlivníme, proto je dobré věřit sám v sebe. Všechno pramení z toho, jestli se máte uvnitř rádi, jestli si neubližujete a zbytečně se nekritizujete. Člověk má být sebekritický, ale v rozumné míře, neshazovat se, protože tím si způsobujete jen spoustu zbytečných úzkostí a problémů.
Dokázala jste svým dětem předat, aby o sobě v mládí nepochybovaly, nebo je to nepřenosné?
Snažila jsem se je vést k vnitřní sebejistotě, aby svoji hodnotu neodvozovaly od toho, co si o nich myslí jiní. Věřím, že se mi to podařilo, ale vývoj člověka samozřejmě neovlivňuje jenom to, co mu říká máma.
Když už jsme vyřešily, jak jste se za ty roky změnila vy, jak se změnili politici? Jsou dnes jiní než za dob, kdy velké strany vedli předsedové Klaus se Zemanem?
Politici se změnili hlavně v tom, že si kolem sebe vybudovali poradní týmy a mediální školitele, takže jsou méně spontánní a přirození. Jsou vyškolení v tom, co mají říkat a jak odpovídat, aby se vyhnuli otázce, takže jsou mnohem méně autentičtí, a upřímně, je to někdy na pytel. Když s nimi vedete rozhovor, tak totiž prakticky soupeříte s těmi týmy, s tím, jaké věty je naučily, a musíte se snažit je rozhodit, vyvést z konceptu, aby zapomněli na naučené fráze a vy jste je donutila odpovídat, co si opravdu myslí. Pak se třeba prořeknou, řeknou naprostý nesmysl, nebo naopak někdy mohou říct i něco moudrého.
V jednom rozhovoru jste řekla: „Mnohokrát toho vím víc než ministr. Někdy se smiluju, protože bych z něj musela udělat opravdu úplného blbce, a to bych neumožnila divákům, aby ho viděli v Máte slovo.“ Uvědomují si vaši hosté, že se politice věnujete často mnohem delší dobu než oni?
To ano. Myslím si, že někteří z nich mě dokonce sledovali i jako děti nebo jako dospívající, takže si to uvědomují moc dobře. Máte slovo je pro politiky obávaný pořad jednak tím, že vždy zveme i odborníky z protistrany, takže si nemohou jen tak povídat. A pak se o mně samozřejmě ví, že dokážu politiky donutit, aby odpovídali. Dokážete být za všech okolností neutrální, nebo občas máte stranu, na které stojíte o trochu víc? Samozřejmě jsem neutrální, ale někdy je to hrozně těžké. Zvolila jsem si, že budu vždy stát na straně občanů, takže nemusím být neutrální, když vidím, že se dost nemyslí na voliče, to samozřejmě nejde. Nebo když někdo lže, říká něco, co by třeba mohlo ohrozit zdraví lidí, uráží nebo se dopouští diskriminace. Ale jinak se snažím být nestranná.
Jsou na to nějaké triky, naučila jste se to časem, nebo v tom hraje roli třeba i určitý typ povahy, kterou moderátorka musí mít?
Moderátor není robot a vždycky si něco myslí, ale důležité je se od toho co nejvíc oprostit. Pro mě jsou nejdůležitější diváci, občané, chci, aby věděli, že jsem tam za ně, ať už volí levici, nebo pravici. Moje politické názory tam nepatří.
Pamatuju si okamžik, kdy jste v pořadu Máte slovo diskutovali o návrhu dvou senátorek na ocenění dlouhodobých manželství za věrnost. Senátorka Daniela Kovářová tehdy vůči vám byla velmi urážlivě osobní. Setkáváte se s osobními útoky ze stran politiků často?
Vůbec ne. Ta situace, kterou popisujete, byla jediná, která se mi kdy stala, a byla vymyšlená, absurdní a hlavně totálně za hranou.
Dá se proti tomu nějak účinně bránit, když jedete živě a musíte zůstat profesionální?
Musíte reagovat, to je jasné. Myslím si, že tenhle konkrétní případ byl o tom, že paní senátorka už prostě nevěděla, kudy kam, neměla argumenty, byla zahnaná do kouta a z nouze se uchýlila k tomuhle. Vlastně to ani nestojí za komentář, bylo to lživé, ubohé a hlavně z její strany akt naprostého zoufalství.
A pak je tu ještě jeden okamžik, kdy jste příliš rozjetou debatu uklidňovala hlasitým zvoláním „Moment!“, ze kterého se stal internetový mem, jejž znají i lidé, kteří Máte slovo třeba ani nikdy neviděli. Máte z toho radost?
Mám, vlastně docela velkou. Jsem ráda, když vysílání žije, když dojde k takovým lidským momentům, protože o tom to je. O přirozenosti, o životě, o lidech. Nesnesla bych, aby vysílání bylo strojené, kdyby se něco schválně schovávalo, aby si o tom někdo něco nemyslel. Mám ráda, když je to trochu „vzrůšo“.
Jak se vyrovnáváte se slávou a s tím, že jste už desítky let pod drobnohledem veřejnosti, politiků i médií?
Co se veřejnosti týče, lidé mě na ulici oslovují už od dob Československé televize. Samozřejmě úplně jinou dimenzi to dostalo pořadem Kotel, který v jeho největší slávě sledovalo 97 procent diváků sedících v tu chvíli u obrazovek.
A navíc jste si ten formát pořadu vymyslela sama…
Ano, každý si myslel, že jsem blázen, a mně velmi brzy došlo, že měli pravdu, protože to bylo opravdu náročné. Abych se ale vrátila k otázce, takže to, že mě oslovují lidé na ulici, v obchodě, sdělují mi svoje názory, politické postoje a často i životní příběhy, beru jako vyznamenání a za těch třicet let už vlastně trochu jako normu. Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo vynadal. Druhá věc byla média v devadesátých a nultých letech. Tehdy byl bulvár daleko tvrdší, než je dnes, já v něm fi gurovala poměrně často, což mi samozřejmě příjemné nebylo.
Co komentáře na sociálních sítích? Setkáváte se s tím, že by lidé hodnotili třeba to, co máte na sobě? Protože političky tohle mají prakticky na denní bázi, že lidé v komentářích na sociálních sítích nehodnotí jejich práci, ale to, jak se oblékají a jestli mají kila navíc.
Já vlastně nevím, nejsem na sociálních sítích, protože si vážím svého soukromí, a politické nebo i nepolitické postoje bych tam stejně jako moderátorka politického pořadu zveřejňovat nemohla. Mám zkušenost s anonymy z devadesátek a vnímám to tak, že tyto urážky a nenávistné vzkazy jsou často ventil osobní frustrace pisatele, že by mi ten člověk do očí nedokázal říct „ať visím na lampě a moje děti se mnou“, což mi tehdy jeden napsal. Takové reakce nelze brát vážně, je to jen výpověď o neštěstí pisatele. To ale neznamená, že je to správně! Kus té negativní energie z takového nenávistného plivnutí na vás totiž vždycky ulpí, i když to není myšleno smrtelně vážně, a proto je zbytečné si něco takového číst.
Když jsme se na tomto rozhovoru domlouvaly, napsala jste mi: „Ať mi paní stylistka ohledně upřesnění velikostí oblečení zavolá. Vzhledem k věku jsem přibrala, tak ať se raději domluvíme, ať jsem v pohodě.“ Cítíte na sobě tlak na vzhled?
Jasně že cítím. Ale každé tělo se přirozeně a logicky věkem mění a nejsem hazardér, abych ohrožovala svoje zdraví řízenou podvýživou a z toho následně nějakou nemocí. Společenský tlak na „nestárnutí“ odporuje přirozenému vývoji lidského organismu. Nejdůležitější je zdraví, na tom se všichni shodneme. Jenomže potom je paradox, když se obdivuje vzhled žen evidentně trpících poruchou příjmu potravy, tedy život ohrožující nemocí. Nebo jsou čtenářky atakovány některými médii: „Podívejte, jak dokonale jde vypadat po porodu, dětech, přechodu a podobně, zde postava modelky“ – ale už se nedodá, že náplní práce modelky je ono několikahodinové cvičení, zatímco ostatní ženy ve své pracovní době nemohou cvičit, ale musí stát za pokladnou, léčit pacienty, sedět za psacím či úředním stolem. A po práci utíkají za dětmi, pečovat o domácnost, a logicky jim na několikahodinové cvičení síly nezbývají. Prostě uměle se vytváří společenský tlak na to, abychom nebyli spokojení ve své přirozenosti a ve svém těle, a to mi neskutečně vadí. Všichni přece stárneme a všichni zestárneme.
Takže to není jen tlak na to, jak vypadáte, ale i na kolik vypadáte?
Samozřejmě, stáří začíná být v naší společnosti mylně považováno za něco nepatřičného. Bohužel tomu velmi napomáhají i sociální sítě, kdy si někdo nafotí padesát fotek v nepřirozené póze, pak vybere jednu, před zveřejněním ji protáhne deseti fi ltry, a tam už se prostor pro vrásky a povolenou kůži nenajde. A pak se dívka, žena, která se na ně dívá a neuvědomí si, že ty fotky jsou uměle upravené, může cítit nehezká, odepsaná. A platí to i pro chlapce a muže. Přitom veškerá honba za umělou dokonalostí a „věčným mládím“ je hlavně komerce, abyste investovali peníze do kosmetiky, masáží, posiloven, produktů na hubnutí, estetické chirurgie. Monetizujeme to, že lidé se sebou nejsou spokojení, a kvůli ziskům všech různých fi rem jsou v tom pocitu utvrzováni. Každý je přitom zdravý při jiné váze, každý má jinou genetiku, jiný životní styl a jiné potřeby. Vadí mi, jak je dnešní doba povrchní.
Myslíte, že dřív taková nebyla?
Myslím si, že ještě před pár lety bylo podstatnější, co kdo umí, co ví, v čem je zajímavý, jaké má názory, zatímco dnes to působí, že je důležitější, jak vypadá a čím šokuje. Není divu, že má tolik lidí psychické problémy, protože se na nás ze všech stran valí tlak na to, jak máme vypadat, co máme v životě mít, co splňovat, a to prostě není v lidských silách. Hodnota člověka opravdu není v tom, že je štíhlý a odpovídá nějakému momentálnímu uměle vytvořenému trendu. Navíc – podle mě cesta k dokonalosti vede k psychickému nebo zdravotnímu kolapsu.
Když to všechno víte a všechno si to uvědomujete, dokážete tomu tlaku sama nepodléhat?
Také mám slabší chvilky. I když vidím, že za sebou ty „vzory“ mají plastické operace, výplně, hodiny cvičení, hladovění a úpravy fotek, stejně to i ve mně někdy vyvolá pochybnosti. S tím, že se mi s věkem zpomalil metabolismus a tvář nevypadá jako zamlada. Ale pak si řeknu, že je nesmysl chtít po organismu, aby fungoval jako před deseti lety, prostě léta běží a to je život. Nač se zbytečně stresovat, že se mi věkem změnily proporce, když to potká 90 procent žen a je to zcela přirozený a zdravý vývoj. Nejsme v tom samy. Koupila jsem si větší oblečení a jsem vděčná, že jsem zdravá. Nebudu brečet nad tím, že se po padesátce nevejdu do maturitních šatů.
V čem vidíte hodnotu člověka vy?
V tom, že se člověk nechová jako sebestředný sobec. Že nemyslí jenom na sebe, ale třeba na děti. Myslím si, že pokud někdo má děti, nemusí už hledat žádný smysl života. Když se rozhodnu děti mít, je mou povinností je vychovávat, postarat se o ně a vytvořit jim jistotu, že jsem tu hlavně pro ně, a udělat vše pro to, aby z nich vyrostli psychicky nenarušení lidé. Takže tohle jsou pro mě kvalitní lidé, ti, kteří nemyslí jen sami na sebe a nedělají zle druhým. To je pro mě úplně nejhorší věc, když někdo ubližuje dětem a slabším.
Všimla jste si na základě své profese, jestli se problémy lidí za posledních třicet let změnily?
Co se politiky týče, mám spíš pocit, že se problémy nezměnily vůbec, že těch třicet let řešíme prakticky totéž. Pořád se bavíme o tom, že nejsou peníze ve zdravotnictví, že nejsou peníze na důchody, že máme nekvalitní silnice. Co se změnilo, je to, že lidé míň věří politikům, jsou z politiky znechucení.
Jak si svoji psychicky i mentálně náročnou práci kompenzujete? Jak odpočíváte?
Byla jsem vychovaná v tom, že když zažiju porážku nebo něco těžkého, tak si můžu chvilku poplakat, ale druhý den už bych se zase měla vzchopit a jít dál. Takže jsem plno věcí, které se mi staly, nevstřebala. Dnes už vím, že když zažiju něco smutného, tak je dobré si to odžít. Také jsem se postupně naučila říkat ne. Vím, že co opravdu není nutné, dělat nemusím, že můžu věci odmítat. Od té doby, co jsem si zlomila obratel, mám velké problémy se zády, ta se ozývají víc, když jsem ve stresu. Opravdu jsem vypozorovala, že když mě něco rozruší, začnou mě bolet i záda, takže už mám různé praktiky, co v takové chvíli dělat. Tenhle vnitřní radar mě naučil, že když začnou velet záda, mám zvolnit, posadit se a uvědomit si, co mě vlastně tolik rozrušilo. Také jsem ráda, když mám čas si večer jen tak sednout, mít hodinku či dvě pro sebe a prostě jen v klidu vstřebat uplynulý den. Zkoušela jsem meditace, ale ty mi nejdou, hlava mi pořád běží a neumím vypnout myšlenky, tak se snažím každý den jen tak zastavit.
Zmínila jste vážné zranění, kdy jste si v roce 2011 zlomila obratel. Změnil váš úraz také váš přístup k sobě samotné?
Změnil. Uvědomila jsem si, že se mi na zdraví podepisuje chronický stres a že musím víc odpočívat.
Když jste tehdy ležela v nemocnici, setkala jste se tam s nemocničním kaplanem. Bylo to pro vás v něčem obohacující, i když nejste věřící?
Kupodivu bylo. Jsem ateistka, ale přineslo mi úlevu jeho pochopení. Popovídali jsme si, pomohl mi. Je to velmi potřebná funkce a myslím, že je dobře, že ji v nemocnicích máme.
Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěla splnit? Něco, co byste ještě chtěla dokázat?
Přála bych si, aby moje děti prožily spokojený život ve zdraví. To je moje největší přání. Jinak už nechci dokazovat nic, už chci jen klid. Jako mladé, a dodnes si pamatuji, kde to bylo, se mě někdo zeptal, co je nejhorší v životě. Naivně jsem odpověděla, že nejhorší je nuda. Netušila jsem tehdy, že mě někdo vezme doslova. Můj život totiž opravdu nudný nebyl, adrenalinu a stresu jsem měla přehršel, a to nejen v práci, ale i v osobním životě. Teď už skutečně toužím jen po klidu, žádné „vzrůšo“ nechci, toho jsem si užila dost. Největším štěstím jsou pro mě moje děti, přeju si, aby byly spokojené, a vážím si práce, kterou mám, to mi stačí.
Dokážete si představit, že to s politiky vydržíte až do důchodu, nebo byste se ještě vydala i jiným směrem?
Někdy, ne moc často, mě to napadne, ale já nevím, co jiného bych dělala. Moje práce mě nesmírně baví a vidím ohromný smysl v tom, umožňovat občanům, aby mohli veřejně diskutovat. A hlavně jsem se naučila, že všechno, co jsem si naplánovala, dopadlo nakonec úplně jinak, takže už nic neplánuju a jenom si to užívám.
Zdroj: autorský článek
