Glosa: Sportovní kroužky pro děti vůbec nejsou pro děti
Pruhy deště vytváří tlustou stěnu mezi oranžovými sedačkami a rozsáhlou zelenou plochou. Rodiče všech velikostí a tvarů se shromáždili ve dvou suchých řadách jinak promočené tribuny a snaží se dohlédnout na své děti. Ty malé jsou na falešné, větší kloužou po opravdové trávě. I když jsou od první vteřiny naprosto promočené, dávají do toho všechno. Dneska je totiž nábor a komu vadí déšť, ten se do oddílu asi těžko dostane.
„Našim cílem je výchova lásky ke sportu,“ říká hlavní trenér, na první pohled férovej třicátník, který je přes proudy vody slyšet tak napůl. Tréninky jsou třikrát týdně, o víkendu zápasy. „Jsme výkonnostní klub, ne kroužek.“ Aha, konečně to někdo řekl naplno. Tohle je už třetí nábor v týdnu, kde si dospělí vybírají budoucí fotbalové talenty. Jsem překvapená, jak hrozně vážně to každý bere. Soustředěné pohledy šlachovitých mužů ve stejnokrojích kontrastují s většinou naprosto bizarními interiéry jednotlivých klubů.
Tady by se mohlo točit nějaké pořádné sociální retro o znevýhodněných dětech, říkám si, když procházím ztrouchnivělé budovy, které někdo poslepoval z palubek, plastových sportovních pohárů a potu teenagerů. Připomíná mi to nádražky z devadesátek, ale chybí jim jistá přívětivost a také tlak vody v kohoutcích. Sotva si umyju ruce. Divím se, kam asi plynou všechny ty peníze, které se dávají do sportu. Na pražské periferie rozhodně ne. Tady dává smysl, že omezené zdroje chtějí investovat do dětí, co to někam dotáhnou. Co ty, které to nikam nedotáhnou? Mají si kde hrát?
Kroužky pro dospělé
Nesleduju fotbal. Neznám nikoho, kdo sleduje fotbal. Jediné, co mi na něm vadí, jsou opilí fanoušci v MHD, jinak je mi úplně jedno. Občas si představuju, jaké by to bylo, kdyby se podobně fandilo kultuře. Rozjívené ženy třicet plus by přes sebe křičely na ulicích: „Studiooo ALTA!“ „HA HA HA DI VAD LO!“ a tak podobně. Syn by ale mezi nimi asi nebyl, toho prostě hrozně baví fotbal. Nevím, kde na něj přišel, ale podporuju ho, jak se dá, přestože jeho vášni nerozumím. Vždyť je jedno, jestli si čte Zpěvy staré Číny, nebo obrázkový životopis Lionela Messiho. Hlavně, že si čte.
V minulém roce si chodil jednou týdně zakopat do mrňavé školní tělocvičny s klukama, kteří na něj byli moc malí. Venku nebyli ani jednou, takže jsem s ním souhlasila, že zkusíme najít místo klaustrofobie i kroužek s hřištěm. Trenér říkal, že má talent, ale nemyslím si, že by to mělo hrát nějakou roli. Mělo by jít přece o to, aby se děti, které o něco projeví zájem, mohly ve zvolené činnosti najít. A našly si i kamarády a možná koníček na celý život. Aby neseděly doma u mobilu, ale chodily na vzduch, věnovaly se pohybu nebo zapínaly mozek trochu jiným způsobem než po několika hodinách v lavicích. Nemusí z toho být hned kariéra. Ale hřiště, zdá se, rovná se i kariéra.
Ráno jsem obdržela email, že ho chtějí do jednoho z fotbalových oddílů. Třikrát týdně, o víkendu zápasy. Jak přesně to souvisí s láskou? Sportovní kroužky pro děti vůbec nejsou pro děti. Jsou pro dospělé. Opravdu by si nemohl jen někam chodit zakopat pod dohledem lidí, kteří jeho vášni rozumí lépe než já?
Všechno, nebo nic
Obávám se, že místo celoživotní lásky ke sportu ho i s fotbalem čeká podobná dráha, jakou zažil v plavání, v místním Sokolu nebo dokonce i v keramice. Místo učení správné techniky, péče o tělo, fair play nebo pouhé relaxace při plácání hlíny, dostal dril a kritiku. Ne, že bychom snad nemohli plácat hlínu doma, nebo si jít zaplavat. Ale opravdu mu v tom dokážu poradit správně, aby si nevytvořil nějaké chybné návyky?
Nemyslete si, že jsem snad dobře nehledala. Máme to privilegium, že žijeme v Praze a můžeme se spolehnout na širokou nabídku v dojezdové vzdálenosti. Moc dobře si tuhle výhodu uvědomuju a už jen proto jsme za ta léta mohli vystřídat tolik kroužků, až jsme našli i jednu opravdovou perlu. Tato stálice, ve které se může věnovat tomu, co ho baví, aniž by z něj někdo dělal potenciálního profesionála, je akrobacie v jednom z pražských divadel. Máme štěstí, že se tam vůbec dostal. Zájem o něj je obrovský a rozhodně zaslouženě. Vedle sebe trénují jak budoucí hvězdy cirkusu, tak i děti, které třeba celé pololetí pilují kotrmelec. Nikdo ale nemá pocit, že by tam nepatřil, nebo do toho musel dávat naprosto všechno, jinak je k ničemu.
Už několik let můj syn hovoří o tom, že by rád chodil na střelbu. Za pár měsíců si to bude moci i legálně vyzkoušet. Samozřejmě to znamená i další kolečko hledání toho správného kroužku. Doufám, že to bude víc jako akrobacie a míň jako fotbal. Jinak ho tam čeká rovnou i nábor do armády.
