Mámo, táto, buďte tu se mnou! Aby děti sportovaly, potřebují emoce a sdílení, říká terapeut

Emoční vazba je pro dítě mnohem důležitější než medaile nebo nejlepší čas na dráze. A dovézt ho na kroužek hokeje nebo gymnastiky nestačí k tomu, aby potomek pohyb a sport miloval. Terapeut Radek Němec z Neocentra sám prožil sportovní kariéru, která ho v mnoha ohledech vybavila do dalšího sportovního i profesního života. O dětech a sportu je další díl pořadu Mojí psychologie.
Se začátkem školního roku se každoročně pojí i výběr sportovních kroužků a aktivit pro děti. Přirozeného sportu totiž v letech významně ubývá.
„My jsme jako děti věděli, že když přijdeme na hřiště, bude tam spousta jiných vrstevníků a bude se hrát třeba fotbal nebo vybíjená. Organizovaně jsem se pak dlouho věnoval fotbalu,“ vzpomíná na své dětství Radek Němec. „Dalo mi to zodpovědnost, rozhodnost a sebedisciplínu, odvahu dovolit si dělat i chyby,“ shrnuje terapeut přínos sportu nejen pro fyzickou stránku. Dnes se ale, především ve větších městech, vybíjená za domem moc nehraje a rodiče vozí své děti do hal a tělocvičen. K vybudování zdravého vztahu k pohybu je ale spíš než zápis do sportovního oddílu vhodnější trochu jiný start.
„Ideální je nějaký rodinný sport, takový, ve kterém mohou jít rodiče příkladem. Největší výsada zkrátka je, že sport můžu já jako rodič dítěti ukázat a předávat. To je ta nejlepší cesta, jaká může být,“ shrnuje Radek Němec.
Jaké hlavní pravidlo by podle něj mělo platit pro výběr organizovaného sportu?„Děti by měl hlavně bavit. Důležitá je osobnost trenéra, který probudí radost k tomu druhu pohybu. Dítěti je jedno, jestli bude dávat góly nebo mít nejlepší čas. Zásadní je emoční vazba,“ zamýšlí se Radek Němec.
Ale ani nejlepší trenér nezajistí všechno. Ve shonu dní se totiž často stává, že dítěti chybí i přítomnost rodiče. Říkáte si, že na všechny tréninky jezdit nemůžete? To ani není nutné. Důležitý je zájem o dítě a jeho potřeby jako takové.
„Rodiče často ani nevědí, že dítě vybraný druh sportu nebaví. Mají moc práce, víc dětí, nenajdou čas si o tom povídat,“ říká Radek Němec. Ostatně, s tímto tématem se setkává i na terapiích se svými klienty. Často totiž zmiňují právě nepřítomnost rodičů, a to jak fyzickou, tak mentální. Rodiče v takových případech fungují jako zprostředkovatelé, dítě na trénink zavezou, mají na něj vysoké nároky, ale emoce spojené se sportem jako takovým už s ním neprožijí. Terapeut Radek Němec také zmiňuje, že nejčastěji jsou to tátové, kteří chybějí.
Jak tedy dítě vést zdravě ke sportu a co dělat, když na něj přijde sportovní krize? Kdy je kompetentní k tomu, aby se samo rozhodlo, že chce změnu? A kdy přichází ke slovu velká trpělivost? Podívejte se na další díl pořadu Mojí psychologie.
