Sebepéče neznamená uštvat se jógou nebo beauty rutinou. Jak opravdu vypnout?
Chvíle, kdy nic nehoníme, nic nechceme, jen necháme bez výčitek čas volně plynout. Je to vzácnost, ke které se mnozí musíme těžce propracovat. I to ale patří do self-care, tedy péče o sebe sama. Uštvat se usilovnou jógou, lekcemi seberozvoje, dlouhými zdravými vycházkami se psem, kosmetickou péčí i drinky s přáteli totiž zase až takový problém není.
Nádražní a letištní haly nabízejí specifický druh mentálního komfortu. Jedná se o místa, kde je naprosto přijatelné několik hodin bezcílně bloumat po obchodech, postupně prolistovat všechny časopisy v trafi ce a zkonzumovat cenově notně nadhodnocený obložený croissant při poslechu několika dílů true crime podcastu. Ve své podstatě se jedná o místa, na která chodíme hlavně čekat – na odlet letadla, odjezd vlaku či autobusu, zkrátka na přesun z bodu A do bodu B. Nejsme ani doma, ani v cílové destinaci, za chvíli nás čeká přesun, ale teď zrovna ještě ne. Nacházíme se někde mezi, v jakémsi meziprostoru.
V době, pro kterou je charakteristický tlak na konstantní pohyb, výkon a posun, se o meziprostorech můžeme bavit jako o jedněch z posledních míst, na nichž dokážeme doopravdy vypnout a odpustit sami sobě pár hodin neproduktivního nicnedělání. Jakožto úspěšní lidé jednadvacátého století v pracovním životě honíme deadliny a snažíme se o povýšení, ve volném čase zdokonalujeme svá těla ve fitku, pěstujeme si adekvátní společenský život, pracujeme na osobních projektech, které se snad, klepu na dřevo, jednoho dne stanou naším primárním zdrojem příjmu, a mnohdy ještě minuty před usnutím doplňujeme mezery při filmech či v knihách, které hýbou současným kulturním diskurzem, nebo prohlubujeme své znalosti francouzštiny na Duolingu.
Uštvat se self-care
Někdy se rozhodneme udělat si volný den (nebo alespoň večer) a věnovat se projednou taky self-care: uklidit si celý byt, jít na 20kilometrovou procházku se psem, utratit dvojnásobek povoleného budgetu za obličejovou, tělovou a vlasovou kosmetiku, doma se tím vším pokrýt od hlavy až k patě, u vaření zdravé večeře zcela nezávazně zkouknout pár YouTube videí s názvy jako „Jóga na doma: top 10 ásan proti pocitu vyhoření“ a čekat, až se pocit relaxace dostaví. Jenže to pak bojujeme hned s několika neviditelnými monstry najednou.
Na jedné straně se potýkáme se silným syndromem FOMO, který nám říká, že bychom měli být ideálně hned na několika jiných místech najednou – kamarádi šli dnes na drink bez nás, pár zastávek tramvají odsud se pořádá zajímavá kulturní akce, a my o všechnu tu zábavu přijdeme. Na druhé straně se můžeme mentálně zacyklit v začarovaném kruhu „nic nedělám, abych si odpočinul*a , ovšem nicnedělání je zároveň nežádoucí, protože nedělám nic produktivního, i když bych mohl*a“, vlastně „nic nedělám, ale ani neodpočívám, naopak jsem na sebe naštvaný*á, protože nic nedělám“ hodiny a hodiny, dokud v rámci revenge bedtime neboli spánkové prokrastinace nezhlédnu několik starých dílů Přátel a neusnu v jednu ráno.
Toho všeho nás dokážou meziprostory na pár hodin zprostit. Dostali jste čas, kdy můžete se sluchátky v uších postupně vyzkoušet všechny parfémy v duty free shopu, koupit si přesně nula z nich, v klidu se přesunout na svůj gate a tam půl hodiny hrát na telefonu sudoku. Pokaždé když takto někde sama sedím na nepříliš pohodlné lavičce a občas mimoděk zkontroluju digitální informační tabule s časovými údaji, uvažuju, že by stálo za pokus aplikovat princip genia loci meziprostorů i na jiné okamžiky, či dokonce celá období v našich životech. Asi jsme tam už do určité míry někdy byli všichni – fáze definované dlouhodobě se zhoršujícím pocitem únavy, na který nepomáhá meditace, doplňky stravy ani jinak záviděníhodný víkendový eurovýlet.
Když dá tělo stopku
Nedávno jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži. V relativně krátké době jsem dokončila univerzitní studium, našla si nové zaměstnání, které z mé strany vyžaduje inovativní přístup a neustálé sebezdokonalování, prošla si náročným a mentálně vyčerpávajícím koncem dlouhodobého partnerského vztahu, přestěhovala se, začala pravidelně sportovat, socializovat se; jednoduše řečeno jsem si prošla velmi dynamickým obdobím plným změn. V období rané adolescence jsem si zároveň navykla na režim, který mi umožňoval stabilně se rozvíjet, věnovat se mnoha koníčkům, pravidelně se vídat s přáteli a zároveň odpočívat, to všechno v dokonalé rovnováze. V tomto jsem chtěla přirozeně pokračovat i v oné časové periodě těsně po téměř stoosmdesátistupňové životní otočce.
Háček byl však v tom, že to najednou nešlo. Po zhruba roce režimu od 9. do 17. hodiny pět dní v týdnu, dvou hodinových procházkách se psem denně, večerech vyplněných tu drinkem s přáteli, tu návštěvou fitka nebo kurzem programování jsem se cítila naprosto mentálně i fyzicky vyčerpaná. Odpočinek ale nepřipadal v úvahu, teď přece nebyl čas na stagnaci, naopak bylo třeba naplno budovat nový život a pořádně si jej užívat. Den strávený v posteli se (vnímáno optikou požadavku neustálého vývoje) jevil jako ztráta času, ustrnutí; navozoval mi depresivní a úzkostné stavy.
Ať už jsem se snažila to jakkoli obejít, vždy jsem v neděli večer končila v naprosto neodpočatém stavu hraničícím s vyhořením, panikou, s pocitem viny, často se slzami v očích. Tak moc jsem se chtěla posunout dál z přechodového období do života, který by byl stabilní, pohodlný a zároveň naplňující, tak proč se mi to i při veškerém vypětí sil nedařilo? Celá tato fáze kulminovala během víkendového výletu s kamarádkou, během kterého jsem se naprosto sesypala zavřená na toaletách v kavárně, brečela jsem do telefonu svojí vlastní mámě a u toho googlila nabídku denních stacionářů v Psychiatrické nemocnici Bohnice. O pár hodin později a po jednom prášku na uklidnění mi v nádražní hale v Lodži došla podstata celé situace. Bylo toho na mě jednoduše hodně a já si musela přiznat, že potřebuju pauzu na to, abych si postupně zvykla na nový režim a zpracovala s ním související pocity. Ve vlaku zpět do Prahy se mi ulevilo. Byla jsem i přes to všechno na správné cestě a zrovna teď jsem nic produktivního dělat nemusela; byla jsem v meziprostoru. Tak jsem hrála solitaire.
Potřebujeme své „odlety“
Před každou cestou z místa na místo je třeba zařídit mnoho věcí a občas multitaskovat za hranicí únosnosti. Zarezervovat letenky a jízdenky, najít vhodné ubytování, vyřídit cestovní pojištění, nahlásit v práci dovolenou, řádně si napracovat týden dopředu, aby výpadek naší pracovní síly kolegy moc nebolel, sbalit si potřebné oblečení, kosmetiku, elektroniku, léky, knížku či jiný zdroj zábavy nebo seberozvoje, zajistit hlídání (zvířat, dětí, obojího) a zalévání kytek, zkontrolovat, že žádný ze spojů nebyl zrušen, v případě letu zavřít všechny tekutiny do 100ml lahviček v průhledném plastikovém sáčku a konečně vyrazit.
Sedící pod cedulí Departures čili odlety jsme tak mnohdy svou nejvyčerpanější verzí, která se pak v téměř zombifikovaném stavu nechá vděčně přemístit přes hranice okresu, země či kontinentu. Z tohohle stavu se probudíme zhruba po několika dnech v cíli cesty. Proč se tedy na obdobné situace nedíváme stejně, když se jedná o obtížné etapy našich životů? Proč sami od sebe požadujeme ekvivalent toho, že bychom se ihned po rozhodnutí, že někam vyrazíme, okamžitě teleportovali do zvolené destinace? Proč máme pocit, že nám ujede vlak, když víme, že stačí prostě počkat, hlídat si informace o odjezdu a mezitím nějak zabít čas na terminálu? Stačí se nadechnout, zhluboka vydechnout, koupit si svačinu, najít si volné místo k sezení a ponořit se do luštění křížovek. Cíl cesty nám neuteče.
Self-care
• Holistický přístup k péči o vlastní fyzické a duševní zdraví včetně zdraví emocionálního. Jeho smyslem je snížení stresové zátěže, hluboký odpočinek, zlepšení sebeúcty, tím vším roste celková kvalita života.
• Nemá univerzální řešení, cesty k němu vedou různé, záleží vždy na potřebách a osobních preferencích člověka.
