FOMO: Jak to poznat a co dělat, když "to mám"?
Syndrom FOMO je novodobým spouštěčem úzkosti. Ani si ty tísnivé chvíle s ním často nespojujeme. Někdy prostě člověka sevře neočekávaný pocit strachu a netuší, odkud přišel, jen vnímá hrozící nebezpečí, které vlastně není nikde v dohledu. Jaké má pak šance?
Strach je emoce vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí a doprovázejí ho velmi nepříjemné, až drtivé neurovegetativní projevy, blednete, chvějete se, dech se zrychluje a srdce buší. Jde o normální reakci na hrozící nebezpečí nebo ohrožení, které má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Tolik základní poučka. Co ale dělat, když se vás strach zmocňuje v momentech, kdy žádné vnější ohrožení nehrozí a vy často ani nevíte, co a proč se s vaším mozkem a často i tělem děje?
FOMO, zkratka z anglického Fear of missing out, tedy strach, že něco zmeškáme, je druh úzkosti způsobený pocitem, že člověku utíká zajímavá příležitost, které využijí druzí. „Psychologové začali používat termín FOMO na počátku roku 2000 k popisu fenoménu spojeného s používáním sociálních sítí. V průběhu let si získal větší pozornost, protože naše přítomnost na sociálních sítích rostla,“ říká bostonská klinická psycholožka Natalie Christine Dattilo, PhD, zakladatelka Priority Wellness Group. „Pojem FOMO zahrnuje jak pocit zmeškání, který spouští úzkost, tak nutkavé chování, jakým je neustálá kontrola a obnovování informací na sociálních sítích kvůli udržení sociálních vazeb. Úzce to souvisí se strachem ze sociálního vyloučení nebo ostrakismu, který existoval dávno před sociálními médii,“ vysvětluje pojem psycholožka.
Tento nespecifikovaný strach přichází v momentech, kdy máte pocit, že ostatní lidé nebo vaši přátelé a kolegové si užívají a objevují věci, které vy nemůžete nebo nestihnete zažít. Může se jednat i o pocit deprivace z toho, že ostatní jsou ve společnosti atraktivními osobami, anebo na rozdíl od vás bohatnou díky výhodným investicím.
Zase tak nic nového to není
I přesto, že se termín FOMO objevil až ve spojení s rozvojem sociálních sítí a nových médií, strach ze zmeškání příležitostí a ochuzení se o věci, které si dopřávají ostatní, je člověku vlastní po staletí. Na konci 19. století byly pohlednice jediným možným způsobem, jak se pochlubit cestovatelskými zážitky, a až v 60. letech 20. století byly nahrazeny diapozitivy a projektory. Běžně se tedy stávalo, že se návštěva u rodiny a kamarádů neobešla bez hodinové přednášky s promítáním. Později nám rozšíření fotografi e umožnilo mnohem rychlejší a jednodušší sdílení zážitků a momentů, které jsme nezažili, nebo nemohli zažít. Ale i tak až do příchodu a rozvoje sociálních sítí bylo nutné se fyzicky účastnit sdílení životů svých kamarádů a ostatních lidí. Protože vlastní fotografie nikdo na okna svých domů nelepil, nebylo možné najít a zkoumat cizí životy jinde než na stránkách novin a časopisů.
Až příchod sociálních médií nám umožnil být neustále a téměř v reálném čase součástí životů ostatních. A nemusí se jednat jen o lidi, které známe nebo tvoří naši sociální bublinu v reálném životě. Stále víc lidí se inspiruje a tráví až desítky minut denně sledováním příběhů slavných a populárních osobností ze sociálních sítí. „Zveřejňování příspěvků na sociálních sítích a přijímání pozitivní zpětné vazby prostřednictvím komentářů a lajků je pro náš mozek vysoce obohacující, takže to vyhledáváme znovu a znovu,“ říká doktorka Dattilo. Tímto způsobem může být používání sociálních médií podobné užívání drog a doslova silně návykové.
Větší riziko pro extroverty
Dostatečně sebevědomí lidé, kteří si jsou vědomi vlastní hodnoty a rozumí tomu, jak svět sociálních médií funguje, jsou k syndromu FOMO méně náchylní. Je zásadní si uvědomit, že většina lidí se na sociálních sítích chlubí především pozitivními zážitky, nebojí se je dostatečně přikrášlit a přibarvit, a současně se většinou neprezentují ve světle, které by je mohlo oslabit, uškodit jim a ukázat je jako jedince s chybami a nedostatky. Méně sebevědomí lidé nebo ti, kteří stále hledají vlastní místo a hodnotu ve světě, jsou často ochotní za dosažení ideálu viděného na sociálních médiích nebo na profilech kamarádů utratit nemalé částky. Často ani nejdou za splněním vlastních cílů a snů, ale chtějí se pouze vyrovnat tomu, jak žijí v jejich očích úspěšnější přátelé a idoly. Z hlediska věkového spektra jsou FOMO více ohroženi dospívající a mladí dospělí. „Je to kvůli zvýšenému množství času stráveného online spolu se zvýšenou citlivostí a potřebou společenského schválení a sounáležitosti,“ konstatuje Natalie Christine Dattilo.
Mladí lidé ale nejsou jediní. Vzhledem k tomu, že strach z promeškání je často spojen se sociálními médii, sociální psycholožka a docentka na University of Oklahoma Health Sciences Center Erin Vogel vysvětluje, že syndromem FOMO je mnohem více ohrožen každý zapálený uživatel platforem jako Facebook a Instagram než ten, kdo sociální média příliš nepoužívá. „Je pravděpodobné, že používání sociálních médií může způsobit, že zažijeme FOMO, protože vidíme většinou pouze pozitivní aspekty života jiných lidí,“ říká. „Je také pravděpodobné, že lidé, kteří jsou velmi zapálení do svých sociálních vztahů, jsou více přitahováni k sociálním médiím a náchylnější k zažívání FOMO.“ K tomuto bodu studie z roku 2017 zjistila, že extroverti mohou s větší pravděpodobností nadměrně používat sociální média než introverti.
Dovolená v síti
Jak ale poznat, že se naše fascinace cizími životy stává toxickou a zásadně nám komplikuje prožívání našeho života? Podle průzkumu z roku 2017 zhruba 21 % lidí připustilo, že zveřejňují aktualizace z dovolené na sociálních sítích jen proto, aby se mohli pochlubit. Dalších 10 % to dělá s cílem v ostatních vyvolat žárlivost. Není divu, že téměř 73 % dotázaných současně uvedlo, že jim vadí, když na internetu vidí záběry z dovolené jiných lidí. Všeobecně se snažíme vnutit si představu, že dovolená by pro nás měla být chvílí odpočinku a času, který aktivně trávíme s našimi blízkými a rodinou. Z hlediska využívání sociálních sítí to ale rozhodně neplatí. Právě v době, kterou trávíme mimo naši běžnou realitu, máme tendenci náš život na sociálních sítích aktivovat.
O chování na sítích s Honzou Vojtkem
Pohání nás představa, že stejně jako my jsme fascinováni životy jiných lidí, musí to platit i obráceně. Často si vůbec neuvědomujeme, že se takovým jednáním připravujeme o skutečné prožívání zážitků, a lidé, s nimiž společný čas trávíme, nutíme pasivně sledovat naši potřebu sdílet společnou realitu. Jen si představte, jak téma úzkost probíhají události jako koncerty nebo sportovní utkání. Ještě před deseti lety by nikoho z nás nenapadlo, že často neuvidíme na pódium přes stovky zvednutých rukou, které si zážitek natáčejí na mobilní telefon. Jestli to děláte také, zkuste si vzpomenout, kdy jste se naposledy na nekvalitní záznam koncertu oblíbeného interpreta v mobilu podívali. I v těchto případech nás většinou žene strach, abychom náhodou nepřišli o něco, co si můžeme zaznamenat a o co se můžeme podělit se zbytkem naší sociální bubliny.
Těžké chvíle volby
Je zřejmé, že se FOMO živí nízkým sebevědomím, osamělostí a strachem ze sociálního vyloučení, což může vést k pocitům úzkosti a deprese. Předpokládá se, že spouští dva procesy: pocit, že člověku něco chybí a zároveň nutkavou touhu neustále sledovat, co dělají ostatní. Na syndrom FOMO je aplikována řada dalších teorií.
Teorie sebeurčení studuje lidskou motivaci a osobnost. Podle ní je každý člověk motivován třemi vrozenými psychologickými potřebami: kompetencí, autonomií a příbuzností. Když jsou tyto splněny, naše sebemotivace a duševní zdraví prosperují. Pokud nejsou, naše motivace a pocit pohody ochabují. Jedince oslabuje i příliš mnoho možností. Je to dobrá věc, ale jen dokud nezačneme být posedlí tím, zda jsme se rozhodli správně. Připravilo nás naše rozhodnutí o něco jiného? Tato teorie je zkoumána v knize psychologa Barryho Schwartze Paradox volby: Proč více je méně. Schwartz tvrdí, že naučit se vybírat je těžké, ale naučit se dobře vybírat ještě těžší. A naučit se dobře vybírat ve světě neomezených možností je možná až příliš těžké.
Další teorií je kybernetický procesní model. Popisuje, jak náš mozek neustále odhaduje naše možnosti a porovnává je s našimi cíli nebo očekáváními pro danou situaci. FOMO může tento proces narušit a ztížit přesné vyhodnocení aktuální situace. Spíše než priority důležitých osobních cílů můžeme sledovat ty menší a nezdravé. Představte si, že významným cílem je dokončit důležitý článek do pátku, ale je čtvrtek odpoledne a odhadujete, že na něm ještě máte mnoho hodin práce. Podle kybernetického procesního modelu byste poznali, že se váš cíl a situace neshodují, což by vám bylo nepříjemné, mohli byste být úzkostliví, frustrovaní, zklamaní.
A toto nepohodlí by vás naopak podnítilo ke změně vašeho chování. Minimalizovali byste rušivé vlivy nebo se třeba připravili na práci do noci. V případě, že do vašeho prožívání a vnímání situace zasáhne FOMO, cíle se změní, a vy se nejspíš budete snažit potřebné procesy ošálit. Začnete upřednostňovat vnější faktory a cíle, které jsou pro vás objektivně méně důležité, třeba prosedíte hodiny nad vyhledáváním cíle dovolené, pak si pustíte pár demonstrativních videí a podcastů… a máte samozřejmě problém.
Jak vyrušit FOMO
I když jsou osobní cíle jasné, je těžké ignorovat ostatní, když nás moderní technologie a občas i staromódní hlasité kancelářské tlachání neustále bombardují rušivými informacemi. Co s tím? Chvíli přemýšlejte o tom, kdy jste vůči FOMO nejvíc zranitelní. Jsou to situace, kdy vaši kolegové odcházejí z práce dřív? Nebo naopak ve vás pocit, že vám něco uniká, vyvolávají sousedé a kamarádi, kteří pravidelně na sociálních sítích vystavují víkendové dovolené a večírky trvající dlouho do noci? Přemýšlejte také o tom, jak byste se těmto situacím mohli vyhnout. Uvažujte například o změně pracovního prostředí, například práce v kavárně vám může pomoct vyhnout se pokušení sledovat kolegy a nechat se rozptylovat jejich aktivitami. Současně v mnoha profesích je stále možné pracovat v samostatné kanceláři. Osvědčeným nástrojem je prosté vypnutí Instagramu a dalších sociálních sítí během pracovní doby, nebo jednoduše nastavení dětského zámku na maximální počet minut strávených na konkrétních platformách.
Odborníci také radí připravit si implementační záměry neboli akční plány „když-pak“. Jsou to jednoduché plány, jak budeme reagovat, když nastanou určité situace. Můžete se například předem rozhodnout, že v momentě, kdy kolegové začnou probírat, co podniknou po práci, si nasadíte sluchátka a pustíte si oblíbenou hudbu. Další z možností, jak pracovat se syndromem, je nepřeceňovat zkušenosti ostatních. Aby lidé dali najevo svou vysokou hodnotu, uchylují se mnohdy k příliš pozitivní sebeprezentaci. Neustálým zdůrazňováním titulů signalizují inteligenci, drahým oblečením a doplňky bohatství.
Všichni vlastně neustále pracujeme sami se sebou trochu jako se zbožím, a někteří lidé jsou motivováni k tomu, aby co nejzřetelněji zdůrazňovali pouze to, co mají za pozitivní a hodnotné, a zakrývali méně působivé aspekty svých životů. Berme to při scrollování na sociálních sítích v potaz stejně jako příliš krásné pohledy z dálky. Tato tendence připomíná například vzpomínky na dětství, lidem se pravděpodobně vybaví spíše vzrušení z otevírání vánočních dárků nebo radost z léta na chalupě než hodin pravopisu ve škole, nuda nad domácími úkoly, hádky se spolužáky. Stejnou tendenci ignorovat negativní máme při přemýšlení o zkušenostech druhých. Takže až se příště budete pídit po zmeškané události a cítit FOMO, zvažte, zda vás neovlivňuje něčí příliš pozitivní sebeprezentace, zeptejte se sami sebe, jaké negativní aspekty možná nezohledňujete. Krok za krokem si vybavte okolnosti kýženého „zážitku“, včetně všech nudných, frustrujících nebo jinak negativních částí.
Myslete a braňte se
Nejjednodušším řešením kontroly FOMO je samozřejmě omezit a dokonce eliminovat množství času stráveného na sociálních sítích. Jedna studie naznačila, že omezení sociálních médií na 30 minut denně výrazně snížilo FOMO a úzkost a zvýšilo celkovou pohodu. Pomůže i ujasnit si vlastní priority, to, co od života opravdu očekáváte, a občas to prohnat filtrem sebepoznání, vnímání reality a svých možností v ní. Je přece škoda si strachem a nejistotou z nereálných představ kazit svou osobní spokojenost. Chránit se před úzkostným syndromem ve věku sociálních sítí není snadné, o to rozumnější se jeví chvíle sebezpytování a rozhodnutí vědomě přijmout nějaká osobně přijatelná a dodržitelná pravidla sebeobrany.
