Že nechci pít, jsem věděla už dávno. Proč se „potřebuji pomoc“ neříká snadno?
Dokázat si říct o pomoc je při závislosti základní, a přitom často velmi těžký krok. Ze všech stran se tlačí stigmatizující seberozvojové výzvy a koncepty, které předpokládají, že řešení problémů je především na nás samotných. Stačí chtít…
Stojím v obýváku a snažím se najít absolutní rovnováhu mezi třemi body na svých chodidlech. Palec, pata, malíček. Pokud se mi to podaří, všechno dobře dopadne, poručila jsem si. Zahulila jsem si totiž tu „hodnou“ trávu, vnější faktor, který mi pomáhá chovat se správně, takže to musí vyjít.
Článek si můžete poslechnout i v audioverzi:
Důkazem je, že bych tu jinak ve dvě ráno nestála v tichu a nemeditovala, ale šla pro další láhve na benzinku. Jednu už jsem vypila, možná dvě? Nebo jednu láhev a šest piv? Měla jsem možná i zbytek z placatky schované ve skříni. Ale na tom nezáleží, teď jsem v absolutní rovnováze a tráva mi naznačuje bezpochyby dobrý směr: Vyčisti si zuby a běž spát. To zní rozumně, skoro dospěle, to se nedá objektivně vyvrátit, a proto poslechnu.
Nejeden z nás bude mít bizarní „chlastací“ historku, kdy to prostě přepískl. Poslouchání marihuany jako entity a poradce možná nebude to nejbizarnější. Popravdě, je to ale jedna z těch nejlepších, co mám. Za kterou se nestydím. Ráda si připomínám ten moment klidu, který v řetězci všech událostí přispěl k tomu, že jsem si uvědomila potřebu pomoci. Že nechci pít, jsem věděla už dávno. Přesto mě každý den moje nemoc vedla dopoledne do uličky s vínem v supermarketu, odpoledne do večerky pro pivka a občas v noci na benzinku.
Říct to nahlas
Až delší dobu poté, co se mi podařilo abstinovat, jsem si pustila životopisný snímek o Eltonu Johnovi závislém na alkoholu a drogách. Do té doby jsem znala jen jeho tvorbu. Hudebník podstoupil léčbu dříve, než jsem se narodila, a tak jsem o jeho démonech věděla jen málo. Film jsem musela několikrát zastavovat, aby mi kvůli pláči neutekl děj, a až jsem se dostatečně vybrečela, vydala jsem se na Eltonovy sociální sítě. Hned bylo jasné, že je kromě LGBT ikony také ikonou lidí, kteří žijí se závislostí.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
„Nakonec jsem sebral odvahu a řekl slova, která změnila můj život,“ shrnul svou cestu ve facebookovém příspěvku k výročí své střízlivosti: „Potřebuji pomoc.“ Jak se říká, „v tom je všechno“. Není to totiž snadný proces a nejspíš nepřijde jako jedno velké „AHA“. Člověk si o pomoc nedokáže říct jen tak. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste třeba v práci jeli nadoraz, abyste se vyhnuli scénáři, ve kterém by kdokoli mohl pochybovat o vašich schopnostech. Dva roky starý výzkum Kayly Good a Alexe Shawa ze Stanfordovy univerzity ukázal, že už i sedmileté děti se bojí pokládat ve škole otázky, aby si ostatní nemysleli, že jsou „hloupé“. Je to v nás prostě jako v koze. Já rozhodně nejsem výjimka. Ani jsem to jako Elton John nakonec nedokázala říct, musela jsem to napsat kamarádce do SMS. Proč k vyslovení „potřebuji pomoc“ sbíráme síly tak těžce?
Toxická sebepéče
Nerada používám slovo „boj“, z mé zkušenosti se s psychickými problémy bojovat nedá. Musela jsem se vzdát představy, že to můžu „vyhrát“, abych se někam posunula a naučila se s diagnózou žít. Když trpíme ve vlastní duši, naší nejintimnější oblasti, jde nám o podstatu nás samých. Přiznat si, že na tom nejsem zdaleka tak dobře, jak jsem si myslela, ale ve skutečnosti jsem slabá, bezmocná a neschopná si poradit, byla jedna věc. Uvědomění si, že možná nevím, kdo doopravdy jsem, se mnou dokázalo pěkně zamávat. A přiznat v takovém rozpoložení své slabosti někomu dalšímu, je zase další, o hodně vyšší level.
Žijeme sice v době, kdy se diskuse o psychickém zdraví nese většinou bez stigmatizujících narativů, na druhou stranu sociální sítě přetékají motivačním obsahem s důrazem na self-care neboli péči o sebe, které nám tak trochu naznačují, že řešení problémů je stejně hlavně na nás samotných. A co work-life balance, rovnováha mezi pracovním a osobním životem? Musíme si přece umět nastavit své hranice, abychom na sebe měli čas! Opět je to na jednotlivci a navíc ve spoustě profesí bohužel nedosažitelné sci-fi .
V kultuře drsného individualismu jsme zvyklí úspěchy i neúspěchy připisovat jedné výrazné osobnosti. Na lesklých obálkách časopisů vídáme ty, co to „někam dotáhli“ na první pohled jen díky vlastnímu úsilí a schopnostem. Už od dětství jsme chváleni, když něco zvládáme sami, a nezávislost si tak v žebříčku hodnot klademe na přední místa. Ve chvílích, kdy čelíme psychickým problémům, potom vedeme „boj“ na dvou frontách. Kromě bolestivých emocí spojených s naším problémem se musíme naučit přijmout i to, že ho sami nezvládneme vyřešit.
Vážně se neboj
Dvě slova „potřebuji pomoc“ si tak spojujeme se studem, s pocitem, že jsme přítěží, s obavami z odmítnutí, které může být o to bolestivější, když řešíme své nitro, změnou nebo úplnou ztrátou kontroly. Ve chvílích, když jsme nejzranitelnější, často ani neumíme vyjádřit, jaký druh pomoci potřebujeme, což v nás může vytvářet další nejistotu. Požádat o pomoc může být kvůli těmto strachům očistec. Jenže opravdu se není čeho bát, výzkum sociální psycholožky Xuan Zhao ze Stanfordovy univerzity z roku 2022 potvrdil, že jsou naše obavy často mylné a hlavně přehnané. Není divu, když se topíme ve svých starostech, nedokážeme dobře odhadnout okolí. Dokonce, i když nás nic netrápí, máme tendenci uplatňovat pesimističtější pohled na lidskou přirozenost, a tak podhodnocujeme ochotu ostatních nám pomáhat.
Zhao se svým týmem provedla několik experimentů, ve kterých lidé hledali a nabízeli pomoc přímo, nebo si takové interakce představovali či vybavovali. Žadatelé o pomoc konzistentně podceňovali, jak ochotně jim lidé – a dokonce i přátelé – budou pomáhat. Také zároveň odhadovali, že se budou jejich pomocníci cítit nepříjemně. Výzkumníci ovšem vypozorovali opačnou reakci, jejich pomocníci se často cítili šťastnější. I další výzkumy ze Stanfordu ukazují, že většina z nás je hluboce prosociální a chce měnit životy ostatních k lepšímu. Vcítit se do lidí v nouzi a pomáhat jim, je pro člověka intuitivní reakce. Vyhledání rady může dokonce v očích toho, koho oslovíte, zvýšit jeho představu o vašich kompetencích.
Nejsme v tom sami
I když běžně neumíme ohodnotit vzájemnou péči tak jako úspěchy jednotlivců, zkusme se alespoň nebát nedokonalostí. Máme je všichni, stejně jako strach. Můžeme začít třeba tím, že příště přiznáme těm, kterým pomáháme, jakou nám vlastně udělali radost. Nejenže zvládli překonat jisté obavy, ale zároveň věří, že jsme to právě my, s kým dokážou svůj problém zvládnout.
Univerzální rady neexistují, a stejně jako motivační příspěvky na sociálních sítích, ani tento text zázračně nezmění váš život. Každý máme svůj příběh. Před šesti lety v tom mém zbývalo jen málo možností, jedna horší než druhá. Strašně jsem se tehdy bála říct si o pomoc, ale napsala jsem si o ni. Díky kamarádce a také dalším lidem, které jsem v té souvislosti potkala, jsem přestala pít a mohla se postupně soustředit na příčiny své závislosti, na ostatní trable a časem i na příjemnější věci. Jestli jste právě také v situaci, kdy si o pomoc prostě říct neumíte, nezlobte se za to na sebe. Ani teď, ani v budoucnu. Je to normální. Jen zkuste uvěřit, že v tom nejste sami, a snažte se o tom (alespoň) napsat.
