Pohyb, volná hra, chování rodičů: Jak podpořit odolnost u dětí v různém věku
Přestože dnešní doba přináší spoustu výhod, děti se setkávají s novými výzvami – větším tlakem na výkon, nástrahami ve světě sociálních sítí a menší příležitostí samostatně si vyřešit běžné bolístky i problémy. Právě proto je důležité podporovat u dětí odolnost, tedy schopnost vyrovnat se s těžkostmi, poučit se z neúspěchu a zvládat emoce, které k tomu patří.
Článek odborně garantovala Mgr. Barbora Kršáková, psycholožka online poradny MOJRA.
Odolnost není něco, s čím se narodíme, ale dovednost, kterou si můžeme osvojit, posilovat a postupně se ji naučit. U dětí je rozvoj odolnosti klíčový pro jejich budoucí úspěch, sebevědomí i spokojenost. Klíčem je pomáhat dětem rozvíjet schopnosti, jako je řešení problémů, rozhodování nebo zvládání emocí. Důležité je také přizpůsobit podporu odolnosti věku dítěte. Jak na to? Pojďme se podívat, jak můžeme posílit odolnost u předškoláků a mladších školáků.
Odolnost dětí předškolního věku (3–5 let):
V tomto období je důležité dát dětem prostor k objevování světa a podporovat jejich přirozenou zvědavost. Pozitivně nahlížet na úspěchy pomáhá posilovat sebevědomí dítěte a místo hodnocení výsledků je užitečnější oceňovat úsilí – například říct: „Ujít takovou dálku, to muselo chtít pořádnou dávku síly.“ Pokud bychom řekli: „To bylo moc pomalé, měl bys to zvládnout rychleji,“ můžeme dítě demotivovat a snížit tak jeho sebedůvěru. Chyby dětí by tedy měly být vnímány jako součást učení, ne jako jejich selhání.
Důležité je vytvářet pro děti prostředí, ve kterém se cítí bezpečně, kde mají podporu rodičů, ale zárověň možnost samostatně objevovat svět. Když děti vědí, že je v pořádku zkoušet nové věci a někdy i neuspět, budují si tím zdravé sebevědomí. Podporovat je můžeme i tak, že jim necháme prostor řešit drobné situace po svém. Například místo okamžité pomoci s obouváním se můžeme zeptat: „Co bys mohl/a zkusit, aby to šlo snadněji?“ Jde o to lehce dítě navést, jak to znovu zkusit, ale nedělat práci za něj.
Stejně tak je důležité učit děti, že smutek nebo hněv je v pořádku a jak se uklidnit po menších neúspěších. Můžeme jim ukazovat, jak zvládat emoce, třeba hlubokým dýcháním při bolesti, poradit jim, jak se uklidnit. Velkou roli hraje i pojmenování pocitů a jejich uznání: „Chápu, že jsi naštvaný.Teď se zhluboka nadechneme. Pak se můžeš rozhodnout, jestli to zkusíš znovu, nebo si dáš pauzu, ano?“ Pozitivní přístup jako „na to přijdeš“ nebo „dokážeš i těžší věci“ dítě povzbuzuje a pomáhá mu budovat odolnost.
Rodiče jako vzor odolnosti
Děti se učí pozorováním dospělých. Pokud rodiče dobře zvládají stres a nezdary řeší klidně, děti se to naučí napodobovat. A pozor, není ani tak důležité, co říkáme, ale to, jak se opravdu chováme, jak nezdary zvládáme my. „Taky se mi to nepovedlo, ale nevadí, příště to zkusím jinak.“ To učí děti, že chybovat je normální a že důležité je, co s tím uděláme dál.
Učit děti zvládat frustraci je součástí toho, jak je připravujeme na život. Když se naštvou nebo rozesmutní, protože se jim něco nepovedlo, místo rychlého utěšování jim můžeme pomoct najít cestu, jak to zvládnout. Třeba: „Chápu, že tě mrzí, že ti ta věž spadla. Co kdybychom ji zkusili postavit jinak?“ Díky tomu se naučí, že když něco nevyjde hned napoprvé, není to konec světa – vždycky se dá vymyslet jiný způsob.
Podobně je důležité pomáhat dětem zvládat hádky s kamarády. Místo toho, abychom hned zasáhli a všechno rozhodli za ně, je lepší je navést k tomu, aby si s tím poradili samy: „Jak bychom to mohli vyřešit, aby to bylo fér pro všechny?“ – můžeme dělat „prostředníka“, ale výsledné rozhodnutí necháme na nich. Učí je to nejen říct si, co potřebují, ale také poslouchat druhé a hledat kompromis. A to jsou dovednosti, které se jim budou hodit celý život.
A protože děti se nejlépe učí skrze hru a příběhy, můžeme jim pomocí pohádek a her názorně ukázat, že i oblíbení hrdinové někdy čelí výzvám a překážkám a nevzdávají se. To jim dává cenný vzor, že i když něco nevyjde napoprvé, nevzdát se a zkusit to jinak, to je správná cesta.
Fyzická aktivita jako nástroj budování odolnosti
Pohyb je nejen zábava, ale také skvělý způsob, jak se děti učí zvládat stres a frustraci. Sport dětem ukazuje, že výzvy i neúspěchy k životu patří a že i když nevyhrají pokaždé, důležité je nevzdat se a zlepšovat se: „Dneska to nevyšlo, ale vidíš, jak ses oproti minule zlepšil/a?“ Kromě sportu je skvělá i volná hra, kde si děti samy vymýšlejí pravidla a řeší různé situace. Pomáhá jim to přemýšlet kreativně, zvládat nečekané problémy a učit se hledat vlastní řešení. A právě tahle schopnost improvizace se jim bude hodit nejen na hřišti, ale i v životě.
Výzkumy ukazují, že odolnost u předškolních dětí a dětí do 12 let je ovlivněna různými faktory, jako je schopnost sebeovládání, podpora rodiny a dokonce i zdravé stravovací návyky. Studie publikovaná v odborném časopise Pediatric Research (Nature, 2024) ukazuje, že děti s vyšší mírou odolnosti častěji vykazují zdravější chování – lépe zvládají stres, více se hýbou, mají kvalitnější spánek a častěji jedí společně s rodinou. Tyto návyky přitom pozitivně ovlivňují nejen jejich zdraví, ale i emoční pohodu a sociální vztahy.
Odolnost u dětí školního věku (6–11 let):
V tomto věku si děti začínají víc uvědomovat, co jim jde, kde mají rezervy a jak se poprat s různými výzvami. Postupně zjišťují, že ne všechno vyjde hned napoprvé, a učí se s tím pracovat. Právě proto je důležité je podporovat a ukázat jim, že neúspěch není důvod vzdát se, ale šance se něčemu naučit. Děti potřebují prostor zkoušet věci po svém, ale stále musí vědět, že se na nás mohou spolehnout. Místo rychlého zásahu je lepší je trochu popostrčit: „Zkus to nejdřív sám/sama. Když to nepůjde, vymyslíme řešení společně.“ A když se jim podaří dokončit něco náročného, oslavte to! To je skvělá motivace do dalších výzev.
Děti se ve školním věku také rády zapojují do rozhodování. Ať už jde o rozdělení domácích prací, nebo nastavení pravidel pro čas strávený u obrazovky, když dostanou možnost „do toho mluvit“, snáz přijmou pravidla.
Zvládání tlaku ze školy
S přibývajícími školními povinnostmi se děti mohou cítit pod tlakem – ať už kvůli známkám, testům, nebo domácím úkolům. Pomůže jim, když je naučíme, jak si úkoly rozplánovat a zvládat stres: „Máš toho hodně? Můžeme to rozdělit na menší části, ať to není tak náročné.“ Také je důležité jim připomínat, že snaha je cennější než dokonalý výsledek: „Nejde o to, abys měl/a všechno správně, ale abys tomu rozuměl/a.“ Podpora a povzbuzení dítěti uleví.
Práce s neúspěchem
Děti v tomto věku si už mohou vytvářet negativní vzorce myšlení typu „já to nikdy nezvládnu“. Rodiče je mohou podpořit tím, že jim ukážou jejich pokrok: „Vzpomínáš, jak jsi to neuměl/a před měsícem? A teď už to zvládáš!“ nebo „Každý někdy dělá chyby, ale důležité je, co si z nich vezmeš do příště.“ Stejně tak je potřeba děti vést k tomu, aby si nesly odpovědnost za své činy. Když udělají chybu, místo kárání je lepší jim ukázat, jak situaci napravit: „Chápu, že jsi byl/a naštvaný/á, ale roztrhat domácí úkol nic nevyřeší. Co s tím teď můžeme udělat?“ Tím se učí, že jejich chování má důsledky a že je důležité je řešit.
Rozvoj vytrvalosti a trpělivosti
Děti se také potřebují naučit, že některé věci chtějí čas a že úspěch často přichází až po opakovaném pokusu. Sport, hudební nástroje nebo složitější úkoly jim mohou pomoct pochopit, že trénink a vytrvalost se vyplatí. Povzbuzení typu „každý sportovec, kterého obdivuješ, musel dlouho trénovat, než se dostal tam, kde je“ dítě může motivovat, aby se nevzdávalo.
Jak zvládat konflikty s vrstevníky
Děti se v tomto věku začínají více porovnávat s ostatními a mohou se setkávat s tlakem mezi vrstevníky. Je důležité je učit, že nemusí dělat něco jen proto, že to dělají ostatní: „Ne každý musí dělat to, co všichni. Je dobré se lišit. Důležité je, co chceš ty.“ Stejně tak by děti měly umět zvládat konflikty férově a hledat řešení: „Jak by ses cítil/a ty na jeho místě? Jak to můžeme vyřešit, aby to bylo fér pro oba?“
Když jsou děti upřímné nebo se zachovají férově, stojí za to to zmínit: „Vážím si toho, že jsi řekl/a pravdu. Upřímnost pomáhá budovat důvěru.“ Tak jim ukazujeme, že na tom, jak se chováme ke druhým, záleží. Hlavní je dětem dát prostor růst, učit je, že chyby nejsou katastrofa a že zvládnou mnohem víc, než si myslí.
Podporovat odolnost u dětí neznamená chránit je před vším špatným, ale naučit je, jak se s tím poprat. Důležité je, aby si zvykly zvládat frustraci, neúspěch a věděly, že i když něco nevyjde, dá se to zkusit jinak. Klíčem je nechat je objevovat, učit je samostatnosti, pomáhat jim zvládat emoce a ukázat jim, jak vycházet s ostatními. Když jim v tomhle dáme správný základ, budou si v životě jistější a lépe zvládnou všechny výzvy, které je čekají.
Odolnost u dětí od 11 let
V období dospívání se mění nejen tělo, ale i psychika dětí. Začíná puberta a děti si začínají více uvědomovat svoji identitu. Čelí silnějšímu tlaku mezi kamarády, ve škole i na sociálních sítích. Právě proto je klíčové je podpořit v tom, aby se naučily zvládat stres a samostatně se rozhodovaly. Místo přímých rad jim pomůže spíše vedení otázkami: „Jaké máš možnosti? Co myslíš, že by mohlo fungovat?“ To je učí přemýšlet o důsledcích svých rozhodnutí a posiluje jejich sebevědomí.
Důležitou součástí odolnosti v tomto věku je také kritické myšlení. Děti by měly být schopné analyzovat informace a nenechat se snadno ovlivnit. Měly by pochopit, že ne všechno, co vidí nebo slyší, je pravda. To platí zejména pro obsah na internetu, kde je snadné narazit na zkreslené informace. Pomáhá například pokládat otázky jako: „Proč si myslíš, že to někdo napsal? Co si o tom myslíš? Jaké mohou být jiné úhly pohledu?“ nebo „Jak poznáš, že je tahle zpráva pravdivá?“ Učení se pochybovat, hledat zdroje a ověřovat fakta jim pomůže nejen ve škole, ale i v každodenním životě.
Vliv digitálních technologií a sociálních sítí na odolnost
Děti dnes vyrůstají v době, kdy mají mobil nebo tablet neustále po ruce. Technologie jim umožňují učit se nové věci, být v kontaktu s kamarády nebo se bavit. Jenže s tím přichází i druhá strana věci – nekonečné hodiny strávené na internetu, tlak sociálních sítí a menší zájem o aktivity v reálném světě.
Jak pomoct pochopit, že sociální sítě neodrážejí realitu? Na sociálních sítích všechno vypadá perfektně a děti mohou mít pocit, že jejich život není dost zajímavý, že nejsou dost dobré, protože nevidí druhou stranu mince – chyby, nezdary ani špatné dny. Je důležité s nimi o tom mluvit. Pomáhá je navést na realitu: „Myslíš, že tenhle člověk nikdy nezažije špatný den? Co asi nebylo vidět na té dokonalé fotce?“ nebo „Když si prohlížíš cizí fotky, jak se cítíš? Připadáš si pak líp? nebo Proč se cítíš hůř?“ Takové rozhovory dětem pomůžou pochopit, že na sítích lidé sdílí jen to, co chtějí, a že není důvod se s tím porovnávat.
Jak nastavit zdravé hranice s elektronikou?
Technologie by neměly řídit náš den. Důležité je najít rovnováhu a ukázat dětem, že telefon nebo počítač není středobodem jejich života. Jak na to?
Nastavit pravidla, která platí pro celou rodinu – třeba: „Při večeři mobily stranou, ať na sebe máme čas“ nebo „V ložnici po deváté už žádné obrazovky, ať necháme odpočinout hlavu“. Když to budou dodržovat i rodiče, dětem to nebude připadat jako nespravedlivé omezení.
Pomáhat dětem uvědomit si, kolik času tráví online – například pomocí aplikací na sledování času u obrazovky nebo jednoduchou otázkou: „Jak dlouho sis myslel/a, že jsi na mobilu, a kolik to bylo ve skutečnosti?“
Místo zákazů radši hledat alternativy – „Co bychom mohli dělat místo koukání do mobilu?“ a společně najít něco, co bude dítě bavit. Je snadné říct: „Neseď pořád u mobilu!“, ale lepší je nabídnout něco zajímavějšího. Místo příkazů a zákazů funguje spíš zapojení dítěte do rozhodování: „Co bys chtěl/a dneska dělat, co nevyžaduje telefon nebo počítač?“ Může to být cokoli – sport, výlet ven, tvoření, společenské hry, vaření. Když děti vidí, že i rodiče mají aktivity mimo obrazovky, budou je přirozeně napodobovat. Nejde o to technologie úplně zakázat, ale naučit děti s nimi zacházet tak, aby jim spíš pomáhaly než škodily a ukázat, že offline svět je stejně zajímavý (a často i zábavnější).
Budování odolnosti je dlouhodobý proces, který vyžaduje trpělivost, důvěru v jejich schopnosti a především prostor pro samostatnost. Když budeme dětem neustále umetat cestičku a řešit za ně každý problém, nenaučí se, jak se poprat s neúspěchem. Důležité je ukázat jim, že chyby nejsou konec světa, ale příležitost, jak se zlepšit a příště to zvládnout lépe. Naslouchat jim, podpořit je, ale také je nechat, ať si poradí – to je ten nejlepší základ do života. A hlavně, když uvidí, že se s problémy pereme s klidem i my dospělí, budou to brát jako normální součást života.
