Šokující seriál Adolescent nutí rodiče přemýšlet, jak líp chápat dospívající: Naslouchejte, nesuďte, nechte je mluvit
Netflix přinesl na obrazovky po celém světě další fenomén. Minisérie Adolescent nezaujala jen svým technickým provedením, ale akcelerovala debatu ohledně duševního zdraví dospívajících, nárůstu násilí a ve Velké Británii také mění školní výuku. Co můžeme jako rodiče udělat (nebo raději nedělat)?
Následující článek může vyzradit části děje, pokud jste seriál neviděli a chystáte se, zvažte čtení tohoto textu.
Snažíme se pro své děti vytvořit to nejbezpečnější prostředí. Stejně jako rodiče fiktivního mladého vraha v minisérii Adolescent. Ta ve čtyřech dílech popisuje důsledky vraždy spolužačky, kterou spáchal teprve třináctiletý chlapec. V posledním díle, který se zaměřuje právě na situaci jeho rodičů necelý rok po vraždě, spolu vedou truchlící manželé velmi upřímný a bolestivý dialog. Zvládli jsme přece správně vychovat starší dceru, co jsme zanedbali u syna? Byl pořád zavřený v pokoji u počítače, to teenageři dělají, mysleli jsme, že je doma v bezpečí…
Jak jsme již v tuzemsku viděli v dokumentu V síti, že jsou děti doma u počítače, neznamená, že jim nic nehrozí. O pět let později nás audiovize nevaruje před sexuálními predátory či vyděrači, ale před radikalizací, nenávistí, dezinformacemi a toxickou manipulací s mladými muži, které mohou – někdy i dospělí lidé – snadno podlehnout. Dalo by se namítnout, že strašáci civilizačního úpadku se objevují pravidelně. V padesátých letech to byl například Elvis a jeho vrtění boky, což mělo u mladých způsobit rozklad morálky, později to byla třeba televize či počítačové hry, které měly mladé změnit v delikventy. A nyní čelíme on-line životu, který se sice odehrává podle trochu jiných pravidel než počítačová střílečka, ale nemusíme přece hned vyšilovat. Nebo ano?
Vláda zasahuje
Austrálie jako první na světě v loňském roce schválila úplný zákaz sociálních médií dětem pod 16 let (začne platit od příštího roku), dříve byly podobné regulace představeny například ve Francii či Indii, vždy se ale jednalo pouze o omezení typu, že dětské účty mohou být zřízeny se souhlasem rodičů. Po celém světě je také asi 60 zemí, ve kterých platí zákaz mobilních telefonů ve školách. Pravda je, že se nejedná jen tak o nějaké vyšilování. Technologie jen v posledních 15 letech drasticky proměnily náš způsob komunikace i běžného plánování. Nikdy dříve jsme nebyli zvyklí být stále na příjmu, stále v kontaktu a za naše nedostatky se nám nikdy nemohlo vysmát tolik lidí po celé zemi (nebo i světě), pokud jsme tedy nežili jako veřejně známé osoby. Nevíme úplně přesně, zda se s tím zvládáme zdravě vyrovnávat.
Teprve v pár posledních letech dostáváme bližší data o dopadu takového způsobu života – ohromný nárůst šíření dezinformací, drastický skok v poruchách příjmu potravy nebo důsledky sílícího protiočkovacího hnutí, tedy epidemie i úmrtí na nemoci , na které jsme si za 70 let odvykli. Je tohle opravdu to bezpečné prostředí, které chceme pro naše děti? Pokud vás znepokojují digitální hrozby, které mohou vaše děti potkat na displejích mobilů, nejspíš vítáte věkové limity či školní zákazy. Působí ale trochu jako snaha vylévat vodu z potápějícího se Titaniku. Jak tedy můžeme dětem pomoct, když netvoříme zákony?
Nečum furt do toho mobilu!
Kdybyste se zeptali náhodných teenagerů, zda je na internetu něco vystresovalo, možná by to z nich lezlo jako z chlupaté deky. Téměř každý by se ale rád podělil o to, jak ho rodiče otravují neustálými zákazy či dlouhým poučováním o věcech, které dávno ví. „Jenom na mě řvou, nemůžu udělat nic správně. Necítím se doma dobře. Je mi to už jedno, vzdávám to,“ tak by mohly znít některé z pocitů dospívajících. Jejich duševní zdraví může na internetu dostat pořádnou ránu, ale s určitostí je může dorazit stres a tlak, které zažívají denně v běžném životě. Výčitkám typu „Kdybys projednou vypnul ten debilní mobil, tak…“ se proto raději vyhněte. Teenagerům se často nedostává pochopení a podpory od dospělých, ať už v éře rock’n’rollu, nebo Instagramu.
Pokud mladý člověk zápasí s nepříjemným prostředím doma, je pro něj snadnější spadnout do toxických míst internetu. Pocity marnosti, selhání a nedůležitosti jsou skvělým základem pro to, aby se člověk přimkl k prvnímu, kdo ho zahrne pozorností a potvrdí mu, že jeho pocity jsou oprávněné. Není pak těžké přijímat i extrémní názory, které vám na internetovém fóru přinesou uznání ostatních.
Pokud ale dospívající doma cítí podporu, klid a jsou v off-line světě spíše spokojení (jakkoli to může být pro puberťáky nejistý pojem), internet využívají hlavně kreativně a k rozvíjení svých koníčků či zájmů. Místo toho, abychom se teenagery snažili úzkostně chránit od veškerého nebezpečí (protože nějaké se vždycky najde), měli bychom podporovat jejich duševní obranyschopnost, sebevědomí a pocit sounáležitosti – obzvláště doma. Uvědomme si, že dospívání je velmi náročná práce pro mladý mozek. Člověk zažívá vývojový skok s pořádnou dávkou hormonů a je třeba jeho situaci nezlehčovat.
Jak mluvit s teenagery?
Nechci vůbec snižovat důležitost systémových řešení v zákonodárné oblasti, naopak. Ale dokud v Česku neexistuje plošné nařízení jako třeba v Austrálii, přísné zákazy v rodině, které se mohou lišit od nastavení v domácnostech spolužáků, by mohly mladého člověka z kolektivu vrstevníků i vyřadit a – ruku na srdce – přístup na internet či mobil by si pak zařídil po svém. Jen by v tom byl o dost opatrnější a měl o důvod více nám svou aktivitu zatajovat.
Vyzkoušejte
Naslouchat, ale nesoudit:
Nechte je mluvit, aniž byste je kritizovali.
Važte si jejich pocitů:
Ukažte, že na jejich emocích záleží, i když jim třeba nedokážete porozumět.
Zaměřte se na to, kdo jsou, ne na to, co dělají:
Pochvalte jejich charakter, ne jejich úspěchy.
Nechte je selhat:
Každý něco pokazí, nechraňte je od neúspěchu.
Fanděte jim:
Buďte největší fanda svých dětí, bez ohledu na to, jak velký či malý pokrok udělaly.
Veďte je s láskou:
Nebojte se ukázat nebo říct, že své děti opravdu milujete. Potřebují mít alespoň doma laskavé prostředí.
