Nevyžádané rady, vnucování zkušeností i vděčnosti: Jak (ne)vytáčet své dospělé děti

...

... Zdroj: Toa Heftiba on Unsplash

Markéta Burleová
Rodičovství

Pro rodiče nebývá snadné přijmout, že už své dospělé děti nemají pod dohledem, a že je obtěžuje poskytovat pravidelné informace o svém životě. Není to nic snadného, ale techniky, jak dospět k oboustrannému pochopení a láskyplnému přijetí, i v nové životní etapě existují.

Když děti dospějí, dostudují, odejdou z domu, je třeba se definitivně smířit s tím, že role rodiče jako ochranitele a vlastně i poručníka opravdu končí. Jako rodiče už za ně nenesete odpovědnost a nastává doba, kdy musíte začít respektovat a přijímat jejich postoje, názory a chování. Vztah je nutné, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, přetransformovat z rodičovského na partnerský nebo kamarádský.

Článek si můžete poslechnout v audioverzi:

Nejspíš ze svého okolí znáte rodiny, v nichž vztahy dětí s rodiči jsou spíše kamarádské už odmala. Děti mají vlastní názory od doby, kdy začaly mluvit, a rodiče se jim snaží vycházet vstříc i v momentech, kdy s nimi třeba příliš nesouhlasí, ale risknou, aby si věci vyzkoušely podle svého, případně se i poučily z neúspěchu.

Druhý pól představují rodiny s rodiči v roli ochránců. Ti, než by pustili potomka z uzdy své výchovy a svých názorů, mu raději budou přikazovat či alespoň podsunovat, co a jak má dělat, tedy že večerka má následovat po večerníčku, a zároveň jeho pády brzdit polštářem. Jak tedy hledat správnou míru péče a svobody, když děti dospějí, aby se v ní dobře cítili všichni? Jak nepřivádět své děti zbytečně k šílenství a vzdoru, a jak to udělat, aby se všichni mohli cítit pochopení a milovaní?

Nevyžádané rady

Když se na vás dospělé dítě obrátí pro radu nebo potřebuje pomoc, míváte tendenci hned se pouštět do řešení situace. Jistě to některý potomek může hodnotit kladně, ale většinu spíš velmi snadno naštvete. Vaše snaha pomoct se setká s neúspěchem hlavně proto, že se dítě nebude cítit pochopeno, bude si myslet, že mu nevěříte, nerespektujete jeho osobnost a vyzrálost. Místo toho, abyste nabídli odpověď na vyřčenou otázku nebo váš názor na konkrétní problém, začnete hledat kontext, predikovat budoucí vývoj a pomalu už obouvat boty, abyste s ním šli situaci vyřešit.

Dospělé děti často říkají, že si přejí, aby je jejich rodiče potkali a viděli tam, kde jsou, a pokusili se pochopit, jak jim je. Chtějí slyšet věty jako: „To zní, jako bys měla těžký den, zlato.“ Nebo potřebují jen podpořit, posílit ujištěním, že věci zvládnou. „Jsem přesvědčený, že tohle zvládneš, přijdeš na nejlepší řešení…“ Experti na komunikaci s rodiči radí budovat takové domácí prostředí, aby se děti nebály na rovinu říct, že třeba jen potřebují vyventilovat svoje myšlenky a emoce, že samy jsou již v režimu řešení situace a pouze hledají ujištění, že se nacházejí na správné cestě.

Oslovený rodič může pomoct třeba tak, že se přímo zeptá, zda je třeba jen jeho přítomnost a pochopení, nebo má být aktivním účastníkem a nabídnout radu či návrh řešení. Pak nejspíš dítě nebouchne dveřmi nebo s telefonem s naštvanou poznámkou: „To je jako vždycky!“ V důvěrnějším vztahu rodič a dospělé dítě neutne debatu věta „nikdo se tě neptal“, po které rodič nestojí jako solný sloup a zmateně dumá, co že se to vlastně právě stalo.

Žárlivé komentáře

Někteří rodiče třeba i nechtěně závidí svému potomkovi. Je sice obtížné si něco takového přiznat, ale stává se to častěji, než si myslíme. Bývá tomu tak v případě dětí, které zažívají větší finanční a kariérní úspěch než jejich rodiče. Když se takové dítě obrátí na rodiče s nějakým problémem v práci, může frustrovaný rodič reagovat poznámkou typu: „To musí být hezké mít takové blahobytné problémy, které musíš řešit.“ Anebo: „Buď prostě vděčný.“ Taková reakce vysílá zprávu, že trpící osoba nemá na svou bolest nárok kvůli svému relativnímu privilegiu. Říká, že dokud se máš lépe než já, nedostaneš ode mě žádnou empatii ani pochopení.

To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.

Ve skutečnosti víme, že lidé žijící ve všech typech scénářů trpí. Je jedno, jestli řešíte problémy v saku ze sekáče nebo s kabelkou od Gucciho. Problémy jsou problémy. Ale jak se naučit neposuzovat starosti svého dítěte skrze jeho hmotné zázemí, když mi vyskakuje žárlivá reakce? Lze to začít řešit všímavostí k vlastním pocitům a udělat vše pro to, abyste se zdrželi podobných prohlášení. Jednou, dvakrát, třikrát a ono to půjde. Tím sami sobě umožníte cítit spíše hrdost na to, že se vám podařilo vychovat schopné dítě, které se dokázalo prosadit v náročném světě, a dokonce vás překonat.

Já a moje zkušenosti

Další častou rozbuškou v komunikaci dvou generací bývá, když dospělé dítě přednese svému rodiči problém, a ten místo toho, aby se jím zabýval, převede rozhovor na sebe. Mluví o podobné zkušenosti, kterou někdy zažil, popisuje příběhy svých přátel, nebo problém dítěte zcela ignoruje, protože se soustředí na své vlastní obavy. Mnozí rodiče to dělají neúmyslně nebo z nepozornosti, také možná nevědí, jak se s prožitkem svého potomka vyrovnat jinak, než že ho vztáhnou na sebe nebo do své reality. Jiní jsou opravdu sebestřední, tedy obecně mají problém zabývat se někým jiným než sebou. Dospělé dítě může rodiči pomoct začít si této tendence všímat a přesně formulovat, co od něj potřebuje. Je dobré verbalizovat potřeby ve stylu: „Potřebuji, aby se to teď týkalo mě.“ Rodiče mohou sami pracovat na tom, aby si tohoto vzorce u sebe všimli a snažili se zaměřit a soustředit na prožitek svého dítěte.

Žertování

Také ve snaze odlehčit náladu často sáhnete k humoru a žertování? Dělají to i mnozí rodiče v situacích, kdy se na ně dítě obrátí s nějakým problémem. Důvodem může být to, že rodič má problém vypořádat se s emocemi, nebo si není jistý, jak řešit to, co jeho dítě říká. Jenže humor, který v mnoha situacích dokáže téměř zázraky, se v této často vymstí. Potomek to může vnímat tak, že rodič zlehčuje jeho starosti a problémy, neumí nebo nechce naslouchat jeho bolesti a není ochoten být nápomocen. Začne se chovat odmítavě. Klíčem k úspěchu není úplně se vzdát humoru, ale měli byste se jako rodiče naučit používat ho strategicky, až když je situace důkladně zpracovaná a dítě je připraveno se jí zasmát.

Nálepkování

Někdy se stane, že dospělé dítě přijde za rodičem s problémem a místo pochopení rodič okamžitě přijde s nálepkou z dětství, která mu vysvětlí, co se děje. Problém v práci komentuje větou: „No, ty jsi byl vždycky ten citlivější.“ Když si z dítěte někdo dělá legraci nebo ho ponižuje, rodič nabízí komentář o tom, že potomek nikdy nedokázal přijmout vtip. Takové nálepkování redukuje osobnost dítěte pouze na karikaturu sebe samého a zařazuje ho do škatulky, ze které se skoro není možné vymanit. Místo toho, aby se mladý člověk mohl vyjádřit k situaci, kterou řeší, a probrat ji s rodičem, je okamžitě obviněn a zaškatulkován do nějaké virtuální kolonky z doby před deseti a více lety. Rada pro rodiče, kteří si to uvědomují a chtějí na sobě zapracovat: Jako rodič nikdy nevíte, jak zraňující takové soudy mohou pro vašeho syna nebo dceru být, netušíte, že se možná z kolonky toho přecitlivělého školáka snaží už roky s různými úspěchy vymanit. A co teprve teď, když má starosti. Za jiných okolností by nad vámi dítě mávlo rukou, ale pokud je ve stresu, lehce vybuchne.

Trapnost a nejistota

Někteří rodiče reagují na své dospělé děti kombinací rozpačitých gest. Například tiše sedí a odvracejí zrak, mění téma, žertují nebo se uzavírají do sebe. Tento typ reakce často odráží nedostatek nástrojů, kterými by rodič dokázal uspokojit potřeby svého dítěte. Má dobré úmysly, ale není dostatečně vybaven k tomu, aby dítěti pomohl. Může za tím stát intelektuální omezení nebo třeba i neschopnost starší generace vžít se do nových problémů spojených s moderními technologiemi, anebo prostě jen novou dobou – rodiče jsou v ní ztraceni a děti jim ji neumí přiblížit tak, aby ji byli schopni pochopit a uchopit. V těchto situacích může dospělé dítě pomoct usměrnit svého rodiče tím, že mu řekne takové věci, které potřebuje slyšet. Tak ho lépe uvolní a přiměje k odpovídající reakci.

Jak zbytečně nevytáčet dospělé děti!

  • Respektování autonomie. Rodiče by měli respektovat nezávislost a samostatnost svých dospělých dětí. To zahrnuje uznání jejich rozhodnutí a životních voleb, i když se nemusí shodovat s představami rodičů.
  • Podpora, ne kontrola. Je důležité nabízet podporu a radu, ale ne vnucovat vlastní názory nebo se snažit kontrolovat životy dospělých dětí. Dospělé děti by měly mít prostor pro vlastní rozhodování a učení se ze svých chyb.
  • Otevřená a upřímná komunikace je klíčová. Rodiče by měli naslouchat, snažit se o empatii a respektování názorů svých dětí. Důležité je ale také sdílet své vlastní pocity a potřeby, vlastní důstojnost.
  • Respektování soukromí. To zahrnuje nezasahování do osobních vztahů nebo rozhodnutí dětí bez jejich svolení.
  • Nabídka pomoci. Buďte k dispozici, když vaše děti potřebují pomoc nebo radu, ale nevnucujte se. Nechte je, aby si samy vyžádaly pomoc.
  • Přijímání změn. Vztahy se v průběhu času mění a vyvíjejí, tak to prostě je. Přijměte, že vaše role rodiče se mění a přizpůsobte se novým okolnostem.
  • Empatie a porozumění. Snažte se pochopit perspektivy a výzvy, kterým vaše dospělé děti čelí. Buďte trpěliví, co vám povaha dovolí, a snažte se být empatičtí, když se potýkají s obtížemi.
  • Udržování kontaktu. Hledejte rovnováhu mezi tím – být v kontaktu a přitom nezasahovat příliš do života dětí.

Přesuny emocí

Stalo se vám někdy, že jste s někým řešili své problémy nebo životní situace a ve výsledku jste uklidňovali vy jeho místo toho, aby se dostalo pomoci vám? Někteří rodiče mohou být ze situace, kterou potomek řeší, zdrceni natolik, že je dítě nakonec musí podpořit a uklidnit. Situace to není ideální, ale emoce jsou někdy silnější, než bychom si přáli. Rodič v takové chvíli může říct, jak moc své dítě miluje a je pro něj těžké vidět, že se trápí nebo trpí. Poté, co se rodič uklidní, je vhodné se k rozhovoru o původním problému vrátit a dodat dítěti pocit, že jsme součástí jeho světa a jsme připraveni pomoct radou nebo pouze tím, že budeme poslouchat.

Úskalí vděčnosti

Patříte mezi rodiče, kteří se vždy snaží pomoct dítěti vidět věci z té lepší stránky a během nepřízně osudu hledají pozitiva a vděčnost? To se ale obvykle vymstí. Vděčnost je vynikající nástroj, pokud k ní člověk dojde sám, jenže vybízí-li ho k ní někdo jiný, přirozenou reakcí je protest. Jestliže to rodič dělá automaticky, jako by dítěti říkal, že nemá cítit, co cítí, a že jeho problémy ho neopravňují k negativním pocitům - nejsou tak závažné, aby stálo za to se jimi zabývat. Vysílá také zprávu, že mu není zrovna příjemné zabývat se negativními pocity a nejraději by, kdyby se přeskočilo k tomu, aby se dítě cítilo lépe.

Rodiče se mohou tomuto úskalí vyhnout tím, že se budou s návrhy na vynucování vděčnosti držet zpátky a místo toho začnou aktivně naslouchat dítěti, i když jim to připadá jako protahování nepříjemné situace. Na vděčnost může přijít řada později, až když se vše dobře probere. Pak teprve může prospět. Vděčností se zabývá Dr. Robert Emmons, profesor psychologie na kalifornské univerzitě UC Davis, již téměř 15 let. Jeho studie zaměřená na vliv vděčnosti na život člověka prokázala, že pravidelná praxe vděčnosti léčí, dobíjí energii a má potenciál celkově transformovat život člověka.

Tato jednoduchá (a přesto nevšední) technika vede k posílení fyzického zdraví, pozitivnějšímu myšlení a zdravějším mezilidským vztahům. Takže i naučit se být vděčný může zlepšit život, jen na to musí být lepší chvíle.

Rodič jako hromosvod, posluchač i dobrý rádce

Mnohé ze zmíněných typů reakcí jsou dobře míněné. Některé jsou ale sebestředné a některé jsou prostě výsledkem toho, že se rodič sám nenaučil řešit potíže ve svém vlastním životě. Reakce rodičů mohou odrážet i to, jak na ně a jejich problémy reagovali jejich vlastní rodiče. Stejně tak nestíhání proměn doby, a tím pádem prostředí, ve kterém jejich dítě žije.

Dobré je, že všechny tyto přístupy ponechávají určitý prostor pro růst prostřednictvím upřímného rozhovoru. Stejně jako ve všech dynamických vztazích mezi rodičem a dospělým dítětem mohou obě strany iniciativně vyjádřit své potřeby a být otevřené vyslechnout si zpětnou vazbu o tom, jak se navzájem podpořit.

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 8/2024"