Současná generace rodičů bere výchovu svých dětí velmi vážně: Jací vlastně jsou?
Úzkostní, nejistí, stále se porovnávající s ostatními. Ale také vzdělaní, zodpovědní a empatičtí. Současná generace rodičů bere výchovu svých dětí velmi vážně. A všechno chce dělat jinak než jejich matky a otcové.
Potetovaný svalovec zaparkuje kočárek vedle lavičky u dětského hřiště, a zatímco se jeho dcera batolí k pískovišti, loví z příruční kapsy krabičku s nakrájeným jablkem. Unavená třicátnice na lavičce opodál sdílí na Instagramu fotku svého dvouletého syna, který právě zdolává prolézačku. Naskakující lajky jí na chvilku dodají naději, že třeba přece jen není tak příšerná matka. „Mami, když to nechce jíst, tak ji nenuť, on se svět nezboří,“ říká do telefonu trochu podrážděně žena, která na chodníku opodál spěchá na pracovní schůzku a při pohledu na idylickou scénu na hřišti zápolí s dalším návalem pocitů viny.
Své děti dnes na pískoviště a do školek vodí první generace rodičů narozených po roce 1989, a i když se tam teprve rozkoukávají, jisté je, že vychovávají své děti jinak, než jejich rodiče vychovávali je. V první řadě mají děti později. Průměrný věk prvorodiček u nás již předloni překročil třicítku a zřejmě bude dále stoupat. Ve většině případů to není projevem nějaké rozmazlenosti či nezodpovědnosti, právě naopak, současné rodičovství je totiž daleko náročnější „projekt“, než tomu bývalo dřív.
Více času, více empatie
Dnešní mladé mámy a tátové tráví se svými dětmi mnohem více času. Výzkum provedený v jedenácti evropských zemích ukázal, že průměrný rodič stráví s dítětem během dne dvakrát více času než v roce 1965, otcové dokonce čtyřikrát více (před půlstoletím činil otcovský průměr 16 minut, dnes je to téměř hodina).
Samozřejmě že větší zapojení otců do výchovy je v mnoha rodinách stále spíš toužebným přáním matek, ale přinejmenším laťka už je nastavena jinak než v minulosti a očekávání se změnila. Otec na rodičovské je sice dosud spíš kuriozitou, ale toto téma se už alespoň stalo předmětem veřejné debaty.
Realita za ní nicméně pokulhává. Letos zveřejněný průzkum Dětství v ČR institutu Solvo ukázal, že u českých dětí jsou tátové co do kvality vztahů až na sedmém místě. Na prvním místě v žebříčku oblíbenosti se u dětí umístily matky, následovali prarodiče, kamarádi, sourozenci, vedoucí kroužků a trenéři, až teprve za nimi otcové. Pětina dětí pak svůj vztah s otcem vůbec nedokázala ohodnotit. Hlavním důvodem je zřejmě právě rozdíl v množství společně stráveného času, ale i fakt, že matky dětem více naslouchají, tím pádem o nich i víc vědí a jsou empatičtější vůči jejich pocitům.
Právě empatie je důležitý atribut moderního rodičovství. Hlášky typu „nebreč, nebo ti ještě přidám, ať máš proč brečet“, které dřív patřily do běžného arzenálu rodičovských výroků, jsou dnes vnímány silně negativně. „Dnešní rodiče jsou ochotnější mluvit s dítětem o jeho pocitech a snaží se pomoct mu identifikovat, co vlastně cítí,“ říká dětská psycholožka Miller Shivers.
Velkým rozdílem oproti předchozím generacím rodičů je velká pozornost věnovaná duševnímu zdraví dětí a ochota vyhledat při potížích odbornou pomoc dětského psychologa nebo terapeuta. Děti, které by dříve byly označeny za zlobivé, hloupé nebo „divné“, tak často získají nějakou diagnózu, například ADHD, dyslexii, dysgrafii nebo Aspergerův syndrom. Mnohdy to vede ke konfliktům se starší generací, která to vnímá jako snahu získat pro dítě nějaké úlevy či výhody, prostě „extrabuřty“ tam, kde by „přece stačilo pár na zadek“.
Teď je každý osobnost
Individualita a sebevyjádření patří k nejvyšším hodnotám moderního rodičovství, být sám sebou je důležitější než poslušnost a řád, takže rodiny často fungují jako jakési minidemokracie a při více i méně důležitých rozhodnutích se rodiče často ptají dětí na jejich názor. Děti nemusejí dojíst všechno, co mají na talíři, nebojí se, že si ušpiní oblečení. Umějí se vyjádřit a jsou sebevědomější.
Výsledkem však i v tomto případě bývají střety s generací prarodičů, uvyklých na autoritativní výchovu. Babičky, které si o sobě myslí, že jsou milující, až rozmazlující, a dědečkové, přesvědčení o tom, jak jsou liberální, často vůči vnoučatům uplatňují tvrdost, kterou děti z domova neznají. Když se dozvědí, že jsou příliš přísní, reagují dotčeně, protože přece už slevili z výchovných nároků, jimž kdysi vystavovali své děti. Zaskočeni pak mohou být i učitelé starší generace, kteří v kruhu svých kolegů sarkasticky konstatují:
„Teď je každé dítě osobnost a nesmí se mu nic říct.“ Extrémy nicméně mohou škodit na obou stranách. Podle britské autorky knih o rodičovství Sarah Ockwell- -Smith k nim mají sklon mladí rodiče, kteří sami byli vychováváni velmi autoritativně: „Mají takový strach, aby neopakovali chyby svých otců a matek, že nedokážou svým dětem nastavit žádné hranice.“
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Důraz na osobitost a jedinečnost se projevuje už ve výběru dětských jmen. Dříve bývala často zvolena tak, aby dítě nevyčnívalo, a v každé třídě se objevovali klidně dva až tři Jirkové, Honzové, Jany, Lenky, Martiny… Výběr nezvyklého jména byl považován za nežádoucí rozmar rodičů, kteří tím své dítě vystavili posměchu vrstevníků a celoživotnímu nekomfortu. To se dnes zcela změnilo a vedle cizích či poněkud exotických jmen (Olivie, Lily, Herbert) se znovu vynořují i jména považovaná dřív za zastaralá, až babičkovská (Antonie, Metoděj). A i když nad tím babičky povytahují obočí, ukazuje se, že v kolektivu dětí jsou nová či staronová jména přijímána bez předsudků.
Svoboda vs. bezpečnost
Zatímco ještě nedávno bylo trendem vyplnit dětem veškerý volný čas kroužky, hudebními a jazykovými lekcemi nebo sportovními tréninky, dnešní mladí rodiče jsou přesvědčeni, že děti potřebují více nestrukturovaného volného času na hraní. Svoboda dětí je pro ně důležitou hodnotou, na druhou stranu více než jakákoli předcházející rodičovská generace řeší i jejich bezpečnost. To je samozřejmě zlatý důl pro výrobce stále sofistikovanějších autosedaček, chráničů, helem a dětských pojistek na nejrůznější přístroje v domácnosti.
Nejdůležitějším nástrojem k zajištění dětské bezpečnosti je však mobilní telefon. Pro rodiče je nesmírně důležité vědomí, že se mohou s dítětem kdykoli spojit. Vedoucí z letních dětských táborů, které mají děti trávit bez mobilů, se dokonce setkávají s tím, že matky přibalí dítěti do kufru dva telefony, protože vědí, že jeden bude na začátku tábora automaticky zabaven.
V přímém přenosu na sítích
Digitální technologie však nejsou v rodičovství jenom nástrojem komunikace, jsou také hlavním kanálem, odkud matky a otcové čerpají informace o výchově. A vesměs se shodují, že jich mají příliš mnoho. Když chce matka devítiměsíčního miminka zjistit, jestli je v pořádku, že její dítě ještě nesedí, nezeptá se své vlastní mámy, ale klikne na internet. A vmžiku je zahlcena obrovským množstvím rad, návodů a doporučení, často velmi protichůdných. „Přetlak informací může zejména u mladých matek vést k tomu, že přestanou důvěřovat své vlastní rodičovské intuici,“ upozorňuje Sarah Ockwell-Smith.
A pak jsou tu samozřejmě sociální sítě coby hlavní platforma rodičovského srovnávání. I když si můžeme racionálně připomínat, že ti druzí (stejně jako my) ukazují na sítích jen pečlivě vybraný a vyfiltrovaný výsek ze svého života, stejně se neubráníme frustraci při pohledu na fotku cizích dětí pobíhajících v zářivě bílých košilkách v rozkvetlé zahradě, když jsme vlastnímu vřeštícímu batoleti právě vrazili do ručiček tablet, abychom s výčitkami svědomí mohli vyřídit pracovní call.
Rodičovství v číslech: Jací jsou mileniálové jako rodiče?
- 73% dnešních mladých rodičů říká, že vychovávají své děti jinak, než jejich rodiče vychovávali je.
- 77% rodičů tvrdí, že dávají svým dětem přednost před kariérou.
- 58% rodičů se cítí zahlceno množstvím informací o rodičovství.
- 85% rodičů věří, že sociální sítě vytvářejí nerealistickou představu o rodičovství.
- 75% rodičů má v úmyslu držet své děti co nejdéle mimo sociální sítě.
„Mileniálové jsou první generací, která vychovává své děti doslova v přímém přenosu na sociálních sítích. Jako rodiče se cítí pod tlakem, stále vystaveni kontrole a srovnávání,“ říká Helenor Gilmour ze společnosti Beano Brain. Sociální sítě navíc nejsou jen místem, kde vystavujeme roztomilé fotky, jsou také prostředím velmi ostrých debat, kde se do našich bolavých míst mohou trefovat úplně cizí lidé, což může sebejistotou mladých rodičů otřást ještě víc.
Dnešní děti jsou první generací, jejíž život je na sítích dokumentován často již od prenatálního období. Socioložka Sarita Schoenebeck z University of Michigan se domnívá, že je to nemusí nutně poškodit: „Děti budou vyrůstat s více identitami. Budou mít jednu, tu veřejnou, kterou na sítích skládají jejich rodiče a prarodiče, ale i intimnější a osobnější, kterou si budou tvořit samy.“ A především, jejich vrstevníkům, dospívajícím ve stejném digitálním prostředí, na tom nebude připadat vůbec nic divného.
