Nestíháte společnou večeři? Kvalitní čas spolu se neodehrává jen u jídla
Celá rodina kolem stolu rozprávějící nad společným jídlem. Pro některé každodenní rituál, pro jiné nedosažitelný ideál. Všichni víme, že by to tak mělo být. Ale co když to v tempu všedních dnů prostě nezvládáte? Hrozí, že vašim dětem bude cosi důležitého chybět?
Často, když dám na stůl večeři a svolávám ke stolu naši tříčlennou rodinu, se moje mladší dcera přiloudá se slovy „můžu si to vzít do pokoje“, zatímco starší si přinese k jídlu tablet s puštěným pokračováním podcastu Opravdové zločiny.
A já stojím před dilematem. Mám je nechat být, ať si jedí, jak chtějí, anebo trvat na společné rodinné večeři bez digitálních přístrojů za cenu, že budu sedět u stolu se dvěma mlčícími naštvanými adolescentkami? Pokaždé, když kapituluju, mám pocit selhání. Dokonce studu. Protože takhle by přece správná rodinná večeře vypadat neměla.
Kouzlo společného jídla
Četla jsem nejrůznější studie poukazující na prospěšnost společného stolování celé rodiny pro příznivý vývoj dětí. Čím častěji rodina usedá k jídlu kolem jednoho stolu, tím menší je pravděpodobnost, že děti budou kouřit, pít alkohol a fetovat. Mladiství, kteří s rodiči večeří alespoň pětkrát týdně, dvaapůlkrát méně užívají marihuanu než ti, u nichž se společná večeře koná jen dvakrát týdně nebo ještě méně často. Kromě toho mají i lepší známky ve škole, nestávají se tak snadno oběťmi šikany a mají menší sklon k obezitě. „Naše výzkumy nasvědčují tomu, že společné rodinné večeře mají ochranný efekt,“ říká Dianne Neumark-Sztainer, šéfka výzkumného týmu University of Minnesota. „Já osobně věřím, že na sdílení jídla u jednoho stolu je doslova něco magického.“
Upřímně řečeno, nikdo ale zatím vědecky nedokázal, zda právě společné stolování je tou zázračnou ingrediencí blahodárně působící na život dětí. Lze totiž předpokládat, že rodiny, které spolu každý den večeří, fungují dobře a spořádaně i v jiných oblastech svého života, takže jejich děti může ovlivňovat i mnoho jiných faktorů. Mimochodem, podle jiných výzkumů má velmi podobný účinek také vlastnictví rodinné knihovny obsahující více než sto knih bez ohledu na to, jestli z nich rodiče dětem skutečně čtou. Nejde o to, že knihovna vyzařuje nějaké magické ochranné paprsky, dětem z rodin, které mají doma hodně knih, se prostě v mnoha ohledech daří lépe.
Vědci nicméně upozorňují, že pravidelné společné stolování je stejně tak prospěšné i pro rodiče. Dospělí, kteří večeří společně s partnerem (ať už mají děti, nebo jsou bezdětní), jedí víc ovoce a zeleniny a méně fastfoodu než ti, kteří se stravují sami. Dává to smysl, před spolustolovníky přece jen zapojujeme ještě jinou úroveň sebekontroly, než když sedíme s plným talířem sami u televize. Díky rozhovoru u stolu tempo jídla zpomalíme, více si ho vychutnáváme a lépe tak dokážeme vnímat, že už máme dost. Statistiky navíc tvrdí, že ženy, které jedí s partnerem, méně často podléhají extrémním dietám a následnému přejídání.
Rodinné večeře podle odborníků prospívají i duševnímu zdraví rodičů a jejich sebevědomí, dokážou do jisté míry zvyšovat pocity duševní pohody a potlačovat stres. „Rodiče kojenců a batolat, kteří kladou důraz na společné jídlo, bývají ve svém manželství spokojenější,“ upozorňuje Dianne Neumark-Sztainer. Ani tady ovšem není jasné, co je příčinou a co následkem.
Je společné stolování receptem na šťastné manželství? Anebo si lidé, kteří jsou ve svém manželství spokojení, více užívají rodinných obědů a večeří?
Méně, nebo více stresu?
Rodinné večeře mého dětství se odehrávaly v dost tísnivé atmosféře. Máma s námi jedla jen o Vánocích. Ve všedních dnech nám naservírovala jídlo, které uvařila, potom stála u kuchyňské linky a vyděšeně se ptala svého muže, jestli „se to dá jíst“. Jinak se u jídla nemluvilo a můj otčím mi občas dal přes stůl pohlavek, když mu připadalo, že se v tom moc nimrám.
O to idyličtěji jsem si malovala, jak budou vypadat večeře v mé vlastní budoucí rodině. Představovala jsem si scénu jako z amerického Dne díkůvzdání, početnou halasnou rodinu, která si přes stůl podává mísy s lákavými pokrmy, zatímco v krbu na pozadí praská oheň a pod nohama se proplétají zlatí retrívři.
Realita našich večeří v době, kdy byly děti malé, vypadala poněkud jinak. Kritickým momentem bylo načasování. I když jsem se do vaření pouštěla úderem příchodu z práce, hladová rodina kolem mě kroužila s nervózními dotazy, kdy už to bude hotové. Jindy se s večeří čekalo na manžela a soustavně jsem musela děti odrazovat od zalepování prázdného žaludku sušenkami nebo rohlíky.
„Společné jídlo je skvělý způsob, jak snížit stres a zlepšit vzájemné napojení,“ říká nutriční specialistka Erin Michos. Kdyby k nám Erin Michos někdy v těch dobách zašla na večeři, možná by změnila názor. O snížení stresu totiž rozhodně nemohla být řeč. Když už se nám konečně podařilo zasednout ke stolu, trnula jsem, jestli bude jídlo rodině chutnat (mámino úzkostné „dá se to jíst?“ mi uvízlo docela hluboko v hlavě), přesvědčovala dcery, že brokolice ostentativně odsunutá na okraj talíře není jedovatá, a pokoušela se rozproudit konverzaci. Můj muž mezitím mlčky zdolával další rychlostní rekord v pozření své porce (myslím, že časem se propracoval pod půl minuty) a když dojedl, provokoval dcery nepříliš objevnou otázkou „co bylo ve škole“.
„Pokud rodinní příslušníci místo vzájemné konverzace sledují televizi, přínos rodinné večeře se tím stírá,“ vyhrožuje Erin Michos. „I televize puštěná v pozadí narušuje dětskou schopnost soustředění.“ Také já jsem puštěnou televizi u večeře dlouho považovala za vážný prohřešek, ale nakonec jsem rezignovala, protože i zpravodajství o zemětřeseních a teroristických útocích dokázalo napjatou atmosféru u stolu aspoň trochu odlehčit.
Musíte večeřet společně, jinak…
Myslím, že rodinné večeře by opravdu mohly přispívat ke stmelení rodiny a zlepšení duševní pohody všech jejích členů, kdyby… Kdybychom si sami nenastavovali příliš vysokou, nepřeskočitelnou laťku představ, jak má vypadat. A kdyby nás odborníci nestrašili apokalyptickými vizemi pohrom, které postihnou naše děti, pokud s námi nezasednou ke společné večeři sešněrované desítkami pravidel minimálně pětkrát týdně.
„Debata o společných večeřích se často nese v duchu zahanbování matek, na jejichž bedrech většinou leží celá organizace rodinného jídla,“ konstatuje lékařka Katja Rowell. „Stále slyší, že musí nachystat pokud možno teplou večeři a zařídit to tak, aby ji všichni jedli ve stejném okamžiku a v pohodové atmosféře. Ale nedostává se jim žádné podpory. Ten tlak na ,správné, rodinné večeře může mnoho rodin od společného jídla nakonec úplně odradit.“
Biedermeierovský ideál rodiny sešikované kolem krásně prostřeného stolu, případně o něco modernější model rodiny rozprávějící nad jídlem o tom, „jaký kdo měl den“, zkrátka není pro každého denně dosažitelný. Rozhodně ne v situaci, kdy oba rodiče od rána pracují, menší děti přicházejí ze školky nebo z kroužků hladové a větší mají často vlastní večerní program. A perfekcionistické požadavky na dodržení rituálu, ať už vycházejí z představ samotných aktérů, nebo výroků odborníků žijících mimo realitu, celou situaci jenom zhoršují.
„Rodinná večeře nemá být loutkové divadlo, kde každý sehrává předepsanou roli,“ uklidňuje vyčerpané rodiče Katja Rowell. „Jde přece hlavně o společně strávený čas. Někdy ji může nahradit objednaná pizza, jindy jednoduché jídlo na gauči u televize.“
Společný čas je cennější než jídlo
V konečném důsledku totiž nejde o samotnou večeři, ale o napojení jednotlivých členů rodiny. Kolik času ve skutečnosti strávíme u jídla společnou konverzací? Možná deset patnáct minut. A těch deset nebo patnáct minut spolu můžeme strávit i jiným způsobem, jak říká Bruce Feiler, autor knihy The Secrets of Happy Families:
„Pokud se vám daří zorganizovat několikrát týdně společné rodinné večeře, skvěle. Ale když to z různých důvodů nejde, třeba proto, že rodiče až do večera pracují, nebo děti mají kroužky a tréninky, můžete vyzkoušet třeba rodinnou snídani anebo malý dezert později večer. Důležité je být u toho duchem přítomni a skutečně svým blízkým naslouchat, ať už sedíme kdekoli a pojídáme u toho cokoli, nebo vůbec nic.“
Tato teorie mi sedí nejvíc. Naše rodinné večeře dnes vypadají každý den jinak. Někdy si dám záležet, uvařím něco dobrého a pak se skutečně sejdeme s dcerami u kuchyňského stolu. Jindy jim dovolím, ať si na stůl dají tablet s puštěným videem, poté u jídla společně komentujeme moudra pronášená jejich oblíbenými youtuberkami (občas se mi tak podaří nahlédnout trochu víc za oponu teenagerského světa). Někdy si objednáme jídlo v krabičkách a sníme si ho u filmu, anebo připravím na kuchyňské lince „samoobsluhu“, ze které si každá z nás vezme, na co má chuť. Také jsou večery, které sama trávím mimo domov a nechám dcerám doma peníze, aby se o svou večeři postaraly samy.
Ze všech těch různých podob rodinné večeře se při tom učím netrápit pocitem selhání, protože vím, že tu chvíli společného povídání strávíme skoro každý den a často právě u jídla. A jestli u toho sedíme s příborem kolem stolu? Myslím, že do toho nikomu nic není.
Nejtradičnější společné jídlo, jehož velkou nevýhodou je nedostatek času po příchodu z práce a odlišné časové rozvrhy různých členů rodiny.
Ve většině rodin je společný oběd realizovatelný jenom o víkendu. Variantou klasického rodinného oběda může být piknik v přírodě nebo společné grilování.
Ráno je obvykle celá rodina doma pohromadě, příprava jídla je velmi snadná a každý si může dát to, co má rád. Nevýhodou je, že každý obvykle někam spěchá. Děti mohou být rozespalé a nezapojují se tolik do hovoru.
Skvělá příležitost pro společné jídlo s dětmi když se vrátí ze školky, ze školy nebo z kroužků, a do večeře je ještě daleko.
Děti si ho nenechají ujít. Nevýhodou je extra porce cukru před spaním. Zdravější variantou pak může být například ovocný salát.
