Na blbý den v práci dort, pak už jen salát? Jídlo nemá být ani trest, ani odměna

Jsme to, co jíme, říká známá fráze. Stejně tak se ale cítíme a chováme podle toho, co jíme. Už od prvních hodin po narození se jídlo bytostně týká každého z nás. Jaký si k němu později v životě vytvoříme vztah, ovlivňuje mnoho faktorů. Přitom návod pro adorovanou štíhlou linii všichni dobře známe: menší příjem energie, než je její výdej. A přesto to nějak nefunguje. Osobně si vzpomínám na několik situací, kdy se u mě projevil nezdravý vztah k jídlu.

Například když jsem se v deváté třídě dlouho a intenzivně připravovala na přijímací zkoušky na gymnázium. Byla jsem v neustálém mírném stresu. Doma se tomu dnes smějí, ale já tehdy měla potřebu míchat si máslo s moučkovým cukrem. Někdy jsem ho jedla na chlebu, jindy samotné. Tehdy to ještě nemělo prakticky žádné následky, ale bylo hůř. Kil, která jsem nabrala v covidové době, jsem se ale dosud nezbavila. Faktorů, proč se tyto věci dějí, je několik. Zajídání stresu nebo nepříjemných emocí patří mezi ty hlavní. Svým způsobem mě totiž mírně stresuje i to, že bych se měla pustit do regulace jídelníčku a intenzivnějšího cvičení. Je to, zdá se, začarovaný kruh.

„Utěšovací“ potraviny

Emocionální jedení je nejsnazší způsob, jak lze potlačit nebo uklidnit negativní emoce, jako jsou stres, hněv, strach, nuda, smutek a dokonce osamělost. Mnoho studií, ačkoli mnohé z nich proběhly jen na zvířatech, ukázaly, že fyzický nebo emocionální stres zvyšuje příjem potravy bohaté na cukry, tuky, případně obojí. Tyto suroviny skutečně mají „utěšovací“ efekt.

Nejspíš za to mohou vysoké hladiny kortizolu ve spojení s vysokými hladinami inzulinu. V roce 2007 uskutečnili britští výzkumníci studii se zajímavým výstupem. Lidé, kteří v experimentálním prostředí reagovali na stres vysokými hladinami kortizolu, měli ve svém běžném životě větší pravděpodobnost, že se budou přejídat, jako reakci na každodenní nepříjemnosti, než lidé s nízkou hladinou kortizolu.

Krátkodobě může stres zastavit chuť k jídlu. Ale pokud přetrvává, je to jiný příběh. Nadledvinky uvolňují hormon kortizol, který zvyšuje chuť k jídlu stejně jako obecnou motivaci k jednání, včetně opět motivace jíst. Jakmile stresová epizoda skončí, hladiny kortizolu by měly klesnout, jenže pokud stres nezmizí, nebo stresová reakce člověka uvízne v poloze „zapnuto“, kortizol může zůstat zvýšený.

Harvardští výzkumníci zase zjistili, že stres plynoucí z práce a jiných problémů koreluje s přibýváním tělesné hmotnosti, ovšem děje se tak pouze u těch, kteří měli na začátku studie nadváhu. Jedna teorie tvrdí, že lidé s nadváhou mají zvýšenou hladinu inzulinu a přibývání na váze během stresu je kvůli ní pravděpodobnější.

Utěšování se jídlem a přejídání není jediným chováním souvisejícím se stresem, které může přidávat na váze. Lidé ve stresu také často trpí nedostatkem spánku, méně cvičí a konzumují více alkoholu, což vše může přispět ke kilům navíc.

„Vystaveni ohromnému stresu z okolního informačně hypertrofovaného světa saháme po něčem známém, co nás zklidní. Tedy můžeme mít tendenci sahat i po různých legálních či nelegálních drogách. Jídlo je však nepoměrně dostupnější a taky „funguje“. Dostáváme se zde do paradoxní situace. Zatímco různých drog se lze, i když často velmi nesnadno, zbavit tím, že je ve svém životě úplně vynecháme, s jídlem podobný rychlý proces udělat nemůžeme,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Magdalena Dostálová.

Cukrové těžkosti

Někdy je tak těžké odolat něčemu sladkému po obědě, nebo když se to tak vezme téměř kdykoli… Sladké sníme v nějakém rychlém puzení, ani nevíme jak. S cukrem je to totiž složitější. Často slyšíme o skrytých cukrech a myslíme na ně pouze v souvislosti s potravinami, ale touhu po cukru vyvolávají i další, méně známé, reakce organismu, když si dáme něco sladkého.

Článek publikovaný v časopise Nature doktorem Charlesem Zukerem – ano, nomen omen – z institutu Howarda Hughese uvádí, že cukr aktivuje specializované chuťové pohárky na jazyku a zároveň zapíná zcela samostatnou neurologickou dráhu začínající ve střevě. Ze střev se signály, oznamující příchod cukru, dostávají do mozku, kde, jak odhalily experimenty na myších, podporují chuť na další dávku. Tato cesta ze střeva do mozku je poněkud vybíravá, reaguje pouze na molekuly cukru (zejména glukózu), nikoli na umělá sladidla. To by podle Zukera mohlo vysvětlit, proč umělá sladidla nemohou plně napodobit přitažlivost cukru. Osa střevo a mozek prý přehlíží také další druhy cukru, zejména fruktózu, která se nachází v ovoci.

V každém případě tato osa ovlivňuje naši chuť na cukr i tuk. Mít chuť na něco sladkého je založeno na chuti, ale touha po cukru má prostě jiný mechanismus.

Vědci již dříve spekulovali, že energetický obsah cukru neboli kalorie objasňuje jeho přitažlivost, protože mnoho umělých sladidel je postrádá. Výzkum však ukazuje, že tomu tak není, protože molekuly podobné glukóze bez kalorií mohou také aktivovat dráhu snímání cukru ze střeva do mozku. Aby vědci zjistili, jak se vyvíjí preference cukru v mozku, studují spojení mezi okruhem střeva a mozku a dalšími mozkovými systémy, jako jsou ty, které se podílejí na odměňování, krmení a emocích.

„Odhalení tohoto okruhu pomáhá vysvětlit, jak cukr přímo ovlivňuje náš mozek, aby řídil spotřebu. Odhaluje také nové potenciální cíle a příležitosti pro strategie, které pomohou omezit naši neukojitelnou chuť na cukr,“ dodává Zuker.

Co z toho vyplývá? Touha po cukru je komplikovaná, ale pokud chceme vystoupit z tohoto začarovaného kruhu, dává smysl snížit jeho spotřebu. Neznamená to, že cukr je primárně špatný, ale jeho výrazné snížení bude mít pro zdraví spíše plusy než minusy. Připravte se ale na lítý boj, mozek a střeva vám to nedají zadarmo.

Zdravá strava jako eso

Potraviny, jako jsou čerstvé ovoce a zelenina, celozrnné obiloviny, libové maso a ryby, jsou bohaté na živiny, které naše tělo potřebuje pro správnou funkci mozku. Například mnohými bio hackery opěvované omega-3 mastné kyseliny obsažené v rybím tuku jsou opravdu pro zdravý vývoj a fungování mozku klíčové. Ryby patří mezi hlavní suroviny stravování ve středomořském stylu. Patří do něj ale také vysoký obsah vlákniny, která je nezbytná pro střevní mikroflóru. Stále více se ukazuje, že střeva jsou skutečně hnací silou zdraví, včetně toho duševního. Pozitivní vliv zdravé stravy na psychiku dokládají i dvě důležité studie.