Hynek Čermák a Jan Dlouhý: Láskou narozdíl od jiných výchovných metod, nic nezkazíte
Vypadá to, jako by láska a pravda byly v dnešní době sprostá slova, ale stejně jsou v každém z nás. Přesně toto s povzbuzením k větší statečnosti chtějí filmem Neporazitelní předat Hynek Čermák a Jan Dlouhý.
Umíte přijímat porážku?
Jan: Myslím, že dneska už docela jo.
Hynek: Určitě, kdykoli. Mě vlastně vítězství nikdy moc nezajímalo.
Narážím na váš nový film Neporazitelní, který je o úspěchu našeho parahokejového týmu v roce 2019. Sledovali jste ho tehdy?
Hynek: Bohužel ne. Přiznávám, že i když jsem si zahrál v několika sportovních filmech, tak mě sport moc nezajímá. Koukání na hokej nebo fotbal není můj případ.
Jan: Taky nejsem velký sportovní fanoušek. Dřív jsem na hokej koukal s dědou, ale dnes už ne.
Během natáčení Neporazitelných jste se setkali se skutečnými parahokejisty. Co jste se od nich naučili?
Hynek: Nadhled, humor, výdrž, odvahu. A rozhodně naději.
To jste dřív neměl?
Hynek: Měl, ale tihle chlapi mě v tom ještě víc utvrdili, protože my jsme sice točili film o parahokeji, ale nakonec je mnohem víc o nich. A jejich život není jen parahokej.
Jan: Já jsem se s parahokejisty potkal jen na jeden natáčecí den, ale na roli Patrika, kterého ve filmu hraju a který je na invalidním vozíku, mě připravoval herec Honza Potměšil, který na přelomu devadesátek sám skončil na vozíku. Od něj jsem se naučil přesně to, co říká Hynek. Občas mám, asi jako každý z nás, pocit, jak mě věci trápí a jak je život složitej, a pak si uvědomíte, že se taky může stát něco, co vám ho totálně změní, a přesto byste měli věřit, že existuje naděje a hledat tu druhou šanci.
Přemýšleli jste i díky natáčení nad tím, co by bylo, kdyby se vám život takhle ze vteřiny na vteřinu změnil?
Hynek: Mockrát. Dokonce jsem se i v životě dostal do situací, kdy jsem od toho byl třeba kousíček. Každé ráno, protože mám rád rána, si uvědomuju, jaké jsem dítě štěstěny. Jak se mám skvěle, že si třeba můžu uvařit kafe, že si pro něj můžu dojít po vlastních nohách a že i když je mi dvaapadesát a leccos mě bolí, tak jsem zdravej, šťastnej chlap.
Jan: Právě díky Honzovi Potměšilovi jsem se do té představy a situace velmi vžíval. Představoval jsem si, že by se mi život takhle radikálně změnil a kvůli přípravě na roli jsem měl také invalidní vozík k dispozici dlouho před tím, než se začalo natáčet, takže jsem si to i zkoušel doslova na vlastní kůži. Jezdil jsem ven, snažil se pohybovat v prostoru, viděl a vnímal pohledy lidí, kteří mě míjeli. Cítil jsem se velmi nekomfortně, hodně se mi tím zvýšila citlivost a vnímavost, ale i tak si myslím, že si to, jak bych se cítil, kdybych opravdu byl handicapovaný, dokážu představit sotva z poloviny.
Jaké to je pohybovat se na vozíku? Dokázali jsme jako společnost přizpůsobit veřejný prostor handicapovaným lidem? Usnadnit jim pohyb?
Jan: Upřímně, moc ne. Pohyb venku na invalidním vozíku je hodně komplikovaný a právě i díky tomu jsem se často setkával s lítostí okolí. Doslova jsem viděl, jak mě lidé litují, a to mě štvalo asi nejvíc. Ničilo mě, že jsem vnímaný jako někdo, kdo má problém, že jsem chudák, který potřebuje pomoc. Ono je samozřejmě fajn, že se mě někdo zeptá, jestli ji nepotřebuji, ale téměř vždy jsem z toho cítil, že jsem neschopný. Přitom handicapovaní lidé nechtějí být vnímaní jako neschopní, protože oni jsou schopní, jsou soběstační, jen dělají věci jinak než dřív, i když s tím často bojují. A úplně nejhohrší je, když je začne litovat někdo z rodiny.
Právě rodinný vztah hraje velkou roli i ve filmu Neporazitelní, v němž hrajete otce se synem. Otce, který se těžko smiřuje se synovým ochrnutím a utíká od něj, a syna, který otci neumí odpustit, že tu pro něj není. Jak se vám tento vztah hrál?
Hynek: Díky tomu, že jsem otec v reálném životě, bylo to pro mě o to jednodušší, protože jsem hrál situaci, kterou dobře znám. Snad každý rodič se snaží, co může, a současně přemýšlí nad tím, jestli je pro svoje děti dostatečný. Takže to byl pocit, ze kterého jsem vycházel a vlastně jsem ani neřešil, jestli jde o vztah k ochrnutému synovi, nebo k synovi zdravému, protože o tom to není. Mezi handicapovanými i nehandicapovanými lidmi jsou ti, kteří to vzdali a kteří bojují, a proto si myslím, že pro mě, jako herce, není až tak důležité, jestli je postava mého syna na vozíku. Přistupoval jsem k té roli jako k otci, který se snaží ve svém synovi probudit tah na branku, být užitečný, stát si za svým. A stejně tak, jako se syn učí od otce, učí se také otec od syna, což je podle mě něco, na čem jsme ten vztah stavěli. A to, že rodiče někdy zažívají situace, že jim děti nevěří, nebo že jimi pohrdají, je normální.
Jan: Vzhledem k tomu, že jsem s tátou nevyrůstal a vlastně jsem nikdy neměl ten druhý rodičovský pól, jsem se snažil Hynka jako filmového otce zároveň milovat a zároveň nenávidět ve světle té křivdy, kterou jsem jako postava Patrika cítil. Snažil jsem se pochopit, že to, že tu pro něj táta není, vnímá jako obrovskou zradu, na tom jsem stavěl a myslím si, že to fungovalo.
Vy jste to někdy cítil jako zradu, že tu pro vás táta nebyl, i když si svůj odchod dobrovolně nevybral?
Jan: Ne. Já jsem mu nikdy nic nevyčítal, ale vím, že si to vyčítal on.
Jaká by měla být role otce v dnešní době? Hynku, vy už máte dospělé děti a v rozhovorech často říkáte, že našemu světu chybí něžnost a empatie. Jsou to vlastnosti, kterými by měli oplývat i otcové?
Hynek: Rozhodně. Láska je nejdůležitější věc na světě a asi jediná věc, kterou nemůžete nikdy nic zkazit, na rozdíl od různých „výchovných“ metod. Takže co bych doporučil dnešním otcům? Milujte svoje děti, to je úplně celé. A zároveň jsem svým dětem vždycky říkal, že mají takového tatínka, jakého mají a jiného mít nemůžou, takže se budou muset smířit s tím, že jsem takový, jaký jsem, protože s tím nejde nic dělat.
Nejde? Člověk se přece do určité míry může změnit, když na tom pracuje.
Hynek: Může, ale musíte to dělat kvůli sobě, ne kvůli svým dětem, protože pokud se měníte jen kvůli někomu jinému, je to běh na krátkou trať. Vždycky se musíte chtít měnit kvůli sobě, jedině pak máte šanci se sebou něco udělat. To vlastně do velké míry patří i do našeho filmu, protože je to také film o statečnosti a právě statečnost je také dobrá vlastnost, která by v otcovství neměla chybět. Předávat dětem statečnost je určitě dobrá věc, jenže člověk se musí samozřejmě nejdřív naučit být statečný, aby měl co předávat.
Jan: I když doufám, že na děti mám ještě dost času, už jsem si to zkoušel představovat, jaký bych chtěl být táta. Nejdůležitější pro mě asi je, abych svým dětem dával hlavně lásku a empatii, protože si pamatuju, že právě to jsem jako malej kluk strašně potřeboval. Mamka s rodinou mi to dávaly a já se díky tomu cítil v rodině strašně komfortně a bezpečně. Zároveň bych si přál, aby mi táta, kdybych s ním mohl vyrůstat, dával oporu a abychom mezi sebou měli upřímný vztah, ve kterém si nic nenalháváme a ve kterém se vzájemně respektujeme. Myslím, že bych s ním byl schopný mluvit o všem a nic mu nezatajovat, protože si myslím, že jednou stejně všechno praskne a já bych nechtěl, aby ho nějaké objevy šokovaly.
Hynek: Ono to funguje i naopak, protože i děti jednou zjistí, že jejich rodiče jsou taky jenom lidi, a tak je důležité snažit se být hlavně dobrým člověkem, k čemuž patří i chyby, které děláme.
Oba pocházíte z uměleckých rodin. Vaše maminky jsou herečky, Hynku, váš tatínek je malíř, vystudovaný režisér i psycholog. Jaké to je mít otce psychologa? Pomohlo vám to někdy třeba v hledání motivace postav?
Hynek: S tátou jsem se seznámil, až když mi bylo pětadvacet let, když už jsem byl v podstatě hotovej chlap. Máme sice spoustu styčných bodů, ale vyrůstal jsem bez něj, a když jsem ho poznal, tak už jsem si v podstatě řekl, že každý bojujeme, jak umíme, bylo mi zatěžko mu něco vyčítat. Táta se vyzná v divadle, dodnes chodí na moje představení a má zajímavé psychologické vhledy, je poznat, že do lidí vidí velice dobře, ale o tom, jak bych měl konkrétní postavu hrát, jsem se s ním nebavil.
Janku, vašeho tátu asi není potřeba představovat. Když jste se s bráchou, dvojčetem Jiřím, rozhodli dát na herectví, nebáli jste srovnávání?
Jan: Vlastně jsme s tím asi počítali. Za sebe můžu říct, že jsem měl hodně silný pocit, že se ode mě něco očekává, a dost mě to svazovalo a blokovalo. Dnes už to není tak silné a myslím si, že to oba s bráchou vnímáme tak, že si každý neseme na zádech svůj vlastní batoh, a i když máma, táta i strejda jsou všichni herci, nenosím jejich batohy, ale ten svůj, který se taky snažím plnit.
Hynek: A ten táta do toho tvého batohu patří, ať chceš, nebo ne. Není to jen o genech, ale i o jakési energii. Věřím tomu, že i když jsi tátu nepoznal, což je hrozně smutný, a že tu nebyl, tak to neznamená, že s tebou není. Nechci, aby to znělo jako nějaké ezo, ale jsem přesvědčený, že speciálně lidi, jako byl Vladimír Dlouhý, mají energii, která na světě zůstává dlouho.
