Jste paranoidní, nebo se vám vážně vyhýbá? Proč to tak bolí a co s tím
Možná to není nic dramatického. Vaše známá nebo kolega, kteří se s ostatními baví uvolněně, s vámi konverzaci najednou rychle uzavírají, jako by měli pořád naspěch. Vy si začnete říkat: Děje se něco? Nebo si to jen moc beru?
Tahle nejistota a bolest je překvapivě univerzální. Lidský mozek je extrémně citlivý na sociální signály, zejména na ty, které nám říkají, že jsme venku ze společenské hry. Ignorace nebo vyhýbání se nás skutečně zabolí. Výzkumy ukazují, že sociální odmítnutí aktivuje stejné oblasti mozku jako fyzické zranění. Možná proto je lhostejnost někdy zraňující ještě víc než přímé „ne“, otevřené odmítnutí bychom si mohli „odškrtnout“, nejasnost nás vyčerpává. Když někdo mlčí, neodpovídá jednoznačně nebo se „nenápadně“ vytrácí, mozek se snaží prázdná místa zaplnit. Většinou to dělá způsobem, který není zrovna laskavý. Je to naše vina, řekli jsme něco špatně nebo nejsme dost zajímaví...
Je to osobní?
Vyhýbavé chování nemusí být o vás, ale o hranicích druhého člověka. Někdo může být spokojený se svým životem, vztahy a sociálním okruhem a zkrátka nemá kapacitu ani chuť investovat energii do udržování dalších kontaktů. Jiný člověk může být citlivý na náznaky zájmu z vaší strany, které vnímá (správně nebo mylně) jako romantické nebo příliš osobní, a reaguje tak, že se raději stáhne. Ne proto, že byste byli nepříjemní, ale proto, že se snaží předejít situaci, kterou nechce otevřeně řešit.
Do hry vstupují i osobnostní rozdíly. Lidé s vyhýbavým stylem citové vazby mají tendenci držet si odstup ve chvíli, kdy cítí očekávání, emoční blízkost nebo tlak na větší angažovanost. Pro ně může být vyhýbání se formou sebeochrany a snahou zachovat si vnitřní rovnováhu. A ruku na srdce, ne každý je mistr v přímé komunikaci. V kultuře, kde je jednodušší „zmizet“ než vést nepříjemný rozhovor, se vyhýbání stalo běžnou sociální strategií. Takový „ghosting“ naživo. Není to elegantní, ani ohleduplné, ale funkční. Alespoň pro toho, kdo se vyhýbá.
Změnit úhel pohledu
To ale neznamená, že vaše vnímání je mylné. Pokud cítíte, že se vám někdo systematicky vyhýbá, nemusí to být jen egoistický dojem. Spíš než otázka, zda máte pravdu, je užitečnější se ptát „Co z toho plyne?“ Podívejte se na to trochu jinak. Vyhýbání se není odsudek, hodnocení vaší atraktivity, inteligence nebo hodnoty. Je to zkrátka informace, že v tomhle konkrétním vztahu (pracovním, přátelském nebo potenciálně romantickém) není energie na obou stranách vyvážená.
Psychologicky zdravá reakce proto není začít se víc snažit, předstírat lepší verzi sebe sama nebo to zkusit ještě jednou, naposled, abyste měli jistotu. Užitečnější pro vás bude, když přesměrujete svou pozornost někam jinam. Lidé, kteří o vás stojí, to dávají najevo poměrně jasně nejen slovy, ale i časem, zájmem a svou dostupností. Selektivní nezájem vás paradoxně může navést k selektivní pozornosti. K těm lidem, kteří reagují přirozeně, bez napětí a bez pocitu, že se musíte neustále hlídat. To je asi nejdůležitější, co si z tohoto nepříjemného zážitku můžete odnést. Ne, že byste byli přehlíženi, ale že vás život směřuje k lidem a vztahům, kde nemusíte hádat, co znamená ticho.
