Vztahy s Eliškou Remešovou: Genderové stereotypy v domácnosti

Hodně. Děkujeme, na shledanou. Takhle krátce by se dala shrnout odpověď na otázku z úvodu článku. Je to ale samozřejmě mnohem složitější, barvitější a hlavně ne tak definitivní. Přestože jsou v nás totiž genderové stereotypy zakódované opravdu už od prvních let života a postupem času se tvarují, doplňují a prohlubují, neznamená to, že jsou vytesané do kamene a že s nimi nemůžeme nic dělat.

Steak, nebo salát

Gender je, na rozdíl od pohlaví, které nám bylo přiřazeno podle toho, s jakými genitáliemi jsme vykoukli na svět, sociální konstrukt. Soubor společenských očekávání, která máme na někoho, koho definujeme jako muže a koho definujeme jako ženu. Genderová identita je pak soubor těchto očekávání, konvencí a potažmo chování i povahových rysů, jež do nějaké míry vědomě i podvědomě naplňujeme, aby odpovídala společenským představám. Ve zkratce to tedy vypadá zhruba tak, jak na příkladu ukazuje psycholog Karel Pavlica.

Jste ve vztahu inteligentní? Napoví vám jindy negativně vnímaná vlastnost

Anna Nováková

Moderní vztahy

Představte si partnerskou dvojici, kde muž nemá řidičský průkaz, takže neřídí a nestará se o auto, protože tomu nerozumí a ani ho to nebaví. Jeho partnerka naopak auto využívá, řídí, dolévá olej a vyměňuje pneumatiky. Když ale na technickou přijedou spolu, bude to muž, na koho se pracovníci servisu budou obracet. A i když upřesní, že on neřídí a autům nerozumí, ani co by se za nehet vešlo, tak se stejně pravděpodobně ještě několikrát stane, že se servisák otočí na něj, nikoli na ženu. Potřebujete další příklady genderových stereotypů? Představte si, že jdete se svým partnerem nebo partnerkou na večeři a objednáte si steak s hranolky a salát s krevetami. Aniž by se obsluha zeptala, komu asi tak naservíruje kterou porci?

Péče má hodnotu

Ani v roce 2024 jsme ještě nepřekonali přesvědčení, že muž má být silný a zabezpečovat, žena laskavá a pečovat. Samozřejmě nikdo neříká, že muži a ženy jsou naprosto stejní. Nikdo ani nepopírá jejich odlišnou fyziologii a hormonální nastavení. Problém genderových stereotypů ale je, že nás ovlivňují v rovině společenského statusu, to znamená v náhledu na to, na co máme, nebo nemáme právo a na co máme, nebo nemáme nárok. A to, že Listina základních práv a svobod zaručuje stejná práva všem lidem a že společnost je rovnoprávná, ještě neznamená, že je také rovnocenná.

Pokud si totiž společensky víc ceníme výkonu a úspěchu než citlivosti, pak se snadno stane, že muž, který ve vztahu vydělává víc peněz, víc se podílí na zabezpečení rodiny, zatímco žena zatím na mateřské automaticky pečuje vedle dítěte také o domácnost, bude mít společensky vyšší hodnotu než jeho partnerka. A přestože to nemá žádnou logiku, budeme se jen těžko bouřit proti pocitům, které máme zakódované. Přitom všichni víme, že výchova dětí má pro společnost obrovskou hodnotu, že ovlivňuje několik dalších generací a je nesmírně náročná. Jenže její zásadní problém je ten, že nejde snadno vyčíslit penězi. A že pokud si porovnáme příjem partnera, který je doma na rodičovské dovolené, a příjem partnera, který chodí do práce, jsou čísla jasná. Bohužel.

Když do toho dítě hodí vidle

Pocit společensky menší hodnoty je něco, co ve zdravém vztahu se zdravě nastavenými hranicemi nemusíme vůbec zažít. Jenže jak ze vztahu, v němž jsme oba lidmi, odstranit vlivy, které na nás společnost má? Upřímně, není to snadné. Ukazuje se, že v dnešní době jsou oba mladí partneři feministé, pro oba je důležitá jejich kariéra, vzdělání, volný čas, péče o domácnost. Oba mají sny, nároky, koníčky a oba respektují sny, nároky a koníčky druhého. A pak se jim narodí dítě.

Opravdu otcové neslyší noční pláč dítěte, nebo to jen dělají? Rozsekla to dánská studie

Anna Nováková

Rodičovství

I ve vztahu, který byl do této doby rovnocenný, přirozeně dochází k tomu, že je to žena, která ve většině případů zůstává s dítětem doma minimálně v prvním roce jeho života. Proč? Protože ho porodila, kojí, prochází si šestinedělím, v noci k miminku vstává, aby ho nakrmila. Jenže ve chvíli, kdy přestane kojit, dítě začne interagovat a chce poznávat oba rodiče, a už je jedno, kdo s ním bude doma trávit čas, pořád máme tendenci držet pasti pohlaví a podléhat pocitu, že malé dítě potřebuje hlavně matku. Přitom matka nemá nic, co by dítěti nebyl schopen dát také otec. Ale i tak není výjimkou, že když se žena vrátí do práce, tíha skloubení práce s mateřstvím a domácností leží hlavně na jejích bedrech. Vedle povolání a role matky se ujímá ještě role manažerky domácnosti, pro muže se toho však mění výrazně méně.

Ve stereotypech trpí všichni

Není to přitom tak, že by muž byl tyran, který se nechce vzdát pohodlí kvůli vlastnímu dítěti. Do hry opět vstupují naše zažité představy o tom, co se od nás očekává. Přicházejí plíživě a často si jich ani nevšimneme. Ačkoli by otec strašně rád trávil čas s dítětem, stavěl s ním stavebnici a četl mu pohádku před spaním, na to, že se stal otcem, se ve společnosti bere velmi malý zřetel. Porada v pět odpoledne? Není jistě problém, ne? Vždyť o dítě se ti stará manželka. Jak to myslíš, že si bereš OČR? To s ním nebude doma žena?

A zatímco muž cítí tíhu, že musí zabezpečit rodinu, a nemůže si dovolit flexibilněji nastavit pracovní dobu, aby o zaměstnání nepřišel, žena podléhá pocitu, že by měla být vděčná, že ji někdo jiný živí, takže by měla doma uklidit, uvařit, nakoupit a vědět, kolik ruliček toaletního papíru ještě zbývá. Pokud jsme se o těchto nastaveních dříve nebavili, protože to nebylo třeba, budeme si je najednou muset nastavit o to složitěji.

Dva měsíce v roce pracujete zadarmo. Proč? Protože jste žena

Markéta Grosmanová

Worklife Balance

Nejjednodušší je si v klidu promluvit o svých potřebách, sepsat si je a pak se jich také držet. Kolik času žena chce a může trávit v práci? Kolik času chce s dětmi trávit muž? Jaké jsou externí možnosti – školky, babičky, chůvy? Máme prostředky najmout si někoho na úklid domácnosti? Kdo nakupuje potraviny, kdo a jak často bude vařit, prát? Kdo má přehled o tom, kolik máme pracího prášku a tablet do myčky? Není možné spoléhat na to, že „se to nějak udělá“, ale je potřeba si opravdu nastavit jasně daný řád.

Nechci být jako naši

To, jakým způsobem přirozeně vklouzneme do rolí poté, co se nám narodí dítě, jsme do velké míry odkoukali doma. A u generace našich rodičů bylo téměř samozřejmostí, že péče o děti a domácnost byla výlučně na ženě a otec byl spíš přítomný. Jenže generace dnešních dvacátníků a třicátníků už nechce být uštvanými matkami potácejícími se mezi prací, plotnou a domácími úkoly a otci, kteří si s dítětem občas zakopou s míčem, ale jinak o něm nevědí prakticky nic a neviděli ho vyrůstat.

Dobrou zprávou je, že i díky tomu stojíme na prahu nevyhnutelné změny. Skvělý je v tomto ohledu koncept Eve Rodsky, autorky knihy Fair Play (do češtiny v duchu genderových stereotypů bohužel přeložené jako Supermatky nemusí být šílené), který ukazuje, jak si nastavit domácnost rovnocenně, abychom se v tom oba cítili dobře. Rodsky v knize popisuje, jak nastane proměna v manažerku domácnosti a jak to změnit, abychom delegovali skutečně celé úkoly. To znamená, že bychom se na požadavek „zítra uvaříš večeři ty“ měli podívat ne jako na jednotlivý úkon vaření večeře, ale jako na celý projekt. Protože vaření neznamená jen to, že otevřeme ledničku, nakrájíme suroviny a v určitém pořadí je naházíme do hrnce. Vyžaduje to také, že tu ledničku musíme předtím naplnit. Musíme si naplánovat, co budeme jíst, jaké suroviny k tomu potřebujeme, jaké už doma máme a co je potřeba dokoupit. Kolik porcí budeme vařit, abychom nemuseli řešit, co dělat se zbytky. A nakonec umýt nádobí.

Rozdělení domácnosti totiž nespočívá jen v tom, že ten dělá to a ten zas tohle, ale že o ní mají v určitých oblastech oba partneři přehled, a je tedy potřeba si je v klidu vydefinovat a až potom rozdělit. Když se každý z partnerů stará o to, aby byl jeho PES, tedy plánování-exekucestarosti, čistě na něm, uvolňuje tím hlavu, ruce a energii tomu druhému. To je cesta k tomu, že budeme méně frustrovaní, budeme mít víc času na sebe navzájem a budeme se v takovém vztahu cítit rovnocenní a respektovaní. Co víc si přát? 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 10/24