Jste ve vztahu inteligentní? Napoví vám jindy negativně vnímaná vlastnost
V psychologii se objevuje zvláštní paradox. Slovo depersonalizace většinou není žádná legrace. Odcizení, necitlivost nebo ztráta kontaktu se sebou. V klinickém smyslu jde o stav, kdy se člověk cítí odpojený od vlastních emocí nebo identity, a nezažívá ho dobrovolně. Jenže ve vztazích se pod tímto slovem myslí něco úplně jiného.
První druh odosobnění, ten klinický, je reakcí nervového systému na přetížení nebo ohrožení. Člověk se odpojí, protože je toho příliš. Tento typ depersonalizace je nežádoucí, vyčerpávající a může člověku v jeho psychickém stavu nadělat pořádnou paseku. To druhé odosobnění je naopak vědomý a dočasný odstup, který nám umožňuje nahlížet na situace v širším kontextu. Ne ztráta sebe, ale schopnost nevztahovat chování druhých automaticky k sobě. Zkrátka nebrat si věci osobně.
Psychologové a psycholožky pro něj častěji používají pojmy jako například decentrování nebo mentalizace. Nejde o chlad, ale o vnitřní stabilitu, kdy dokážeme zůstat v kontaktu s tím, co cítíme, a přitom si uvědomovat, že svět druhého člověka není totožný s tím naším. Opakem tohoto postoje je personalizace, tendence vztahovat si nálady, mlčení nebo chování druhých k sobě, i když pro to nemáme žádné skutečné důkazy. Personalizace je běžná, lidská a často vychází z nejistoty. Zároveň jde ale o typ kognitivního zkreslení, který dokáže vztahy pořádně otrávit.
Schopnost držet se kontextu
Právě tady vstupuje do hry pojem relační inteligence. Nejde o formální diagnózu ani testovatelný kvocient. A už vůbec v něm nejde o IQ. Je to soubor dovedností, které určují, jak se orientujeme ve vztazích. Relačně inteligentní člověk dokáže rozlišovat mezi tím, co cítí on, a tím, co by mohl prožívat druhý, zdržet se rychlých závěrů a unést nejistotu bez okamžité potřeby vysvětlení. Pokud jste relačně inteligentní, chápete a udržujete si měkkou hranici mezi sebou a partnerem. Víte, že empatie neznamená splynutí, ale schopnost přijmout emoce druhého, aniž byste se v nich utopili? Podle čeho to poznáte?
Chápete, že váš partner nebo partnerka je samostatná osobnost: Když si dokážeme připomínat, že náš partner má vlastní vnitřní svět, vstupujeme do prostoru mentalizace. Chápeme, že jejich mlčení nebo odstup nemusí znamenat odmítnutí. Může jít o únavu, zahlcení nebo sto dalších věcí, které s námi nesouvisejí. Páry, které tuto schopnost nemají příliš rozvinutou, často sklouzávají do emoční fúze a pocity jednoho okamžitě zneklidní druhého. Nejistota se násobí. Relačně inteligentní partneři tomuto dokážou lépe odolávat.
Chápete, že tělo reaguje dřív než mysl: Brát si věci osobně není jen mentální zvyk. Když cítíme možné odmítnutí, náš nervový systém se aktivuje: Zrychlí se dech, tělo se stáhne, myšlení se zjednoduší. V tomto stavu máme tendenci domýšlet si a reagovat impulzivně. Zajímavé ale je, že cesta ven nevede přes potlačení, ale přes všímavost k tělu. Když si všimneme sevřené čelisti nebo napjatých ramen, můžeme zpomalit dřív, než přejdeme k závěrům. Výzkumy ukazují, že tato pozornost k somatickým signálům může vést k hlubšímu a autentičtějšímu emočnímu kontaktu. Paradoxně právě tehdy, když se cítíme nejistě. Není to fascinující?
Chápete, že není jen jedno vysvětlení: Dalším znakem relační inteligence je kognitivní flexibilita. Schopnost připustit, že situace může mít více interpretací, než na ni zareagujeme. Mlčení nemusí být kritikou. Napětí nemusí být obviněním. Když si dovolíme ověřovat své myšlenky v realitě, místo abychom jim okamžitě uvěřili, vzniká prostor pro empatii i klidnější rozhovor. Z výzkumu z roku 2025 vyplynulo, že kognitivně flexibilnější lidé mají i spokojenější sexuální život.
Užitečné „nebrání si věcí osobně“ není emočním chladem, ale střízlivým vnímáním sebe, partnera a velké nejistoty, že věci nebývají tak, jak si je představujeme. Je to schopnost zůstat v kontaktu, aniž bychom se hroutili z každého nejistého signálu. Začít můžete kdykoli, stačí si říct: „Možná to není o mně.“
