Přestaň fňukat, jinak mizím! Proč nás cizí trápení začalo obtěžovat?
Jsme novodobí hledači vnitřního klidu a štěstí. To je jeden z důvodů, proč máme problém být s lidmi, se kterými nám není dobře, a proč mezi toxické známé, jimž unikáme, někdy spadnou i naši dobří přátelé.
Jak odpovídáte na otázku „Jak se máš“? Většina z nás odpoví, že dobře, i když to tak není. Nechceme svými problémy obtěžovat okolí. Nechceme být za ty negativní. Možná máme zkušenost nebo jsme přesvědčeni, že s takovými lidmi se ostatní nechtějí bavit. Nebo ani sami nechceme s takovými lidmi trávit čas.
Jistě rádi pomůžeme kamarádce po rozchodu. Jdeme s ní na víno, pomůžeme se stěhováním, pokud je potřeba, utěšujeme, nasloucháme. Ale jak dlouho? Kdy začneme mít pocit, že už se přes to měla přenést, přestat fňukat, a raději se soustředit na sebe nebo se začít poohlížet po novém partnerovi nebo partnerce? A to se samozřejmě netýká pouze rozchodu, ale jakékoli události, která nás uvrhne do náročných emocí, jako je smutek, strach, selhání, zklamání apod. Nezáleží, jestli jde o ztrátu zaměstnání, onemocnění, zradu kamaráda nebo nemožného šéfa. Proč nevydržíme s lidmi, když jsou „negativní“?
Pud sebezáchovy
„Být dlouhodobě vystaven negativitě z okolí má vliv na naše vlastní vnímání a mozek. Může vést k chronickému stresu, protože trvající aktivace amygdaly neboli emočního mozku zvyšuje hladinu stresového hormonu kortizolu,“ vysvětluje americký neuroendokrinolog Bruce McEwen. Jeho kolegyně psycholožka Sonia Lupien upozorňuje, že zároveň oslabuje plasticitu mozku, snižuje schopnost učení, rozhodování a regulace emocí. Hrozivých důsledků zkrátka existuje řada. Na druhou stranu to není něco, co by vám způsobila kamarádka v krizi nebo pesimistický kolega, abychom se mohli bavit o takhle závažných důsledcích, je nutné být obklopen takovými lidmi většinu dne. A tady narážíme na odvrácenou stranu osobního rozvoje, longevity a rad různých guru wellbeingu, kteří nás před takovými důsledky varují, a my potom máme tendenci se raději každé negativitě vyhnout.
Proč tomu tak je?
Zatímco téměř do 20. století bylo „užívání si“ něco, co předci spíše schovávali, dnes máme povinnost být šťastní nebo alespoň spokojení. A je zcela na nás, jestli to tak bude. Po většinu dějin lidé značnou část toho, jak se mají, přičítali štěstí a vnějším okolnostem – kult bohyně Fortuny byl velmi silný ve starověkém Římě a štěstěně v pozměněných podobách byl minimálně od těchto dob připisován velký vliv. Což se ale za posledních několik desetiletí radikálně změnilo.
V naší, západní společnosti jsme začali věřit, že máme být hlavně šťastní a užívat si. Takže ukazujeme na sociálních sítích, jak cestujeme a je to báječné, jak večeříme v super restauracích a bavíme se s kamarády, jak se milujeme s partnerem nebo partnerkou. A u toho vidíme, že ostatní to mají stejně, takže je snad všechno v pořádku, jsme správně. Jenže bolest, ztráta, zklamání jsou neustále součástí života. Nová, skvělá práce může znamenat opuštění té staré, kde byl fajn kolektiv. Exotická dovolená jednoho dne skončí a my prožíváme podovolenkové blues. Nová láska může znamenat vyloučení z komunity singles, kde jsme byli oceňovaným přispěvatelem. Snížila se tolerance a porozumění pro to, že život negativitu, smutek a další náročné emoce obsahuje. Vnímáme je jako individuální pocity, které můžeme a máme zpracovávat, zvládat a „řešit“, možná dokonce kontrolovat, řídit a ovládat.
Téměř jakákoli seberozvojová kniha, podcast nebo kurz začínají tím, že máme převzít zodpovědnost za své emoce a zpracovat si je. Máme je ovládat, jako by se jednalo o něco, co lze vůlí usměrnit. Nicméně profesor psychologie na Stanford University James J. Gross k tomu říká důležitou věc: „Emoce nelze přímo ovládat, ale lze ovládat naši reakci na ně. Lidé se mohou naučit regulovat své emoční reakce prostřednictvím kognitivních procesů, jako je přehodnocení situace, nebo tím, že ovlivní své chování.“
Z náročných emocí se prostě stalo téměř tabu a my často věříme, že je můžeme optimalizovat a růst z nich tak, jak nám to říkají například v zaměstnání. Je to příležitost, jak se posunout a něco se naučit, a hlavně ASAP. A stejně tak to mají dělat naši blízcí, a když to nedělají, tak je s nimi asi něco špatně, asi se dost nesnaží. Jenže jak upozorňuje Susan David, psycholožka, která v odborných i laických kruzích proslula tématem emoční lability: „Žijeme v kultuře, která si cení pozitivního myšlení víc než emoční pravdivosti, což často vede k tomu, že se lidé stydí za svůj smutek, vztek nebo zármutek.“
Vztahy jako výměnný obchod
Další věc, která nám ztěžuje být s někým, když je „negativní“, je velká popularita tématu vlastních hranic a jejich vymezování. Ty samy o sobě nejsou vůbec špatné, naopak jsou nutné a užitečné, ale jako u všeho, záleží, jak je používáme. Což vystihuje americká spisovatelka, podcasterka a zejména expertka v oblasti managementu Brené Brown: „Hranice jsou nezbytné pro zdravé vztahy a péči o sebe. Nejsou to ale zdi. Jejich účelem není lidi vyloučit, ale vyjasnit si, za co neseme odpovědnost a za co ne. Pokud je používáme příliš strnule nebo obranně, mohou nás od ostatních spíš oddělit než ochránit naše blaho.“
Někdy se vztahy zacházíme jako s výměnným obchodem. Přemýšlíme, kolik toho v nich dostáváme a jestli se příliš nerozdáváme, a tím nevyčerpáváme svoje zdroje. Jako by útěcha byla komodita, jejímž poskytováním nám něčeho ubývá a zároveň se navyšují zdroje toho, kdo ji přijímá. Pro přátelské a partnerské vztahy by ovšem pravidla tržní ekonomiky platit neměla. Představa, že když kontakt se stěžující si kamarádkou přerušíme, vzroste náš emocionální kapitál a vnitřní klid, je mylná. Samozřejmě to neznamená, že máme bezbřeze pomáhat bez ohledu na vlastní prožívání a možnosti, jako spíše nepřemýšlet o nich jako o měně, za kterou máme dostat něco na oplátku.
Případ „Olga“
Představte si třeba Olgu. Znáte se s ní sedm let z bývalé práce. Je to fajn kamarádka, jste si blízké, kromě společných večeří občas vyjedete na dámský víkend a několikrát do týdne si napíšete. Olgu podváděl manžel a dozvěděla se to, když se rozhodl odejít za milenkou. Byla to pro ni obrovská rána. První měsíc jste ji aktivně podporovala, psala si s ní, telefonovala, několikrát u ní přespala, aby nebyla sama. Teď už je to čtvrtý měsíc a pořád je to hodně intenzivní, už vás to nebaví, myslíte si, že by se přes to Olga už měla přenést nebo si to nechat pro svoji terapeutku. Začínáte přemýšlet, že kontakt přerušíte, už jste jí párkrát nezvedla telefon nebo neodpověděla na zprávu. Co teď?
• Zkuste se zeptat sama sebe, co je za tím, že vás to otravuje. Co je na situaci obtížné?
• Je těžké to poslouchat? Nebo je těžké, že už nevím, jak pomoct a co na to říct?
• Bojím se, co dělá Olžina negativita se mnou?
• Jaké vzpomínky nebo obavy to ve mně oživuje?
• Jaké mám od Olgy očekávání a odkud pramení?
• Kým chci v takové situaci být? Co od sebe očekávám?
Odpovědi na tyhle otázky vám pomohou se v celé situaci zorientovat a najít to, s čím můžete u sebe pracovat vy. Co dalšího můžete udělat? Domluvte se s Olgou, jakou podporu by od vás potřebovala. Zkuste si určit, kdy budete k dispozici, třeba že nebudete zvedat telefon v noci. Nabídněte jí kontakt na krizová centra.
Vnímám tě...
V neposlední řadě hraje roli i naše vlastní schopnost vypořádat se s pocity druhých, být s nimi v nepříjemné situaci bez nároku na to, že to vyřešíme. To se po nás ostatně většinou ani nechce. Když jsme smutní, zklamaní a máme pocit selhání, většinou potřebujeme spíš vyslechnout, nebýt na to sami, než se vyloženě dobrat nějakého řešení. Není potřeba ani nic speciálního říkat a odpovídat. Můžeme být prostě zticha a naslouchat nebo se zajímat o to, jak to má ten druhý, jak o tom přemýšlí a jak to prožívá.
Mezi příhodné reakce naopak nepatří zlehčování ve stylu „podívej se na děti v Africe“, strhávání pozornosti na sebe – „to se mi taky stalo a…“ – nebo udílení rad – „tak si najdi jinýho“. Vydržet to bývá někdy náročné, ale může nás to s druhým sblížit a prohloubit náš vztah. V neposlední řadě je to taky příležitost potkat se sami se sebou, něco se o sobě dozvědět a naučit.
Zdroj: autorský článek, autorka je psycholožka
