Honza Vojtko: Láska není emoce, je to potřeba, která je srovnatelná se spánkem i nutností jíst
Jako párový terapeut se láskou zabývá prakticky celý život. Jenže co to ta láska vlastně je? Na to se Honza Vojtko snaží odpovědět nejen v tomhle rozhovoru, ale i ve své nové knize Příběh lásky.
Honzo, co je to vlastně láska?
A kolik na to máme prostoru? Celý časopis? Odpověď na tuhle otázku je totiž strašně komplikovaná. Kdybych to měl hodně zkrátit, tak jsem v závěru psaní svojí knížky došel k tomu, že z toho, na co přichází současná neurověda a obecně všechny vědy o člověku, se ukazuje, že láska je náš naprosto zásadní kruciální systém přežití. Ukazuje se, že láska je pro nás nutnost.
Takže láska není emoce?
Ne, a právě tohle zjištění pro mě bylo prvním impulzem k napsání knížky o lásce. Zhruba před osmi lety jsem narazil na výzkum profesora biologie a neurovědy Enriqua Burunata, který prokázal, že láska není emoce. Zabýval se láskou ve smyslu fyziologické motivace, přirovnával ji například k hladu a naší potřebě spánku, a právě díky němu se potom rozproudily další a další výzkumy, které opravdu ukazují, že láska je pro nás nutnost. Že abychom jako živočišný druh přežili, tak zkrátka musíme milovat.
Proč?
Protože to, že milujeme, z nás dělá lidi a díky tomu lidmi zůstáváme, díky tomu se rozvíjíme. Ukazuje se, že je to základní operační systém pro naši schopnost adaptability. I lidé, kteří jsou silní introverti a odstěhují se někam na samotu do Beskyd, aby nemuseli nikoho potkávat, mají nějakého člověka, se kterým mluví, ke kterému si vytvoří nějakou vazbu. I kdyby to měla být jen prodavačka, ke které si zajdou nakoupit. Nebo třeba mluví sami se sebou, ale vybudují si silný vztah třeba se svým psem, se stádem ovcí, o které se starají, a mluví s nimi. Stačí se podívat na film Trosečník, kde si hlavní postava v podání Toma Hankse vyrobí společníka Wilsona z basketbalového míče. A přestože jde jen o kus plastu, mluví k němu, vnímá ho jako rovnocenného a vytváří si s ním alespoň základní bezpečný prostor, aby mohl přežít v nehostinném prostředí.
Když tedy víme, že láska není emoce, jak je možné, že jde současně o jednu z nejemotivnějších věcí, které prožíváme?
Protože ten základní program, který v sobě máme, je emocemi živený. Ostatně láska byla kdysi včetně psychologie braná jako jedna z nejvyšších a nejkomplexnějších emocí. My dnes ale víme, že láska je celý pel-mel různých emocí. Je v ní štěstí, smutek, strach, nenávist, jistota, překvapení, zoufalství, vztek, něha a mnoho dalších. Tohle všechno do lásky patří, a když si to uvědomujeme a mluvíme o tom, tak nám to pomáhá zbavit se toho strašného náporu, že pokud někoho milujeme, tak musíme cítit pořád jen štěstí a nekončící vzrušení a radost. Ostatně když se někoho zeptáte, jak by vám vysvětlili lásku, co se emoce týká, většinou sami od sebe začnou mluvit o tom, že s ní souvisí spousta emocí. Takže láska emoce není, ale je emocemi živena.
Není ale emocemi živena celá naše existence?
Je to tak a já se tím ostatně zabývám v celé jedné kapitole s názvem „láska filozofická“. Většina velkých filozofů, od Platona, Sokrata přes Jeana-Paula Sartra, Friedricha Nietzscheho po Simone de Beauvoir a Martina Heideggera, se věnovala tématu lásky. Dívali se na ni přesně tím prizmatem, že jde o nějakou formu bytí. O systém, jakým existujeme ve světě. Jak Sartre, tak Nietzsche mluvili o tom, že láska nemá a ani nesmí být sobecká, že jde o to, vnímat svou autenticitu a autonomii a dovolit si milovat. Nebýt na druhém závislí, ale užívat si přítomný okamžik a prostřednictvím lásky zlepšovat sami sebe. Je to v podstatě stejné jako to, o čem mluvíme teď, v jednadvacátém století, že bychom měli vytvářet nějaký pocit bezpečí a blízkosti, unášet svoje emoce i odlišnosti a napomáhat si k tomu, být lepšími lidmi. Je mi jasné, že to zní jako strašné klišé, ale filozofie takto na lásku opravdu nahlíží a je úžasné to číst.
Současně nás ale nikdo neumí zraňovat tolik jako naši nejbližší, které milujeme. Proč tomu tak je?
To je na lásce také nesmírně fascinující. Filozofové v souvislosti s ní mluví i o bolesti. Hlavně existencialisté jsou plní toho, že láska je bolavá, že při ní trpíme, ale abychom ji mohli zvládnout a plně prožít, tak před ní, před tou bolestí, nemůžeme utíkat. Jde vlastně o princip, na kterém staví současná emoční i sociální inteligence, respektive celý systém integrity člověka. Součástí našeho sebeuvědomění je kontakt s naší bolestí a zraněními. Takže ano, v lásce se nachází temnota, ale my se jí musíme postavit, přijmout ji a prozkoumat. Zjistit, v čem je to pro nás temné, co nás na tom bolí. A je také dobré si uvědomit, že my sami budeme v lásce zraňovat a budeme příčinou zranění jiných lidí. Uneseme to? Láska není jen povznášející, ale také ubíjející, ubližující a my v ní můžeme trpět jako koně, ale znova zopakuji, že se do těch hloubek potřebujeme podívat a zjistit, co nás v tom utápí, kde se to vzalo, a být v tom nějak vědomí, přítomní, neutíkat před sebou.
Ty jsi párový terapeut a láskou se zabýváš dlouhé roky. Přišel jsi během psaní té knížky na něco, co tě samotného překvapilo?
Kromě toho, jak moc mě překvapilo, a vlastně spíš potěšilo, jak moc je láska filozofická, tak jsem byl fascinovaný všemi neurovědními věcmi okolo. Jak se láska měří a jak ji vlastně úplně není možné měřit, protože se tu bavíme například také o fenoménu synchronicity mozku dvou jedinečných lidí. My terapeuti a psychologové mluvíme o tom, že vztah funguje v mnoha fázích, kterými si musí projít. Máme symbiotickou fázi, diferenciační, sebeexplorační, pak přichází fáze znovunapojení a synergie a v každé z těchto fází si má vztah projít nějakým úkolem. A bylo pro mě překvapivé, že neurovědy a biologie sice dokážou díky přítomnosti mnoha hormonů měřit zamilovanost, ale v dalších fázích vztahu už je to velmi komplikované. Už se velmi špatně určuje, co náš mozek dělá v diferenciační fázi, kdy se od sebe potřebujeme oddálit tak moc, že se skoro zdá, že jsme dvě individuality, které se rozejdou, abychom se nakonec mohli zase spojit. Samozřejmě že je tam nějaká reakce na zátěž, na oddálení, na touhu se zase přiblížit, ale co se přitom děje v mozku na hormonální, biologické a fyziologické úrovni, jak se to projevuje na našem stresu a jak na to naše tělo reaguje, na to už je neskutečně těžké nahlédnout.
A je vůbec šance to změřit, vzhledem k tomu, že každý vztah je jiný?
To je právě to. Ony výzkumy tohoto typu jsou dělané samozřejmě na nějakém vzorku lidí, takže něco vypovídají, ale je nemožné je úplně zobecňovat. Na to, jak moc o lásce mluvíme, o ní pořád víme strašně málo. Má filozofickou rovinu, historickou, psychologickou, náboženskou, antropologickou, sociologickou, ale současně i ekonomickou, kulturní, a každý ji navíc vidíme nějak po svém. Je hrozně snadné se v tom ztratit. Můj původní záměr byl napsat tu knížku jako jakousi příručku pro lidi, aby se podívali na to, co je láska. A najednou má 500 stran. Tak nevím, jestli jsem tím úplně někomu pomohl.
Takže v ní nenajdeme odpověď na to, co je láska?
Najdeme, ale na pěti stovkách stran. Existuje totiž něco, čemu se říká intersubjektivní náhled. Tedy že my lidé máme něco subjektivního, nějaký prožitek, a pak něco objektivního, jako je třeba, dejme tomu, gravitace, což je fyzikální fakt. Takže víme, že když pustíme kámen, bude padat k zemi. Jenže pak máme ještě věci intersubjektivní, tedy věci, na kterých se jako společnost shodneme, že takhle to prostě je. A láska je jedno z nejryzejších intersubjektivních témat. My, jako lidstvo, jsme se v průběhu let shodli na tom, že láska nějak existuje, nějak ji vnímáme, a to, jak ji vnímáme, se stalo součástí našeho kolektivního nevědomí. Mezigeneračně si tuto informaci předáváme a bereme jako pravdu. Přitom je náš prožitek ale velmi subjektivní, významujeme si ho po svém, kvůli intersubjektivnímu náhledu automaticky předpokládáme, že tak, jak to máme my, to má každý, od našeho partnera přes sousedku Novákovou až po kolegu z práce. Pak jsme hrozně překvapení, když to má někdo jinak, a trváme na tom, že to ale přece musí mít stejně jako my.
To je hrozně zvláštní, protože jsme přece bez problémů schopni akceptovat, že my sice milujeme svíčkovou, ale sousedka může mít radši rajskou. Tak proč je to u lásky jinak?
Protože lásku jsme si, i vlivem náboženství, zmonopolizovali. V judaismu, křesťanství i islámu se láska rovná Bůh, a když miluješ, dokážeš procítit jeho přítomnost. Kvůli tomu jsme si lásku zbožštili, trošku jsme ji zbavili lidství a v tu chvíli se kolem ní začala motat spousta podmínek, které náboženství automaticky dává: Jak máme milovat, koho máme milovat, že to má být navěky a podobně.
Máme tu čtyři a půl tisíce let náboženského „abrahámovského“ nánosu na našem prožitku, což můžeme jen stěží odpárat. Takže i když dnes spousta z nás není věřících, stalo se toto pojetí lásky tak bytostnou součástí našeho kolektivního nevědomí, že když ji prožíváme, tak v sobě ten narativ pořád máme. Proto je pro nás těžké přijmout, že někdo může milovat holky a někdo kluky, že někdo může milovat víc lidí současně a tvořit s nimi vztahy. Někde v hloubi našeho nevědomí sedí vnitřní kritik, třeba ten náš internalizovaný otec, nebo dokonce farář, ale i ten pánbůh na nebi, který na nás křičí, že takhle je to špatně a že za to se chodí do pekla.
Co s tím můžeme dělat?
Vědomě od toho poodstoupit. Umět si říct „dobře, já to mám takhle, ale Vojta, Pepa a Bohunka to mají jinak a je to taky v pořádku“. To, že já v něco věřím, neznamená, že v to musí věřit všichni ostatní. Byl bych rád, kdyby nám Příběh lásky pomáhal unést naše odlišnosti, jinak jako lidstvo nepřežijeme. Láska má spoustu barev, je duhová, a co člověk, to jiná forma lásky. Měla by nás vybízet k tomu, propátrávat, jak to mám já jako individualita, ne jak to má někdo jiný. Pokud k lásce potřebujeme Boha, je to naprosto v pořádku, ale stejně v pořádku je i to, když k tomu Boha nepotřebujeme. Měli bychom si přestat cpát, jak se má správně milovat.
Ty říkáš, že by nás láska měla vést k pátrání v sobě, což zní skvěle v případě, že mají všichni čisté úmysly. Nemůže ale to, co nazveme poznáváním sebe, skrývat třeba i fakt, že k partnerovi až tak moc necítím, ale baví mě využívat jeho zdroje, takže chci otevřený vztah ne z čisté lásky, ale z vypočítavosti?
To je bezesporu jedno z velkých témat. Spousta neurovědců a klinických psychologů nám v posledních letech dokázala, že lidé jsou opravdu schopni milovat víc partnerů najednou. A pokud je milujeme jinak, tak to dokážeme. Když jsem se třeba zabýval tématem rozchodů, tak ve společnosti panuje úzus, že pokud se s někým rozejdeme, měli bychom ho ideálně vyrvat nejen ze svého života, ale i ze svého srdce a mozku. Ale ukazuje se, že si můžeme zachovat lásku k bývalým partnerům nebo partnerkám a současně milovat někoho dalšího, a je to v pořádku. To, že je možné opravdu milovat jen jednoho člověka, je opět náboženský narativ, a dokonce se nám snaží namluvit, že pokud to tak není, pak to není ta pravá láska. Konsenzuální nemonogamie tento narativ nabourává a ukazuje na lásku jako na kaleidoskop, když s ním trošku pootočíte, tak se trošku přeskládá.
Pokud ale uvažuji o tom, že bych svůj vztah otevřel, měla by s tím přijít také spousta otázek: Proč mě to napadlo? Je to proto, že chci trochu utéct ze svého současného vztahu, protože v něm nejsem spokojený? Je konsenzuální nemonogamie náplast na můj současný stav? Pokud ano, pak je to k ničemu. Přijít domů a říct „Hele, teď jsem si přečetl, že konsenzuální vztah je super, takže si náš vztah pojďme otevřít. Jo a mimochodem, já už jsem takhle otevřenej dva roky trošku tajně, takže to teď používám jako alibi“, to nemá s konsenzuální nemonogamií nic společného. To je opravdu jen únikové chování, které ubližuje nejen tomu člověku, s nímž jsem ve vztahu, ale i mně.
Jak tedy mají vypadat úvahy o otevřeném vztahu?
Když ke mně s takovým tématem přijdou klienti, jsem v první řadě rád, že s tím přišli. Říct partnerovi nebo partnerce, že nad něčím takovým přemýšlíte, chce velkou odvahu a je dobré to propátrávat, klidně i na párové terapii. Takový člověk svému protějšku nechce ubližovat, má to téma nějakým způsobem v hlavě, potřebuje se v tom vyznat, potřebuje vědět, co si o tom myslí druhá strana. A pokud si partneři dopřejí ten luxus, že toto téma přinesou na párovou terapii, mohou společně propátrat, jestli je to pro ně opravdu relevantní, jestli je pro ně těžké tu monogamii odemknout, nebo jestli je to pro ně vůbec představitelné. Spousta lidí to totiž právě kvůli nějakému společenskému tlaku, sociálním normám a představám nebo také kvůli kolektivnímu nevědomí nedokáže. Transgenerační přenos, kdy jsme si stovky let opakovali, jak to má vypadat, v nás může být zakořeněný natolik hluboko, že i když by si to partneři vědomě hrozně přáli mít jinak, tak z psychologického a niterného hlediska mohou najednou zjistit, že to pro ně zkrátka není možné.
Zbytek rozhovoru najdete v aktuálním vydání časopisu Moje psychologie, který je právě na stáncích.
Zdroj: autorský rozhovor
