„Všichni mě nenávidí.“ Týká se vás syndrom nemilovaného dítěte?
Možná máte pocit, že nikam nepatříte. Nebo když váš partner chvíli neodepisuje, je to určitě proto, že zjistil, co jste vlastně zač a už s vámi nepočítá. Nikdy nic neděláte správně a všechno dobré je vlastně úplná náhoda. I tak se může projevovat „Syndrom nemilovaného dítěte“.
Co je syndrom nemilovaného dítěte?
Syndrom nemilovaného dítěte popisuje prožitek člověka, který vyrůstal v prostředí, kde sice bylo co jíst a kde spát, ale chybělo bezpodmínečné přijetí, vřelost a pocit bezpečí. Ale pozor, nejde o historický ani diagnostický termín. Jde o lidové označení vycházející z několika dobře zavedených psychologických teorií.
Ne každý, kdo se v některém z těchto projevů pozná, vyrůstal bez lásky nebo emoční podpory. Podobné obtíže mohou mít i jiné příčiny a tento text neslouží jako diagnostický návod.
Jak vzniká syndrom nemilovaného dítěte?
Pro zdravý vývoj dítěte jsou bezpečné vztahy stejně důležité jako naplnění jeho základních fyzických potřeb. Pokud je nedostává, adaptuje se na chronický stres a začne věřit logice, která dává malému dítěti smysl. Když ho rodiče nemají rádi tak, jak by potřebovalo, musí být chyba v něm, ono samo je špatné. Tento pocit si odnáší až do dospělosti, kdy se pro něj stává vlastně vězením.
Automaticky to ale neznamená, že dítě opravdu nebylo chtěné nebo milované. Mnoho rodičů své děti miluje, nicméně kvůli vlastním problémům, psychickým obtížím, závislostem, stresu nebo zkušenostem ze svého vlastního dětství jim nemohou nebo nedokážou poskytovat dostatek emočního bezpečí a péče. Proto se v odborných kruzích setkáte s přesnějšími výrazy jako emoční zanedbávání, citová deprivace, vývojové trauma nebo nejistá citová vazba, které lépe popisují, co se v dětství dělo, aniž by automaticky soudily lásku rodičů.
Co skrývá syndrom nemilovaného dítěte?
Abychom pochopili, co se v nás nebo v našich blízkých odehrává, nemusíme mít doktorát, ale pomáhá znát pojmy, se kterými se pracuje v psychologii.
Teorie citové vazby
V prvních letech života si skrze chování rodičů vytváříme „šablonu“ na vztahy. Pokud rodič reaguje na náš pláč a potřeby, odnášíme si do života bezpečnou vazbu. Věříme světu i lidem. „Nemilované“ děti si však odnášejí vazbu úzkostnou (v dospělosti se neustále bojí opuštění) nebo vyhýbavou (raději si nikoho nepustí k tělu, aby se vyhli zranění). Některé děti rozvinou dezorganizovanou citovou vazbu, jiné si navzdory obtížným podmínkám bezpečnou vazbu zachovají díky vztahu s jinou pečující osobou.
Komplexní PTSD (C-PTSD)
Klasická posttraumatická stresová porucha vzniká z intenzivního šoku, komplexní PTSD je jiné. Vzniká tehdy, když žijete v emočně nebezpečném prostředí dlouhé roky. Je to jako dýchat malé dávky jedovatého plynu den co den, nervová soustava je pak v neustálém pohotovostním režimu. Dlouhodobé emoční zanedbávání nebo zneužívání tedy může u některých lidí přispět ke vzniku C-PTSD, není to ale nevyhnutelný důsledek.
Emoční zanedbávání
Tady nejde o to, co vám rodiče udělali, ale o to, co vám nedali. Je to absence objetí, zájmu, útěchy a podpory. Emoční zanedbávání je jako hladovění duše.
Často se můžete setkat s pojmem podmíněné lásky. Rodiče projevují zájem, když dítě nosí domů jedničky, vyhrává soutěže nebo se chová naprosto tiše a „nezlobí“. Dítě může nabýt dojmu, že si lásku a přijetí musí zasloužit hlavně perfektním výkonem.
Jak se syndrom nemilovaného dítěte projevuje?
Rány z dětství nezmizí úderem osmnáctých narozenin a někteří „nemilovaní“ dospělí zažívají zejména chronický pocit nedostatečnosti. Vnitřní kritik jede na 120 procent a našeptává jim, že nejsou dost chytří, dobří nebo dost úspěšní. Jsou také velmi často ve střehu, čtou v ostatních lidech a analyzují, zda se na ně nezlobí, protože jim třeba neodepisují na zprávu.
Mají také problémy s nastavováním hranic. Buď kolem sebe postavili tlustou zeď a nikoho k sobě nepustí, jiní mají naopak problém hranice nastavovat. S tím souvisí sklon k people-pleasingu, kdy „nemilovaní“ dospělí neumí říct ne a potlačují své potřeby na úkor ostatních. Udělají zkrátka vše pro přízeň okolí.
Jak se syndromem nemilovaného dítěte pracovat?
Tyto vzorce ale nejsou nedílnou součástí povahy lidí, kteří vyrostli bez lásky, jde o různé strategie k přežití, které pak v dospělosti komplikují život. Tyto naučené vzorce lze postupně měnit, takže nemusí ovlivňovat vaše budoucí vztahy ani vztah k vlastním dětem. Co v tomto procesu reálně pomáhá?
Terapie
Potřebujete si postěžovat na rodiče? Možná, že už jste to udělali tisíckrát. Terapeutický vztah jde ale o něco dál a funguje jako bezpečná laboratoř. Můžete říct opravdu cokoli, aniž by vás ten druhý odsuzoval nebo vaše pocity zlehčoval.
Práce s vnitřním dítětem
Tato metoda zní trochu ezo, ale je využívána v řadě psychoterapeutických směrů a mnoha lidem pomáhá pracovat s emocemi. Znamená to, že se vy sami, jako dospělí, silní a soběstační lidé, naučíte dávat svému vnitřnímu zraněnému já to, co nedostalo. Učíte se k sobě mluvit laskavě, když uděláte chybu, a chráníte se před lidmi, kteří vás nerespektují. Stáváte se sami sobě těmi nejlepšími rodiči.
Práce s tělem a nervovou soustavou
Trauma není jen myšlenka v hlavě, je zapsané v těle. Například EMDR má dobré vědecké důkazy zejména u PTSD. Některým lidem pomáhají i přístupy zaměřené na práci s tělem, které podporují lepší regulaci stresové reakce.
Vyrůstat s pocitem, že jste nebyli milováni, je hluboká nespravedlnost. Nemohli jste ovlivnit, do jaké rodiny se narodíte a jak moc emočně zralí vaši rodiče budou a za své trauma si nemůžete vy sami. Dnes už ale nejste bezmocné dítě a dokážete svůj osud změnit. Uzdravení sice není lineární cesta a vyžaduje čas i odvahu podívat se do vlastních stínů, ale pocit, že konečně žijete svůj vlastní život a dýcháte svobodně, za to jednoznačně stojí.
