Psychologika 25: Stockholmský syndrom není láska, ale snaha přežít a typický victim blaming
Máte pocit, že oběti únosů a domácího násilí kdesi hluboko uvnitř zahoří ke svým trýznitelům iracionální, temně romantickou láskou? Omyl. Ve skutečnosti jde o zoufalou strategii přežití našeho organismu, kterou jsme zredukovali na naprosto lživou a línou scenáristickou zkratku. Náš mozek se totiž nezamilovává, ale pouze využívá svou nejsilnější evoluční zbraň, tedy socializaci, k tomu, abychom nezemřeli.
Pokud si tedy myslíte, že Stockholmský syndrom je běžná a exaktně vědecky podložená diagnóza, budete zklamaní. Tento mýtus si lidstvo pěstuje od roku 1973, ale realita je taková, že ho v podstatě vynalezl policejní psycholog, který si potřeboval krýt záda.
Během zpackaného zásahu při přepadení banky ve Stockholmu, kdy byli rukojmí zavření šest dní v trezoru a po budově se zbytečně střílelo, si totiž jedna z obětí (Kristin Enmark) dovolila po telefonu seřvat premiéra a zkritizovat policii. Nils Bejerot, hlavní policejní koordinátor případu, její chování pohotově patologizoval a termín byl na světě. Z racionálně uvažující oběti se stala "psychicky narušená" žena a policie měla dokonalé alibi pro svá chybná rozhodnutí.
Proč se nevědomky stáváme závislými na náhodných projevech laskavosti našich únosců? Jak do toho všeho zapadají zpackané švédské volby a proč je tak lákavé hledat v temných vrazích citlivé srdíčko? Na všechny tyhle otázky odpoví nový díl podcastu Psychologika. Už teď na všech oblíbených podcastových platformách nebo ve videu níže.
Co se s námi v zajetí ve skutečnosti děje?
Statistiky FBI z 1200 případů mluví jasně: projevy podobné tomuto syndromu se vyskytují jen u naprosto mizivého zlomku obětí. V drtivé většině případů mají lidé z agresorů zkrátka jen čirý strach a k žádnému zamilování nedochází. Realita totiž nestojí na romantice z knih, ale na tvrdých psychologických mechanismech:
Identifikace s pachatelem: Tento koncept, který zkoumala už Anna Freud, vysvětluje, že oběť únosu přejímá chování agresora. Vnímá ho jako absolutní moc ve svém velmi omezeném světě a snaží se chovat tak, aby ho neprovokovala a nezemřela. Stejně jako se slabší dítě přizpůsobuje despotickému učiteli.
Trauma bonding (traumatické navazování vztahu): Je to psychologická past, která funguje jako neustálý cyklus. Po fázi extrémního napětí a násilí přijde náhodná omluva nebo úleva. Když vás únosce se samopalem výjimečně nezastřelí nebo vám nabídne toust, váš mozek to v extrémním stresu vyhodnotí jako obrovskou spásu. Právě ta nepředvídatelnost buduje silnou emocionální závislost.
Dnes tento nesmyslný „syndrom" používáme jako univerzální nálepku na všechno – od toxických šéfů po domácí násilí. Je to perfektní nástroj pro obviňování obětí (victim blaming). Místo abychom řešili, proč se agresor chová jako tyran, ptáme se, co je špatně s obětí, že v situaci zůstává nebo svému trýzniteli uvaří kávu (když na ni celou dobu míří zbraní).
Odborníci už minimálně dvacet let vědí, že by se tento termín neměl vůbec používat, ale popkultura, autoři temných mafiánských romancí a líní scenáristé ho vesele drží při životě.
Zdroj: autorský článek
