Vnitřní dítě není žádný ezo koncept. Může vám komplikovat dospělý život, ale jde to změnit

Vnitřní dítě? Možná že to na váš vkus zní až moc ezo. Další módní termín – podobně jako třeba „sebepéče“ nebo „me time“ – který se dobře vyjímá jako hashtag u fotky na Instagramu, na níž influencerka skotačí na rozkvetlé louce nebo se rozvaluje ve vířivce. Pokusím se vás přesvědčit, že vnitřní dítě je něco jiného. Něco, čemu opravdu stojí za to věnovat pozornost. Třeba proto, že ho v sobě máte, ať chcete, nebo nechcete.

Vnitřní dítě není soubor našich vzpomínek z dětství, i když je našimi dětskými zážitky utvářeno. Je to „dětská“ část naší současné osobnosti, se kterou žijeme stále a která má přístup k našim nejskrytějším emocím. Je-li zdravá a jsme s ní v kontaktu, je pro nás zdrojem radosti, spontánnosti a kreativity. Ale protože je nevinná, citlivá a zranitelná, bývá také často zraněná. „Věřím, že zanedbané, zraněné vnitřní dítě je největším zdrojem lidského duševního utrpení,“ říká John Bradshaw, autor knihy Návrat domů, která pojednává právě o uzdravování vnitřního dítěte.

Hodné holky se nedostanou do nebe: Zlobením k vyššímu sebevědomí a sebelásce

Petra Stěhulová

Společnost

Ztratíme-li s vnitřním dítětem kontakt, ztrácíme vlastně kontakt se svojí citlivou stránkou. Jako když dítě zavřete do jeho pokoje a odmítnete ho brát na vědomí. Jenže ono nikam nezmizí, pořád zůstává uvnitř a dává svou přítomnost najevo tím, že „zlobí“. „Najednou se z důvodů, které jsou pro nás samotné nepochopitelné, začneme chovat dětinsky. Kvůli nějaké maličkosti se urazíme nebo rozpláčeme. Anebo sice jednáme dospěle, ale uvnitř se cítíme hrozně, stydíme se, připadáme si nemožní, neschopní, trapní. Většina z nás prožívá tyto pocity mnohem intenzivněji, než dává najevo,“ říká terapeut Ladislav Dvořák, autor knihy Obejměte své vnitřní dítě.

Co mi to chceš říct?

„Dítě uvnitř mě se objevilo později v životě a chtělo mi sdělit tajemství,“ otevírá vyprávění o vnitřním dítěti švýcarská psychoterapeutka Alice Miller ve své knize Dětství je drama. Setkání s vnitřním dítětem je podle ní pozvánkou k rozhovoru, kterému se teprve postupně učíme rozumět: „Vnitřní dítě nás oslovuje nesměle a komunikuje zprvu nesrozumitelně. Tato váhavost odráží obtíže, jimž mnozí čelí, když se poprvé konfrontují s prožitými traumaty nebo zanedbanými emocemi. Neochota přiznat si přítomnost vnitřního dítěte může vycházet ze společenských očekávání, ze strachu ze zranitelnosti nebo z potřeby udržovat vyrovnanou fasádu. Ale podat ruku vnitřnímu dítěti znamená udělat první krok k uzdravení,“ píše Alice Miller ve své knize.

Proč děláme ve vztazích stejné chyby pořád dokola? Jednou z odpovědí může být teorie citové vazby

Evelína Mrázová

Průvodce světem psychologie

Dialog s vnitřním dítětem vedeme vlastně i ve chvílích, kdy děláme, že neexistuje. Nejčastěji z pozice vnitřního rodiče, který dítě zahanbuje slovy jako: „Tys tomu zase dala.“ „Proč nikdy neuděláš nic pořádně?“ „Ty to nikdy nedokážeš.“ Ale tenhle vnitřní rozhovor probíhá tak automaticky, že si ho téměř neuvědomujeme. „Vnitřní rodiče do jisté míry odpovídají našim zkušenostem se skutečnými rodiči, ovšem z pohledu dítěte do šesti let, který je černobílý a může být velmi dramatický,“ říká terapeut Ladislav Dvořák. I vnitřního rodiče ale můžeme kultivovat tak, aby dítě v nás nesrážel, nýbrž k němu byl laskavý a dával mu prostor. „Dospělý dokáže dítě dovést na hřiště, kde si může hrát, ale také mu může říci – teď se schovej, tady to není bezpečné, to zvládnu já!“ dodává Ladislav Dvořák.

Zranění a zakletí

Terapeuti někdy hovoří o tom, že vnitřní dítě je „zraněné“ nebo „zakleté“. Zranění se vztahuje k událostem, které jsme skutečně prožili. Může jít o úmrtí blízkého člověka, přestěhování, které nás připravilo o blízké kamarády, nebo třeba rozvod rodičů. Zkrátka situace, se kterými nám v tu dobu nikdo nepomohl tak, jak jsme potřebovali.

Zakletí je oproti tomu situace, kdy dítě přijme za svůj pohled dospělého ve svém okolí a dívá se na svět jeho očima: Tak například si matka přivede nového partnera, dítěti se narodí nevlastní sourozenec, a když z celé situace není automaticky nadšené, vyslechne si od matky, že myslí jenom na sebe. Do života si pak odnáší hlas vnitřního rodiče, který ho stále, i ve zcela nesouvisejících situacích, kárá, že je sobec, a se všemi momenty, které jakkoli zahrnují rozdávání a sdílení, má spojený hluboký pocit studu.

Chyba je příležitost k učení. Proč se selhání tolik bojíme a co s tím?

Irena Sládečková

Seberozvoj

„Náš mozek pracuje na základě asociací a splétá dohromady vzpomínky, pocity a zkušenosti z různých období života,“ říká kanadská psycholožka Tanya Fruehauf. „Představte si kupříkladu, že se kvůli něčemu v práci cítíte trapně a reagujete naprosto nepřiměřeně – rozpláčete se nebo hněvivě vybuchnete. Je pravděpodobné, že v tu chvíli bylo aktivováno vaše vnitřní dítě, které si pamatuje, že vás kdysi podobně zahanbil nebo odmítl váš rodič. Reagujete neadekvátně, protože v tu chvíli se ve vás probouzí dětské chování a emoce.“

Jak takové zranění člověk pozná sám u sebe? Dobrým indikátorem jsou právě nepřiměřené emotivní reakce na některé situace – třeba když si z vás někdo dělá legraci, když se cítíte vyřazeni z kolektivu, když si něčím připadáte ponížení nebo znejistělí. Takovou reakcí může být výrazný emoční výbuch, ale také – právě naopak – i úplné zabarikádování uvnitř sebe, jímž se náš vnitřní dospělý snaží zabránit proniknutí dítěte do vnějšího světa. Výraznou indicií je také přehnaný důraz na vlastní nezávislost, pocit, že „přece nikoho nepotřebuju“, neschopnost nastavit si hranice nebo to, že se často stávám obětí emoční manipulace, kdy mi druzí diktují, jak se mám cítit. 

Cesta k uzdravení

John Bradshaw ve své knize Návrat domů popisuje jednoduché cvičení, jak se setkat se svým vnitřním dítětem a navázat s ním vědomý rozhovor: Najděte si chvíli o samotě v klidném, nerušeném prostředí. Zavřete oči a představte si, že se nacházíte na nějakém příjemném místě. Nyní si představujte, že za vámi stojí vaše vnitřní dítě. Otočte se – teď ho vidíte. Může (ale nemusí) vypadat jako vy v dětském věku. Zeptejte se ho, jak se má, co cítí, co potřebuje. Možná bude smutné, uplakané nebo naštvané, protože jste ho zanedbávali nebo nakládali na jeho bedra úkoly, které patří spíš dospělému. Řadu kroků k jeho uzdravení můžete udělat sami, bez pomoci terapeuta. Psychologové hovoří o „reparentingu“ vnitřního dítěte, tedy jakési dodatečné rodičovské péči. Jde zkrátka o to, poskytnout mu lásku a uznání, kterých se mu kdysi ve vašem skutečném dětství nedostalo. Můžete s ním v duchu vést rozhovor, říkat mu to, co jste kdysi potřebovali slyšet, omluvit se mu nebo mu napsat dopis.

Dokonalou ukázku takového reparentingu můžeme vidět například v norském filmu Až na věky, který získal několik ocenění na loňském MFF v Karlových Varech a v září vstoupil do běžné distribuce v kinech. Hlavní hrdinka se potýká s břemenem dávných emočních problémů, pod jejichž tíhou se zhroutí její manželství. Po několika rozhovorech s terapeutkou a po návštěvě u pasivně agresivní matky, která ji zahrne lavinou špatně skrývaných výčitek, maskovaných jako „legrace“, si uvědomí, že mají kořeny v jejím dětství. V jedné ze závěrečných scén filmu sama sobě před zrcadlem říká: „Jsi úplně v pořádku taková, jaká jsi. Mám tě ráda.“ (Zní to poněkud prvoplánově, ale ve filmu jde o jednu z nejsilnějších scén.)

Nový zdroj energie

Ozdravující rozhovor s vnitřním dítětem může přinést až překvapivě rychlé pozitivní výsledky: Osvobozené vnitřní dítě přinese do života schopnost radovat se a žasnout, zvědavě zkoumat svět okolo sebe a být kreativní. Kromě toho nám umožní zdravěji prožívat dospělé vztahy, protože dítě uvnitř nás už nemá potřebu upozorňovat na sebe přehnanými reakcemi nebo se vyhladověle domáhat pozornosti.

„Je až neuvěřitelné, jak rychle se lidé při práci s vnitřním dítětem mění,“ říká John Bradshaw. „Uzdravené vnitřní dítě se stane pramenem vitality a tvořivosti, otevře vám úplně nový zdroj energie a radosti ze života.“