Hodné holky se nedostanou do nebe: Zlobením k vyššímu sebevědomí a sebelásce
Mnoho žen to má stejně. Byly jsme vychovávány k tomu, že máme nosit domů dobré známky, snažit se neumazat si šatičky, nebýt hlasité a často i obětovat své vlastní blaho, abychom potěšily ostatní. Tento dynamický vzorec zanedbávaných a nepřiznaných emocí se často opakuje a vede až do bodu, kdy se začínáme odpojovat od vlastních pocitů, popírat je a znehodnocovat své vlastní zkušenosti.
Okolo patnácti se mi v naší městské knihovně dostala do rukou kniha Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. Obsah knihy německé autorky Ute Ehrhardt mi v paměti neuvízl, název ano. Už tehdy jsem tedy věděla, že být hodnou holkou asi není nijak zvlášť výhodná strategie, neuměla jsem se ale stát tou zlobivou. Navíc zlobivá holka také není zas až taková výhra.
Syndromem hodné holčičky se zabývá i nedávno vydaná novela spisovatelky Kláry Elšíkové. Hrdinkou její knihy je mladá žena, která hodně pije, vede nevázaný sexuální život a mluví sprostě. Je to Pacanka, jak zní i název knihy, tedy holka, která se chová jako kluk, je odvážná a nebojí se riskovat. Je zkrátka záměrně zlobivá.
„Pacan je v ukrajinštině kluk, a pacanka je tedy škatulka pro holku, která se chová jinak, než by podle druhých měla. Pacanka se tou svou rebelií snaží bojovat se syndromem hodné holčičky. Dělá to ale špatným způsobem, tedy prostřednictvím pití, kouření a párty života. Vlastně si tím ubližuje, ale postupem času naštěstí přichází na to, že je to nefunkční vzorec,“ vysvětluje spisovatelka a novinářka.
V loňském roce také natočila podcast Na plech, jehož tématem byl alkoholismus. V každém dílu byli lidé, kteří s ním měli nějakou zkušenost. „U všech jsme se dostali k syndromu hodné holčičky nebo chlapečka a k tomu, že žili v situaci, v níž jim nebylo dobře. Řešili to alkoholem. Když ale svůj život změnili, najednou alkohol nepotřebovali. Už neměli potřebu utíkat,“ říká Klára Elšíková, podle níž je třeba najít své hranice a umět říct, že něco nechceme nebo že se nám něco nelíbí.
V hlavní roli hranice
Osobní hranice jsou našimi ochrannými štíty. Prvním krokem k pochopení hranic je osobní posouzení toho, co pro nás individuálně znamenají. Musíme vědět, jak naše hranice mohou vypadat v práci, v osobních vztazích a při interakcích s cizími lidmi.
Podle Pavla Houdka z Moderní sebeobrany je základním krokem se nad svými osobními hranicemi zamyslet. „Podle našich zkušeností spousta lidí vůbec neví, kde hranice má. Zamyslete se proto třeba hned teď, co vadí vám. Ideálně si to napište. Jsou to košilaté vtipy? Někomu vadí, někomu ne. Co třeba vítání se s přáteli polibkem? Někomu to vadí, někomu ne. Přemýšlejte o tom, kdy v životě vám něco vadí, nebo se vám dokonce příčí, ale vy to přesto děláte, protože se to tak má, protože to dělají všichni. To jsou ty momenty,“ říká expert na prevenci násilí.
Pokud vám něco vadí, je úplně v pořádku se ozvat a říct, že tohle dělat nechcete. „To samozřejmě není tak jednoduché. Když si začnete své hranice nastavovat, čeká vás pravděpodobně několik nepříjemných chvilek. Protože když se s někým zdravíte políbením na tvář, a najednou mu řeknete, já ti pusu dávat nechci, dneska ani příště, tak se nejspíš stane, že si to vezme osobně. Bude na vás tlačit, zlobit se nebo vás zesměšňovat. „Ale když vydržíte a budete si stát za svým, získáte nebývalou míru svobody pustit si do svého osobního prostoru a za své hranice jen ty, o které skutečně stojíte. A to za to stojí,“ dodává Pavel Houdek.
„Trvalo mnoho let a mnoho nepříjemných životních lekcí, než jsem si vypěstovala pevnou víru v sebe sama a získala cenné fyzické dovednosti potřebné k tomu, abych se dokázala chránit. Tyto zkušenosti však byly nezbytné k tomu, abych pochopila, co ženy potřebují dělat, aby se udržely v bezpečí,“ píše mistryně světa v bojových uměních Joanna Ziobronowicz, která napsala příručku ženské sebeobrany She Fights Back, což by se dalo přeložit jako Ona se nevzdává.
Po letech práce v bezpečnostním sektoru zjistila, že kromě spoléhání na své dovednosti v bojových uměních je také zásadní být ostražitá a bedlivě sledovat lidi a okolí. Když pracovala v oblasti bezpečnosti, hrozby mohly přijít odkudkoli a od kohokoli, často ve chvílích, kdy to nejméně očekávala. Stačil jeden okamžik nepozornosti, a člověk mohl být zaskočen. Časem však objevila společné vzorce a varovné signály, které jí umožnily včas rozpoznat a posoudit hrozby a lépe na ně reagovat.
Sebedůvěra je klíčová
Jedněmi z nejdůležitějších aspektů sebeobrany jsou sebedůvěra ve vlastní schopnosti a přesvědčení o vlastních činech. „Tyto vlastnosti jsou klíčovými hnacími silami pro výkon a hledání řešení v situacích, které vyvolávají silné emoce. Dnes vím, že vás mohu naučit, jak bezchybně provést nejefektivnější techniky sebeobrany, ale bez schopnosti prosadit se a víry ve své schopnosti to nebude stačit,“ uvádí dále autorka knihy She Fights Back.
Podobné psychologické aspekty pozorovala i během své sportovní kariéry, jak v roli trenérky, tak jako aktivní soutěžící v různých bojových uměních. „Viděla jsem mimořádně talentované sportovce, jak zamrzli před turnaji, mentálně se vzdali ještě předtím, než vkročili do soutěžní arény. Naučila jsem se, že šampiona tvoří nejen vhodná fyzická příprava, ale také silná mentální motivace k jeho činům a úspěchům,“ říká Joanna Ziobronowicz, která se narodila v Polsku, ale léta žije v Londýně.
Ačkoli existuje mnoho způsobů, jak můžeme posílit svou sebedůvěru, autorka knihy doporučuje ženám praxi sebeobrany. Zmiňuje studii provedenou na Washingtonské univerzitě, v níž se 80 studentů ve věku 18–23 let zúčastnilo šestitýdenního kurzu sebeobrany. Ze studie vyplynulo, že kurz zvýšil úroveň sebevědomí žen a pozitivně ovlivnil jejich osobnost. Ženy, které kurz dokončily, cítily, že jsou asertivnější. Jak přesně ale může praxe sebeobrany a zvládání konfl iktů podporovat psychologickou sílu a sebedůvěru u žen? „Když sebeobranu chápete komplexně, tak tohle je její hlavní cíl. V Moderní sebeobraně nejde o to, naučit se hmaty a chvaty, ale odnést si zvýšené sebevědomí a know-how, co dělat při konfliktech v běžném životě. Protože tam každá sebeobrana začíná,“ říká Houdek.
Na kurzech, které vede společně se svou manželkou Jasmínou Houdek, tak věnuje mnoho času přímo řešení konfliktů v běžném životě. „Nacvičujeme konfliktní komunikaci, krizové vyjednávání a učíme lidi jednoduché taktiky, jak pracovat s psychikou před konfliktem a v jeho průběhu. Proto z něj odejdete posílení, emancipovaní a připravení se za sebe postavit v každodenním životě i v případě krize,“ dodává lektor kurzů Moderní sebeobrany.
Rychlý trik pro hodné holky
„Moc pomůže najít si nějakou skupinu nebo alespoň jednotlivce, se kterým se budete navzájem podporovat. Ideálně celou komunitu, které si můžete postěžovat, a dostane se vám účasti a zastání, nebo naopak pochlubit, co se vám povedlo, a dostane se vám podpory. Zkuste takovou vytvořit ve svém okolí. My takovou skupinu máme okolo Moderní sebeobrany vytvořenou, a proto moc dobře víme, jak je to neuvěřitelně povzbuzující,“ radí Pavel Houdek.
Výstup z komfortní zóny
Dalším způsobem, jak zvýšit sebevědomí nejen hodné holky, je naučit se novou dovednost. Velmi užitečné jsou aktivity zahrnující komunikaci a řešení problémů. Často to znamená vystoupit z komfortní zóny. Člověk musí používat nové strategie a učit se, jak prosperovat v neznámém prostředí.
Skvělým příkladem je veřejné vystupování, což mnohé vyloženě děsí. Veřejné vystupování však nemusí hned znamenat show před velkým publikem. Začít se dá zlehka, třeba častějším mluvením před známými či kolegy a zapojováním se do rozhovorů s novými lidmi. I když to může být občas nepříjemné, bude to nesmírně cenné.
Vystoupení z komfortní zóny je jednou z nejvíce obohacujících strategií pro prohloubení vnímání vlastní psychické síly. Pravidelným ponořením se do situací, které nejsou příjemné nebo jsou jakkoli jinak náročné, se učíme zvládat nepohodlí. Čím více se zapojujeme do situací, které nás děsí, tím více příležitostí máme k procvičování zvládání našich emocí. Jakmile se staneme jistějšími ve svých schopnostech, promítne se to do hlubšího pocitu kontroly a moci. A tak by se dalo říct, že „hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé se nebojí vystoupit z komfortní zóny“.
3 otázky pro psycholožku Kristinu Zemánkovou
Jakou roli hraje výchova a sociální prostředí při rozvoji syndromu hodné holčičky?
Obrovskou. V podstatě se v rámci celé výchovy, nejprve v rodině a potom ve vzdělávacích institucích, učíme překračovat naše hranice. Jednak to nepřímo odkoukáváme od našich vzorů – rodičů a dalších dospělých (ale i dětí a vrstevníků), kteří o nás pečují nebo jsou pro nás důležití. A pak přímo všemi možnými zákazy anebo příkazy – dej pusu babičce, dojez to, teď se nemůžeš jít vyčurat, až o přestávce. Vlastně jsme formovány k tomu, abychom potřeby druhých upřednostňovaly před svými vlastními. A to je špatně. V důsledku to vede například k tomu, že autoimunitní onemocnění jsou mnohem častější u žen než u mužů. Klukům se totiž nějaká rebelie v naší společnosti snáz odpouští. Od kluků se v podstatě očekává, že budou zlobit, zkoušet hranice a budou tak trochu sebestřední… U holčiček očekáváme, že budou poslušné a budou především pečovat o blaho druhých. Tyhle procesy se dějí nevědomky, rodiče ani další pečovatelé si je často ani neuvědomují.
Jak mohou rodiče pomoci dětem rozvíjet zdravou sebedůvěru a asertivitu?
Brát vážně jejich pocity a potřeby. Zkrátka dítě respektovat. Zní to jednoduše, ale těžko se to dělá, když potřeby rodičů a vychovatelů taky nikdo nebral vážně. Je to trochu začarovaný kruh, ale vede z něj cesta ven. Pomáhá všímavost, laskavost, soucit a ochota dělat věci jinak – skutečně dětem rozumět. Cílem výchovy by za mě mělo být pomoci dítěti objevit, kdo skutečně je, poznat ho a pomoci mu poznat sebe sama, nikoli ho formovat do naší ideální představy o tom, jaké by mělo být.
Jaké strategie mohou ženy použít k identifi kaci a stanovení vlastních hranic?
Pro uvědomění si vlastních hranic nám velmi dobře poslouží vnímat signály, které nám dává naše tělo. Například vztek je velmi dobrým znamením, že naše hranice byly překročeny. Takže při sebemenším pocitu naštvání, vzteku, vytočení je dobré zeptat se sebe samé: Co se teď děje? Která moje hranice je teď překročena? Kde je to moc nebo málo? Jak to teď potřebuju já (nikoli ostatní)? Ideálně nemusíme dojít až k pocitu vzteku či rozhořčení, první signál, že se něco dotýká naší hranice, je pocit, že je nám to prostě nepříjemné nebo že se nám do toho nechce. Tady je fakt užitečné tyhle jemné signály vnímat a brát je vážně.
