Jonáš Motyčka: Diagnóza HPO byla z větší části úleva, nezlehčujme emoce druhých
Hraniční porucha osobnosti nebo také emočně nestabilní porucha je duševní onemocnění. Společnými projevy u lidí s touto diagnózou jsou nejistota ve vlastních emocích, myšlenkách, chování či vztazích. Tuto diagnózu si v dospělosti vyslechl i Jonáš Motyčka, který se zároveň rozhodl věnovat i osvětě na toto téma. Jak se „hraničářům“ žije, co jemu osobně pomáhá a co by si přál, aby o HPO věděl každý z nás?
Diagnózu hraniční porucha osobnosti jste si vyslechl v dospělosti. Když se podíváte do svého dětství a dospívání, jaké měla porucha projevy?
Těžko s odstupem času přesně soudit, co byly projevy HPO a co zkrátka dospívání. Ale rozhodně bych akcentoval dva – tím prvním bylo, že se mi ani v době, kdy jsem byl mladistvý, nedařilo udržet partnerský vztah. To zpětně přisuzuji právě poruše, jelikož to vnitřní prožívání bylo totožné, jaké jsem pak měl i v dospělosti. Například to, jak jsem se nedokázal vyrovnat se silným přívalem emocí, těch negativních, a takzvaně pálil mosty.
A tím druhým bylo to, že jsem byl jiný, nutno ale dodat, že jsem ani nechtěl být normální, nerad jsem byl průměr, jinakost mě bavila. Chtěl jsem se odlišovat.
Přemýšlel jste někdy o tom, co za vaším pocitem „jsem jiný“, „nezapadám“ v té době stojí?
Na úvod je potřeba si říct, že jsem většinu dětství a dospívání byl jiný, ale vždycky jsem v kolektivu zapadl. Nikdy jsem neměl problém se šikanou, naopak bych řekl, že jsem byl v kolektivu oblíbený. Takže i když jsem byl spíše podprůměrným žákem, jelikož jsem v té době řešil hlavně muziku a ne studium, třída si mě vybrala, abych za náš kolektiv mluvil před maturitní komisí. Pak jsem byl i hlavním iniciátorem a pořadatelem našich třídních srazů.
Jnošá Motyčka
Si už přes 10 let věnuje projektům, které pomáhají dětem z dětských domovů začlenit se do běžného života. Je autorem dokumentu Horská dráha, který popisuje život lidí s hraniční poruchou osobnosti.
Ale zpátky k jinakosti. Myslím, že klíčovou roli v tom sehrála výchova. Vyrostl jsem v rodině, kdy táta byl bohém, umělecká duše, ač se přímo umění tehdy nevěnoval. Ale on je zkrátka takový, hlava v oblacích a talent na mnoho uměleckých směrů, od výtvarného umění až po hudbu. A moje máma měla za sebou velmi autokratické dětství, kdy její rodiče byli extrémně přísní, až despotičtí. Oba vyrostli za komunismu a výchovu s nově nabitou svobodou po revoluci chtěli uchopit jinak než jejich rodiče. Být jiný, originální, vyčuhovat z řady bylo u nás vítané. Proto jsem svoji jinakost bral jako klad, ne něco, co bych měl řešit, za co se stydět apod. Jsem jim za to vděčný dodnes.
Co vás pak přivedlo k odborníkovi?
Vztahy, ty partnerské, stále jsem narážel na stejný scénář, který se mi v životě opakoval. Nebyl jsem schopen si udržet partnerku, prožívat klidný, spokojený vztah. Jakmile mi do života přišla osoba, se kterou jsem to myslel vážně, naprosto vše jsem jí podřídil, idealizoval si ji. Nevnímal svoje hranice, potlačoval svoje potřeby. Po nějaké době přišlo prozření a z toho frustrace, vztek, opakované zmítání v tom, jestli toho člověka miluju, nebo nenávidím, jestli mi přítomnost dělá dobře, nebo mě ničí. Emoce lítaly ode zdi ke zdi v takové intenzitě, že bohužel rozum nefungoval. Když se to několikrát zopakovalo naprosto totožně, uvědomil jsem si, že není chyba v mém výběru, v holkách, ale ve mně. To vyčerpání z toho, že člověk nechce být sám a zároveň neumí být s někým, i když to zas a znovu zkouší, byl impulz, abych šel za odborníkem – psychiatrem.
Jaké jste měl pocity, když jste se dozvěděl svoji diagnózu? Strach, nebo spíš přišla úleva?
Osobně říkám, že sedmdesát procent to byla úleva. Konečně jsem věděl, proti čemu stojím. Tvrdím, že špatná jistota je lepší než nejistota. Někde jsem slyšel, že pro rodiče dlouhodobě pohřešovaných dětí je lepší vědět s jistotou špatnou zprávu než život v permanentní nejistotě. Podobně to vnímám já. Byl jsem před diagnózou v takovém divném vzduchoprázdnu, necítil jsem se dobře a prožívání bylo těžké. A někdo vám řekne, že to nic není, jiný vás má za psychopata.
S diagnózou jsem dostal vlastně do ruky i spoustu informací a tipů třeba od lidí, kteří to mají také, takže jsem v tom vlastně najednou nebyl sám. Mohl jsem se opřít o literaturu, různé komunity, které to již řešily, spadl mi velký kámen ze srdce. Zbylých třicet procent negativních pocitů zahrnovalo to, že HPO se sice dá léčit, ale je nevyléčitelná, furt tu se mnou bude, jako závislost na alkoholu s alkoholikem. No a také fakt, že neexistuje nějaký specifický lék, který by pomohl, je to běh na hodně dlouhou trať, je to o práci sám na sobě, terapiích, přizpůsobení svého životního stylu té poruše.
Jak se vám žije s touto diagnózou? Co vám pomáhá?
My s dalšími „hraničáři“ říkáme, že cesta uzdravení není lineární, je to taková šmodrchanice. Takže je to spíš o tom, v jakém období člověk je. Někdy se mu s HPO žije fajn, někdy je to peklo. V tuhle chvíli prožívám šťastné období, jsem bez medikace a snažím se užívat si každý den.
Pomáhá mi, že jsem životní styl přizpůsobil svému onemocnění, chcete-li poruše. Alfou i omegou všeho je spánek, snažím se spát minimálně devět hodin, přes to vlak nejede. Obecně bych takto uzpůsobit harmonogram, aby spánek měl prioritu,doporučil všem, extrémně se vám zlepší život. 
Druhou věcí je odříznout stresové podněty. Mám to štěstí, že přes deset let dělám sociální práci, tvořím projekty, které pomáhají. Díky tomu jsem sám sobě svým panem, mám už za tu dobu řadu podporovatelů a nemusím do klasické práce. Takže mě nestresuje kolektiv, nestresuje mě šéf, nemám žádné deadliny, dělám s lidmi, se kterými chci a na věcech, které chci. Mnoho lidí tenhle luxus nemá, ale vím, že klasickou práci od–do bych nedal. Tlak dnešní doby na výsledky je enormní, a když se vrátím k mým rodičům, jsem rád, že mě vychovali tak, že si jdu vlastní cestou, svým tempem.
Třetí klíčovou věcí je pak blízké okolí, vztahy – známé rčení mluví o tom, že člověk je odrazem pěti nejbližších. Já hodně reviduji, s kým se bavím, kdo na mě jak působí a nebojím se ukončovat přátelství, pracovní vztahy, pokud cítím, že mě stresují. Každý z nás ví, pokud je k sobě upřímný, když mu zazvoní telefon a mrkne na displej, jaký pocit má z toho na druhé straně. Doporučuju všem projít si své okolí, není to o kvantitě, ale o kvalitě. Byly doby, kdy jsem dostával desítky přání k narozeninám a nebyl jsem šťastný. Dnes mi chodí pár od opravdových přátel a žiju daleko plnější život.
No a čtvrtou zásadní věc beru návyky, hodně času trávím v přírodě, ideálně na horách, cvičím, starám se o sebe, protože jenom ve zdravém těle může být zdravý duch. Snažím se vyhýbat se stresovým situacím – nejezdím například v dopravních špičkách, každý den se snažím vzdělávat a taky si udělám nějakou malou radost, na kterou se těším. Ráno a večer píšu na A4, za co jsem ve svém životě vděčný, a hlavně se učím žít v přítomnosti. Pomáhá mi v tom i můj pes, kterého jsem si zhruba před rokem pořídil. Myslím, že náš život je složený z malých střípků, pokud každý den prožiju šťastně, tak na konci života si řeknu, že jsem žil šťastný život.
Ještě chci dodat, že celý můj život je protkaný vírou, doporučuji to všem, měli bychom si uvědomit, že drtivou většinu věcí v životě neovlivníme, je fajn vědět, že je nad námi ještě něco víc než mi lidé. Sejme to z nás tlak, který sami na sebe neustále klademe. Ty nejhezčí věci ve svém životě jsem neovlivnil, Bůh to zařídil.
Prožívá poruchu většina diagnostikovaných stejně, nebo se liší, například u mužů a u žen?
Nechtěl bych paušalizovat, myslím, že každý má to své prožívání jiné. Co nás spojuje, je ta intenzita bolestivých emocí. To, jak nás to ochromí, si myslím je společný jmenovatel a původce našich problémů, které máme ve vztazích, v práci, ve vnímání sebe samých. Krásně to v mém filmu Horská dráha (Jonáš Motyčka natočil film o lidech s touto diagnózou, pozn. red.) vysvětlila Eliška Hrbková, terapeutka z Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Přirovnala to k teploměru 0–100, kdy 80–100 představuje opravdu extrémní bolestivé emoce, kam se zdravý člověk dostane jen párkrát za život, například při nějaké traumatizující zkušenosti nebo při ztrátě někoho blízkého. Někdo se dokonce do těchto bolestivých emocí nedostane nikdy, každopádně člověk s HPO se v této škále pohybuje třeba několikrát za den, opakovaně, týdny a měsíce v kuse. Je to extrémní zátěž.
Diagnóza duševní onemocnění je, bohužel, asi stále brána ve společnosti jako stigma, pocítil jste to sám na sobě?
Rozhodně. Jen ne možná tak, jak byste očekávala. Nikdo mě za to neodsoudil. Myslím, že největším problémem vnímání duševního onemocnění je jeho bagatelizace. To, že vám lidi řeknou: „Ale prosím tě, to nic není, jsi zdravej.“ Je to vlastně zneplatnění vašeho stavu, vašich potřeb. Já vždycky říkám takový příklad, který se bohužel na naši společnost hodí: Představte si situaci, že budete mít obě nohy zlomené, budou to těžké zlomeniny a řekněte to svým přátelům, se kterými jste měli naplánovaný výstup na Sněžku, a oni vám na to řeknou, „ale prosím tě, to nic není, to vyběhneš, však ti nic není“. Přijde vám to absurdní, nebo nereálné? Ano, v rámci fyzického zdraví to je přitažené za vlasy, ale pokud se bavíme o duševním zdraví, stále to takhle funguje, bagatelizuje se. Lidi to nechápou, protože to není vidět. Lidi v dnešní době nepustí mladého člověka sednout v tramvaji, když má náběh na panickou ataku. Co lidi nevidí, tomu nevěří. Takže největší stigma vidím v neustálém, permanentním, zlehčování problému.
Vy sám se věnujete osvětě na téma HPO, natočil jste například film Horská dráha, aby měli lidé o životě s touto diagnózou nějakou představu. Zjistil jste během natáčení něco, co vás překvapilo?
K nějakým velkým překvapením nedošlo. Spíše k potvrzení toho, co jsem sám vnímal. To, že jsou lidi s HPO extrémně empatičtí a chtějí pomáhat možná více okolí, než sami sobě, to, že jsou to velmi inteligentní lidé, které do jisté míry spaluje i ten neustálý overthinking nad svými fuckupy. Otevřenost hrdinů mého filmu byla jasným důkazem chuti sejmout stigma z duševních onemocnění. Nutno dodat, že lidí, kteří ve filmu chtěli účinkovat, bylo podstatně více, mezi lidmi s HPO sílí touha o problému mluvit.
Jaké máte na své aktivity ohlasy?
Musím říct, že skvělé, mám velkou radost, že forma, jakou osvětu dělám, lidi baví. Chodí mi už takřka pravidelně na sociální sítě mnoho krásných zpráv a i v rámci osobního kontaktu mi lidé děkují. Vážím si toho nesmírně. Je to nádherný bonus, když děláte něco, co vás baví, a zároveň to souzní i s dalšími lidmi. Nazval bych to splněným snem. Chtěl jsem tohle dokázat v hudbě, ale Bůh to chtěl jinak a podařilo se mi to ve službě ostatním. Velmi oceňuji i fakt, že i když jsem laik a hraničář, moje počínání velmi kladně hodnotí i odborníci. Například Národní ústav duševního zdraví měl na mém filmu teambuilding nového oddělení, které začalo řešit poruchy osobnosti, a byli nadšení. Během tour jsem se setkával s mnoha psychiatry a terapeuty, kteří film vítali a děkovali mi, že něco takového zde v ČR vzniklo.
Co byste chtěl, aby o HPO věděl každý průměrný Čech?
Odpovím asi trošku jinak, chtěl bych, aby průměrný Čech byl otevřený a nezlehčoval duševní onemocnění. Chtěl bych, aby pokud průměrnému Čechovi řekne jeho blízký, že má nějaké duševní obtíže, aby průměrný Čech hledal, vzdělal se a již nějak základně vzdělaně si promluvil o potřebách dané osoby, o přáních, o cestě, kterou spolu půjdou. Přál bych si, aby každý průměrný Čech bral duševní zdraví minimálně stejně vážně jako to fyzické. Aby přikládal váhu nejenom zlomeninám, rakovině nebo AIDS, ale i úzkosti, depresi nebo hraniční poruše osobnosti a mnoha dalším. To, že budeme dělat, že to nevidíme, tak to nezmizí. Pojďme společně lidem pomoct minimálně tím, že se o jejich trápení dozvíme víc, dovzděláme se, budeme validovat jejich potřeby.
