Proč si psát deník? Je to bezpečný prostor pro myšlenky, které nechceme říkat nahlas
Deník je tichý, oddaně naslouchající společník, který nám pomáhá najít řád v chaosu a připomene chvíle štěstí, když to potřebujeme. A že je ho třeba. To, že se nebývale rozšiřuje repertoár deníkových možností, není samo sebou.
Deník je mocná věc, kde se každý může stát spisovatelem a být sám sobě terapeutem. I když člověk má svého terapeuta, vždy existuje něco, co nechce říct živé duši, a to je v pořádku. Každý člověk je sdílný v jiné intenzitě, a v partnerském životě jsme vedeni k tomu, „nemít před sebou tajemství“. Přece jen je máme. Tíha těchto pocitů dokáže zaživa ničit, přitom je tu šance si alespoň trochu ulevit.
Například můj první deník mi byl darován k desátým narozeninám a hned mi ukázal mou vášeň pro psaní. Na první pohled osobitě krásný a na prvních stranách se srdečným věnováním odkazy na knihu Alchymista od Paula Coelha a příběh Narcise od Oscara Wildea. Ten kdysi dávno řekl, že nikdy necestuje bez svého deníku, protože „člověk by měl ve vlaku vždy mít něco senzačního ke čtení“.
Naše cesty v čase
Psát si deník je v očích některých aktivita hodná ubrečené teenagerky. V terapeutických technikách má ale své místo. Psychoterapeut Ira Progoff přišel s metodou intenzivního deníku. Byl zastáncem názoru, že psaní rozpohybuje vnitřní procesy, které se uvnitř odehrávají bez našeho vědomí. K tomu je podle něj nutné psát intenzivně, pravidelně a dlouhodobě, aby se dostavila buď úleva, nebo se například změnil úhel pohledu, případně myšlení. Tímto procesem můžeme vylepšit náš pohled na sebe, na ostatní, vyrovnat se s určitou událostí z minulosti nebo se ztrátou. Můžeme si i více zohlednit, jak sami se sebou vnitřně rozmlouváme.
Tato doba je spíše virtuální, ale psát vlastní rukou je pro mozek intenzivnější než slova vyťukaná do mobilu či notebooku. Například technika, jak se zbavit hněvu k určité osobě, radí napsat dopis a poté ho spálit. Kouzlo deníku ale skrývá možnost cestovat v čase a vnitřně růst a posouvat se tím, že si zpětně pročítáme své myšlenky nebo události, které se staly. Pomáhá nám se více poznat. „Když budete vzpomínat ve třiceti letech na události ze svých šestnácti, v deníku potkáte sami sebe v šestnácti. Paměť je zrádná. V deníku máte kontakt sami se sebou ničím nezměněný,“ vysvětluje psycholožka Hana Fau.
Poslouchá, nekritizuje, nesoudí
Nad psaním deníku nevisí cenzura, slova můžeme volit jakákoli a nedávat si pozor na jazyk. Také záleží na každém z nás, jak ho pojmout, jak bude vypadat, kolik toho napsat a jakým stylem. Neexistuje jeden správný postup a měl by se řídit především vlastními pocity. Do papíru můžeme odložit vztek, zklamání a třeba jednu okolnost omílat stále a stále dokola, dokud neztratí svou ničivou sílu, anebo rovněž dokola psát o své nové lásce. Deník vás nikdy nebude mít plné zuby, nenazve vás „ohranou deskou“, nikdy ho neunaví vás poslouchat. Společník, který nikdy nekritizuje a nikdy neodsoudí. Tak třeba spisovatelka Virginia Woolf po sobě zanechala 26 ručně psaných svazků, a to plných gramatických chyb. Nikdo není dokonalý.
Deníky mnoha možností
V dnešní době už existuje nespočet druhů deníků. K neobyčejné klasice s čistými řádky se přidávají v knihkupectvích knihy, které jsou strukturované a cíleně nás bod po bodu vedou. Deník vděčnosti, deníky pro zklidnění mysli nebo konkrétně deník Tam a zpět, kde na vás každý den v roce bude čekat jedna otázka a den za dnem s ním prožijete celý rok. 31. prosincem ale nekončí. Vrátíte se znovu na první stranu a do dalšího řádku odpovíte na otázku znovu s odstupem jednoho roku. Konkrétně pět let můžete sledovat, jak se v průběhu času měníte, v čem si naopak zůstáváte věrní a stejní a v neposlední řadě jak vnitřně rostete.
Jednoduchý deník s čistými stránkami ovšem skrývá velký potenciál. Může hrát barvami nebo se do něj nalepí fotografi e ze dne, na který nechceme zapomenout, samolepky a třeba přidá i vlastní rukou nakreslený obrázek. V nestrukturovaném deníku není omezen rozsah textu. V hektických dnech můžeme využít i diář, kde si heslovitě zaznamenáme určité myšlenky, zážitky nebo pocity, a v deníku je více rozvedeme.
Snad každý člověk se někdy potřebuje zastavit a jen přemýšlet, aby si srovnal své myšlenky. V dnešním světě, který je urychlený a zásobuje nás více informacemi, než jsme schopni vstřebat, je těžké udržet si vnitřní klid. Při sledování jednoho dokumentu o newyorské spisovatelce jsem se pobavila větou, že kdyby dalajlama zkusil zdejší metro, mluvil by jinak. Každý z nás touží po vnitřním klidu a pohodě, ale nemůžeme přestat žít své životy. Stres je všudypřítomný a pro některé je ničivější než pro druhé. Pro senzitivní lidi nebyla vhodná snad žádná doba, ale tato je opravdu náročná. Přesně pro ty vznikl Deník pro vysoce citlivé lidi od Judith Orloff, který příhodně navazuje na knihu Průvodce pro vysoce citlivé lidi. Tento konkrétní deník pomáhá lidem jejich citlivost nejen přijmout, ale účinně s ní denně pracovat pomocí přidaných cvičení a vidět v ní svou přednost.
Ve školách se látka zapisovala ručně do sešitů a tento proces pomáhal informace dostat lépe do mozku, jelikož nám prošly vědomě rukou. Stejně je to i s deníkem. Deníky jsou samozřejmě ale i online. Je do nich možné přímo z telefonu vložit fotografii, emotikony, nahrát hlasovou zprávu, otevřít je scanem obličeje. K zakoupení jsou aplikace a někdo se rovnou rozhodne psát si veřejný blog. U nás v České republice se do povědomí lidí dostal například Deníček moderního fotra nebo Zápisník alkoholičky. Oba tyto literární počiny byly zfilmovány a autorům to mohlo přinést i určité zadostiučinění. Psaním deníku pomohli nejen sobě, ale i dalším, kteří sami nebo jejich osoba blízká procházejí něčím takovým. Bohatě však postačí, pokud pomůže pouze svému autorovi.
Hledáme řád v chaosu
Neustálý spěch a hon za dokonalým životem je nesmírný tlak. Stále více dospělých vyhledává psychologa, aby našli řád v chaosu ve své hlavě, protože zastavit se na delší dobu není možné. Psaní deníku pomáhá odložit tyto pocity na papír a tam je nechat. Nebo také rozklíčovat, co by bylo potřeba otevřít na dalším sezení u terapeuta. Deník si však mohou psát i lidé, kteří se velmi trápí, ale o pomoc si neřekli. Pro ně má zprávu psychiatrička Kristýna Dvořáčková: „Nebojte se říci si o pomoc, nikdy není pozdě. Nejedná se o akt slabosti, ale naopak velké síly. Otevřít se neznámému člověku s důvěrou se svými nejniternějšími strachy a obavami je jedna z nejodvážnějších věcí, které můžete udělat.“
Konkrétně v léčebných institucích je velmi často doporučována doprovodná aktivita v podobě psaní deníku. Pokud je nemoc vážnější a léčba zdlouhavější, velmi pomáhá vést si deník, kde je zaznamenán průběh léčby a fyzické reakce na medikaci. Na některých psychoterapeutických odděleních je psaní deníku každodenní povinností, odevzdává se terapeutovi, který si díky tomu může o stavu pacienta udělat detailnější obrázek. Každý člověk však má právo si svůj vnitřní svět ponechat jen pro sebe a sám se rozhodnout, co odtajnit druhým.
Připomenout si chvilky štěstí
Deník ovšem neslouží jen k tomu, odložit zde jen to špatné. Zaznamenání krásných chvil, byť jen maličkostí, nás později může znovu zaplavit pocitem štěstí. Třeba zachycení začátků milostného vztahu se může později stát krásným dárkem například k výročí. Ve stáří lidé vzpomínají na svůj život a rádi tyto vzpomínky předávají svým blízkým. A teď si představte, že psaním deníku vzpomínky neupadnou do zapomnění. Hlavní postava seriálu Upíří deníky Stefan vypráví svůj životní příběh, kdy byl v sedmnácti letech proměněn v upíra a na světě strávil 171 let. Když je jeho milá příjemně překvapená, že si také píše deník, odpoví: „Kdyby ne, všechno bych zapomněl. Vzpomínky jsou důležité.“
Zpětně můžeme v obdobích, kdy jsme nebyli příliš šťastni, najednou vidět i kouzlo, které jsme tehdy nedokázali spatřit. Pročítání deníku prostě snadno připomene chvilky, které jsme už mohli zapomenout, ale byly obyčejně krásné. Dají nám poté sílu a naději, že nás ještě mnoho krásných chvil čeká, a snad i vybídnou k zamyšlení, že štěstí se skrývá ve zdánlivých maličkostech.
Zdroj: autorský článek
