Naučená bezmocnost: Tichý sabotér, který brání změnám v našem životě
Minulost je všechno, co se již stalo. Jednoduché, že? Když se ale na minulost podíváme detailněji, najednou se promění ve složitý a mnohovrstevnatý fenomén, který nějakým způsobem ovlivňuje snad každý aspekt našeho života.
Z vědeckého pohledu je minulost jednoduše souhrnem událostí, které nastaly dříve než přítomný okamžik. V teorii relativity i klasické fyzice je součástí takzvaného časoprostoru, odkud se informace mohou šířit k přítomnému pozorovateli. Zajímavé přitom je, že když se díváme na noční oblohu, pozorujeme vesmír tak, jak vypadal v minulosti. Světlo z hvězd k nám totiž letí i miliony let. Z historického hlediska vnímáme minulost jako oblast lidských dějin, kterou se snažíme poznat a pochopit prostřednictvím pramenů, kronik a svědectví. Dějepis není jen výčtem dat a bitev, je to i pokus rekonstruovat příběh lidstva. Minulost je v tomto smyslu důležitá pro orientaci v přítomnosti: Když víme, odkud přicházíme, lépe rozumíme tomu, kde se nacházíme a kam můžeme směřovat.
Pro lidi, jako jednotlivce, je ale minulost hluboce osobní. Tvoří ji vzpomínky, zážitky, zkušenosti, bolesti, neúspěchy a ztráty. Je to vnitřní příběh každého z nás. Není divu, že se do ní v psychoterapii často ohlížíme, abychom našli klíč k porozumění vlastnímu chování. Naše reakce, motivace i vztahy jsou přirozeně ovlivněné tím, co jsme v minulosti zažili. Pochopit ji znamená pochopit sebe. A jen ten, kdo zná a přijímá svou minulost, se dokáže zpravidla zodpovědně dívat do budoucnosti. Jak ale nenechat minulost, aby nás ničila, demotivovala a destruovala naši přítomnost?
Co je naučená bezmocnost a jak vzniká
To, co jsme prožili, v nás přirozeně zanechává stopy. Někdy mělčí, někdy hlubší, někdy v podobě šťastných vzpomínek či nostalgie, někdy v podobě bolestných šrámů. Obzvlášť ti, kteří měli těžký start do života a prožili nepřízeň osudu už v dětství či dospívání, se mohou častěji potýkat s fyzickými i duševními problémy. A pokud nevyhledají odbornou pomoc terapeuta, psychologa nebo psychiatra, lehce je může minulost paralyzovat a snadno mohou ulpět na přesvědčení, že nad svým životem nemají kontrolu, že všechno se děje tak nějak kolem nich, jim navzdory a často natruc.
Před několika desetiletími provedl americký psycholog Martin Seligman zásadní výzkum toho, co nazval teorií naučené bezmocnosti. Začal sérií studií o psech, kteří se naučili zůstávat za mřížemi, i když byli svobodní a mohli utéct. Na jejich příkladu ukázal, že nepřízeň osudu nás může vést k tomu, že se vzdáme naděje, že život může být jiný nebo lepší. A i když se podmínky změní a příležitost naskytne, v tomto stavu ji nedokážeme využít, nebo si ji dokonce ani neuvědomujeme.
Podobnou situaci popisuje také humanistický psychoterapeut, autor knihy Člověk hledá smysl a přeživší holocaustu Viktor Frankl. Ten vypověděl, že když do nacistických koncentračních táborů dorazily spojenecké síly, aby osvobodily uvězněné lidi, radovali se jen někteří z nich. Spousta vězňů naproti tomu jen otupěle procházela branami, otočila se a nakonec se vrátila zpátky do tábora.
Stalo se pro ně nemožné uvažovat o jiné realitě než té za zdmi tábora. Jakkoli nám, kteří žijeme v každodenní pohodlnosti běžného života, může toto chování připadat nepochopitelné, dlouholeté výzkumy ukazují, že pokud si projdeme silně negativním, nebo dokonce traumatickým zážitkem, je naučená bezmocnost naší výchozí reakcí. Strach z neznámého může být totiž subjektivně ještě horší než prožitá hrůza, protože v té už jsme se zorientovali. Ostatně nemusíme mít za sebou zrovna traumatický zážitek, abychom se báli vystoupit ze zajetých kolejí, které nám sice možná úplně nevyhovují, ale jsme na ně zvyklí.
Jak přeprogramovat očekávání a změnit pohled na budoucnost
Jak se tedy z víceméně pohodlného zvyku vymotat, když naše vize ohledně budoucího života, práce i vztahů jsou založené primárně na předchozích zážitcích a zkušenostech? Minulost přirozeně změnit nemůžeme, je ale možné přeprogramovat svá očekávání. Zjednodušeně řečeno, novou cestu si nalinkovat.
Neurovědkyně Lisa Feldman Barrett popisuje fungování mozku a vytváření životních zkušeností takto: „Věříme, že mozek je jako reportér – přijímá informace z našich smyslů a tyto vstupy používá, aby nás informoval, co se děje ve světě kolem nás. Problém je v tom, že mozek není jako reportér příliš dobrý. Jeho výstupy jsou často polovičaté, a podobně nedůsledný je také v interpretaci signálů. Když vašemu tělu například chybí energie, může mozek ukvapeně vyslat signál, že máte hlad a potřebujete se najíst, až později ovšem vyhodnotí, že váš aktuální nedostatek energie způsobil stres, alergie nebo třeba to, že nemáte dostatek vody a jste dehydratovaní.“
Jestli jste vyrůstali v nestabilním a nepředvídatelném prostředí, nebo zažíváte dlouhodobé, několik měsíců trvající těžké období, mozek se takovým situacím přizpůsobí, aby byl schopen předpovídat život plný nestability. Ostatně jeho hlavním úkolem je udělat všechno pro to, abyste přežili. Zatímco tedy neustále vyhodnocuje, na co se připravit, odkud může přijít nebezpečí, zdroj stresu, nebo jiných negativních pocitů, dokáže dokonale ignorovat všechny pozitivní věci, které se kolem vás odehrávají. Těžko pak můžete nepodléhat pocitu, že ve vašem životě je všechno úplně špatně, ať děláte cokoli.
Jak se odnaučit strachu a převzít zodpovědnost za svůj život
Učení se strachu a naopak odnaučování se strachu navíc probíhá v oddělených částech mozku. Strach se do nás zapisuje automaticky, odnaučit se ho je ale vědomá, aktivní činnost, která vyžaduje hodně práce se svou psychikou. Pokud ovšem seberete odvahu se na takovou cestu vydat, převezmete zodpovědnost za svůj život a za to, jak by měl vypadat v budoucnosti, bude se jeho kvalita postupně měnit k lepšímu. Jenže, jak začít?
V první řadě je potřeba si uvědomit, že všechno, o co se náš mozek snaží, je co nejlépe využít informace, které má k dispozici. Proto bychom se měli záměrně snažit zásobovat jej co nejpestřejšími informacemi a novými zkušenostmi. Můžeme se stát kritičtějšími k negativním věcem, které nám mozek sděluje, zpochybňovat jeho závěry týkající se toho, co můžeme v životě dokázat, a také můžeme přehodnocovat jeho informace o tom, jak se zrovna cítíme a co si myslíme. Měli bychom se stát informovanějším uživatelem svého mozku a ne jen přijímat všechno, co nám předkládá, protože je to překvapivě často špatně.
Co je těžiště kontroly a jak ovlivňuje naše štěstí
Pocit štěstí v životě silně koreluje s naším smyslem pro zodpovědnost a samostatnost, konkrétně s něčím, čemu se říká těžiště kontroly. Tento psychologický pojem označuje, do jaké míry jsou jedinci přesvědčeni o tom, že dokážou kontrolovat a ovlivňovat výsledky toho, co dělají. Autor tohoto konceptu, americký psycholog Julian B. Rotter popisuje, že pokud máme silné těžiště kontroly, dokážeme snadno uvěřit, že i když nám život momentálně nadělil spoustu „citronů“, není problém z nich udělat sladkou limonádu. Necítíme se obětí osudu nebo vnějších okolností, prostě bereme život takový, jaký je, a uvědomujeme si, že na jeho další směřování máme přímý vliv.
Pokud je naopak naše těžiště kontroly nižší, snadněji uvěříme tomu, že budoucnost ovlivňují vnější faktory, které jsou mimo náš dosah. V tomto duševním rozpoložení pak přirozeně vnímáme svět negativněji, dáváme průchod temnějším emocím a častěji je necháváme, aby nad námi vyhrávaly. Není divu, že těžiště kontroly má takový vliv na to, jestli se subjektivně cítíme šťastní nebo nešťastní.
Nemění se minulost, ale my
Naše myšlení a schopnost vypořádat se s výzvami nejsou předem dané, lze se jim naučit. Dobře a upřímně se proto podívejte na to, s čím pracujete, a začněte dělat silná rozhodnutí a skutečné změny. Napište nový příběh své budoucnosti. Být obětí minulosti znamená, že dovolíme, aby to, co se kdysi stalo, nadále ovládalo a řídilo naši přítomnost. Zásadním krokem k uzdravení je přijetí. Neznamená to souhlas s tím, co se stalo, ani rezignaci. Znamená to uznat, že určité věci se prostě staly, a že nad nimi už nemáte moc. Stejně tak ale ani ony okolnosti nemají moc a právo vás ovládat a určovat vaši budoucnost. Odpor vůči minulosti, popírání nebo idealizace jen prodlužují vnitřní konflikt. Přijetí dává svobodu.
Možná vám pomůže říct si: „Ano, tohle se mi stalo. Ale nedefi nuje mě to. Nejsem moje trauma a zranění.“ Každý člověk si ve své mysli občas vypráví příběh o tom, kdo je, a proč je takový, jaký je. Často jsou to příběhy plné omezení, jako nejsem dost dobrý/á, nikdo mě nebude mít rád, vždycky všechno pokazím. Ale tyto příběhy nejsou objektivní pravda. Jsou to naše vlastní interpretace, které vznikly ve chvílích slabosti, bolesti nebo manipulace.
Ticho často drží minulost při životě. Sdílení s důvěryhodným člověkem, psychoterapeutem nebo podporující skupinou pomůže slyšet svůj vlastní příběh zvenčí, a možná ho začít vnímat jinak. I jeden soucitný rozhovor může být začátkem nové budoucí cesty. Každý den je možnost začít znovu. Ne popřít minulost, ale žít tak, aby už neřídila váš život. Možná to bude znamenat změnit vztahy, opustit staré role, přestat se zavděčovat nebo se konečně postavit sám za sebe. Je to proces, ne jednorázové rozhodnutí. Ale čím častěji si zvolíte vědomé chování místo automatického, tím víc se minulost stává jen tím, čím má být, součástí cesty, ne jejím koncem.
