Lítost pomůže zjistit, co v životě chceme. Znáte její 4 druhy?
Non, je ne regrette rien. „Je zaplaceno, smeteno, zapomenuto, minulost mě nezajímá,“ zní v jednom z nejslavnějších šansonů historie. Edith Piaf v něm zpívá o lásce, která poráží mnohem méně populární, ale srovnatelně složitou a silnou emoci – lítost. Nevyhýbejme se jí.
Na rozdíl od strachu nebo hněvu není lítost považována za jednu z našich základních emocí, ale za směs dvou či více primárních pocitů, které se v nás spouštějí těsně za sebou. Pokud bychom si chtěli lítost upéct, v receptu pravděpodobně najdeme hlavně velkou porci studu a smutku. Nicméně opravdová lítost vzniká, když k nim přimícháme myšlení, proto je definována jako „kognitivní emoce vyššího řádu“.
Je ale nutné brát v úvahu i okolnosti, které nás k tomuto kuchtění přivedly – nedaří se nám v práci, scházejí nám peníze nebo nás zkoušejí pubertální potomci? Nepříjemné podmínky, na které nemáme rychlá řešení, spouštějí naše emoce opakovaně. Je pak obtížné zbavit se myšlenek spojených s pocitem lítosti. Byla by ale škoda je v touze po úlevě prostě potlačit (anebo jako v písni Edit Piaf upínat své naděje třeba do nového vztahu). Lítost nám totiž přináší cennou lekci.
Samé mrzení
Pokud se právě v cyklu lítosti nacházíme, nejspíše nám nezvednou náladu přemoudřelé kecy o introspekci, hlubokém zamyšlení a chytání života za pačesy. Některé typy lítosti stojí na okolnostech, ve kterých poučení z „životní lekce“ zkrátka nemůže zmírnit bolestivé vzpomínky a už vůbec to, na rozdíl od návštěvy odborníků, nevylepší ani tento text. Pravda ale je, že pokud něčeho litujeme, to nejlepší, co můžeme dělat, aby nás lítost nepohltila i v budoucnosti, je ponořit se do sebe. Lidská tendence vyhýbat se nepříjemnostem nám totiž přináší jen samé mrzení, lítosti nás naopak mohou motivovat k osobnímu růstu. Minimálně můžeme přijít na to, že si se svými pocity už sami nedokážeme poradit.
Důležité je také lítost rozpoznat. Ačkoli neexistují žádné „opravdové“ definice, na kterých by panovala jednoznačná shoda, pokud nás trýzní rozhodnutí, u kterých jsme dopředu věděli, že nejsou správná, cítíme vinu. Lítost se liší tím, že jsme nevěděli nebo necítili, že děláme něco špatně nebo jsme nad situací neměli jasnou kontrolu. Lítost také nemá přesný morální či právní rámec, jde spíše o jednání (nebo naopak nečinnost), které zpětně přehodnocujeme na základě výsledku. Pokud si dokážeme naplno uvědomit, čeho v životě litujeme, uvědomujeme si zároveň, jací chceme být.
Ryze lidská záležitost
Spisovatel a řečník Daniel H. Pink se věnuje motivaci lidského chování a v roce 2020 se zaměřil právě na lítost, kterou považuje za totálně nepochopenou emoci. „Ušetřím vám čas a vysvětlím 50 let sociologických výzkumů,“ začal jedno ze svých vystoupení pro TED Talks. „Lítost nás dělá lidmi. Nelitují jen malé děti, lidé s poraněním mozku a sociopati,“ shrnuje. Tak jako umělkyně Kateřina Šedá sbírá české zlozvyky, tento americký autor bestsellerů shromáždil po internetu přes 16 tisíc „lítostí“ z více než 100 zemí. V knize Síla lítosti se pak snaží této emoci nejen vylepšit pověst, zároveň usiluje o pozitivní změnu i v tom, jak s ní pracujeme. „Lítost, pokud s ní umíme dobře naložit, nás může vylepšit,“ vysvětluje svůj pohled.
Data, která sesbíral, rozdělil do několika základních kategorií, které podle něj fungují jako „fotografi cký negativ“ dobrého života. Když si uvědomíme, čeho ostatní lidé nejvíce litují, může nám to pomoct pochopit, co má v životě zásadní hodnotu. Zároveň nabízí postup, jakým dokážeme přeměnit lítost v pozitivní sílu.
Čtyři typy lítosti
Kéž bych se víc snažil
„Když jsem procházel touto úžasnou sbírkou lidských tužeb a cílů, uvědomil jsem si, že jsou všude stejné. Odchylky mezi státy byly naprosto minimální. Lidé po celém světě vyjadřovali stále čtyři zásadní lítosti,“ vzpomínal Daniel v TED Talks na své překvapení. První takovou lítost definuje jako nedostatečné základy a dala by se vyjádřit větou: „Kéž bych se jen snažil.“ Jsou to stesky nad volbami, které nám neumožnily vybudovat dostatečně stabilní život – týkají se péče o zdraví (například správného stravování), finančních rozhodnutí (spoření) nebo vzdělání.
Měla jsem být odvážnější
Druhou lítost Daniel H. Pink shrnul jako nedostatečnou odvahu. Jedná se o rozhodnutí, kdy můžeme buď sázet na jistotu, nebo zariskovat. „Sesbíral jsem stovky a stovky lítostí, které zní nějak takto: ,Před x lety jsem měl moc rád muže/ ženu. Chtěl jsem ho/ji pozvat na rande, ale příliš jsem se bál a dodnes toho lituju.‘ Mám také stovky výpovědí, ve kterých lidé litují toho, že neměli odvahu rozjet byznys. Další si přejí, aby se před lety nebáli projevit svůj názor.“ Daniel popsal, že lítostí, které by se vešly do věty „Kdybych jen využil příležitosti“, posbíral ohromné množství. Lidé, kteří riskovali, toho podle Daniela tolik nelitují ani v případech, že tato sázka na nejistotu nevyšla podle jejich představ.
Tohle byla blbost
Třetí, tedy morální lítost, by se dala popsat jako „hříchy“ či pocity viny pramenící z našich poklesků: „Kéž bych se jen rozhodl pro správnou věc.“ Lidé do třetice zkrátka nejvíce litují nevěry, krádeží, lží či zrady.
Toho bych rád viděl
Čtvrtá nejčastější lítost se týká vztahů. Podle Daniela nezáleží na tom jakých, jsou to jakékoli vztahy, které máme nebo bychom mohli mít, ale přišli jsme o ně. Pozoruhodné je, že se většinou nejedná o žádné dramatické rozchody a pálení mostů. „Kéž bych se jen ozval,“ opakují si lidé, kteří postupně ztratili kontakt s jinými, protože měli pocit, že po delší době bude telefonát nebo zpráva asi trapný pokus a nejspíš se ani nedočkají reakce. „Jedna z věcí, kterou mě tento projekt naučil, je, vždycky se ozvat,“ zdůraznil Daniel.
Tři kroky s lítostí
Jak s lítostí naložit? Daniel navrhuje třístupňový proces: Prvním krokem je sebeodhalení, ve kterém si znovu prožijeme a přiznáme své chyby. Ačkoli si dokážeme představit příjemněji trávený čas, než se pouštět do pitvání svého jednání, nebo naopak nečinností, kterých opravdu litujeme, Daniel slibuje výsledky. Odhalování našich myšlenek, pocitů a činů – ať už je vybalíme na kamarádku, nebo si je raději napíšeme do deníku – přináší potřebné uvolnění. Když vyjádříme svou lítost, zbavíme se částečně její tíhy, což nám může pomoct pochopit ji. Daniel uvádí, že výzkumy naznačují, že sebe-odhalení mnohem více buduje blízkost, než že bychom se měli bát, že nás kamarádka – nebo deník – odsoudí. Taková sebeanalýza nás navíc nutí organizovat si myšlenky.
V dalším kroku potřebujeme účinný způsob, jak se vypořádat s vyjádřením své lítosti. A na rozdíl od všeobecného přesvědčení to není sebekritika nebo sebechvála. Místo toho Daniel uvádí „sebe-soucit“ jako nejúčinnější postup. Psycholožka Kristin Neff z University of Texas před lety soucit se sebou samým zkoumala, a zjistila, že když něco pokazíme, máme tendenci se k sobě chovat mnohem hůř, než bychom se kdy chovali k jiným (i cizím) lidem. Když si ale budeme nadávat, moc si nepomůžeme. Věřte mi, zkoušela jsem to mnohokrát.
Místo toho je pro nás mnohem lepší projevit k sobě stejnou laskavost, vřelost a porozumění, jaké bychom projevili právě té kamarádce, na kterou jsme své lítosti nahrnuli v prvním kroku. Soucit se sebou nám také pomáhá pochopit, že nejsme jediní, kteří litují, a že špatné rozhodnutí je v první řadě nepříjemný okamžik, ale nedefinuje naši osobnost. Takové negativní zážitky jsou normální, a když si to dokážeme uvědomit, můžeme je neutralizovat.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Pokud dokážeme vyjádřit svou lítost a neutralizovat ji, sebedistancování nám pomůže naši momentální situaci analyzovat a vytyčit si další cestu. Asi není nijak převratné představit si, že jsme muška na stěně, nahlížející na lítost z perspektivy neutrálního pozorovatele. Zajímavější je jiný Danielův návrh – představit si sami sebe v budoucnosti. Jak bychom se asi cítili ohledně naší současné lítosti? Bolela by nás stejně? Co můžeme dnes udělat jinak? Když se podle Daniela na náš problém podíváme zpětně, s větší pravděpodobností nahradíme sebeospravedlňování sebezdokonalováním.
Nemusí být ale snadné něco si představovat a myšlenková cvičení nejsou pro každého. Proto můžeme změnit jazyk. V souvislosti se svou lítostí můžeme o sobě přemýšlet nebo mluvit ve druhé osobě. Daniel říká, že když opustíme první osobu v rozhovoru se sebou samým, vzdálenost nám pomůže přeměnit hrozby na výzvy a úzkosti nahradit významy. Když se označujeme jako „ty“ spíše než „já“, prohlubuje to naše odhodlání se zlepšovat.
I když lítost nikdy nebude patřit mezi vyhledávané kratochvíle, má moc nás poučit o sobě samých. Ukazuje nám, jaký život žít rozhodně nechceme, pomáhá nám rozlišit, co byla opravdová chyba a nabízí nám perspektivu, jak dále přizpůsobit své jednání tomu, abychom byli lepšími. A to pro takovou neoblíbenou emoci není vůbec špatné.
