Umění trpělivosti: Nejde jen o to přežít nudu, trénujte schopnost čekání smysluplně prožít

Troufám si říct, že to vnímáme všichni – jakmile chvilku čekáme, cítíme neklid, nebo nás rovnou chytá panika, že „něco není v pořádku“. Přijdeme k lékaři, sestra nevychází a v čekárně není signál. Najednou si připadáme jako bez ruky. Uběhne sotva pár minut, než začneme netrpělivě ťukat nohou nebo se vnitřně rozčilovat a vzdychat nudou. V jiné situaci očekáváme rychlou odpověď na zprávu, kterou jsme poslali kamarádům před pár vteřinami, ale než se dočkáme reakce, hlodá v nás nervozita. Zlobí se na nás? Stalo se něco? Okamžitá odezva se pro nás stala samozřejmostí – a pokaždé, když se nedostaví, cítíme frustraci. 

Okamžitost se stala naším novým „výchozím nastavením“ a možná jsme si toho ani nestačili všimnout. Jenže tento trend s sebou nese vedlejší efekty, které se promítají do každodenního života, práce i vztahů.

Náš druhý mozek? Jak si od digitálních technologií vzít to nejlepší a nezblbnout

Petra Stěhulová

Společnost

Podle analýzy společnosti Kissmetrics většina z nás nevydrží čekat déle než čtyři vteřiny na načtení webové stránky, pak se dostaví první vlna podráždění. Do deseti vteřin bývá většina tak frustrovaná, že raději odejde jinam. Statistiky ze Spojených států zase ukazují, že 96 % lidí ochotně sní nebo vypije něco tak horkého, že je to skoro pálí v ústech, jen aby nemuseli čekat, až to vychladne. A jen málokdo je ochotný vydržet na telefonní lince déle než minutu, aniž by zavěsil. Všechno kolem nás šlape rychle jako dobře namazaný stroj: internet, streamovací služby, sociální sítě. Každá pauza, každý prázdný moment působí téměř jako „designová chyba“ moderního života. 

Ve skutečnosti však chyba netkví v čekání. Je v nás – čekání totiž přestáváme považovat za přirozenou součást dne. Jak píše psycholog Nick Hobson v článku The Death of Patience: „Byli jsme vycvičeni – a vycvičili jsme se sami – očekávat všechno okamžitě. A pokaždé, když se vyhneme i sebemenšímu čekání, ztrácíme víc než jen čas. Ztrácíme i to, co dává životu smysl.“

Proč máme chtít čekat?

Jakmile se ocitneme v tichu a nic se kolem neděje, máme tendenci rychle vyplnit vzniklou mezeru. Vytáhneme telefon, pustíme si něco do sluchátek, nebo rovnou plánujeme, co dalšího musíme zařídit. Ticho a nečinnost nás nutí přemýšlet, co by se stalo, kdybychom se na okamžik zastavili, a občas v nás vyvolává otázky, na které nechceme slyšet odpovědi. Je to nakonec mnohem jednodušší zamést vlastní nepohodlí pod koberec a zamaskovat jej dalším podnětem. Problém je, že tohle „utišení“ nás postupně obírá o důležité části prožitku.

Zpátky do skutečného světa: Jak přestřihnout pupeční šňůru mezi vámi a vaším telefonem?

Barbora Šťastná

Společnost

Přitom schopnost odolávat pokušení okamžitého uspokojení není jen o tom „trpět déle“. Umění počkat a vědomě odložit potěšení může předznamenat odolnost i schopnost pracovat s vlastními emocemi. V dnešní době, kde na nás neustále vyskakují upomínky a notifikace, se však tento „trénink“ přirozeně vytrácí.

Neurovědci upozorňují, že pokud se nevystavujeme situacím, kdy „neděláme nic“, ochuzujeme mozek o šanci putovat napříč myšlenkami a poskládat dohromady nápady, které by nás při neustálém přísunu informací ani nenapadly. A v případě emocí je to podobné: Když si nedovolíme zastavit, nevšímáme si, co pod povrchem doopravdy cítíme, a může nám unikat varovný signál, že něco v životě chceme změnit. Krátké pauzy, v nichž si dovolíme nechat věci plynout, jsou proto důležité nejen pro duševní hygienu, ale i pro naši celkovou odolnost. Pokud se nenaučíme zvládat drobný „pocit nudy“ třeba při čekání na uvaření vody na čaj, o to obtížněji budeme zvládat skutečně náročné situace.

Kdo si počká, ten se dočká

Důvodů, proč se trpělivost vyplatí posilovat, je hned několik. Dlouhodobější projekty a mezilidské vztahy nevznikají ani nerozkvétají na počkání. Patří k nim komplikace, omyly, zklamání – a hlavně čas potřebný k tomu, aby vše dostatečně dozrálo. Kdo se naučí nekřičet hned „tak dělej!“, dokáže lépe naslouchat a vycházet vstříc potřebám druhých i svým vlastním. Navíc se umíme líp rozhodovat, když nad věcmi uvažujeme s větším klidem a menším tlakem na okamžitý výsledek. A v neposlední řadě trpělivost značně souvisí s vnitřním klidem: Pokud přijmeme, že procesy vyžadují určitý čas, klesá v nás hladina stresu.

Příliš fotek z dovolené krade vzpomínky. Jak si lépe pamatovat zážitky?

Irena Sládečková

Společnost

Představte si, že stojíte v řadě v supermarketu a fronta se pohybuje hlemýždím tempem. V hlavě vám naskakují myšlenky, co všechno ještě musíte stihnout, začínáte se rozčilovat, nervózně koukáte na ostatní a hledáte únik kde jinde, než v telefonu. Zkuste ale místo toho udělat z tohoto čekání malý „reset“: Všímejte si, co se okolo děje. Jak se tváří ostatní lidé? Jak se cítíte vy sami? Je možné, že to bude nejdřív nepříjemné, protože jste zvyklí hned se rozptýlit. V těchto prázdných mezerách se často rodí nové nápady nebo přichází drobná uvědomění typu „vlastně bych si měl o víkendu udělat volno, jsem unavený“. A i kdyby nepřišlo nic, možná aspoň na chvíli vydechnete.

Režim letadlo

I když se dnes často říká, že „čas jsou peníze“, není to důvod přestat vychutnávat chvíle, které nejsou zaplněné neustálou aktivitou. K životu patří i nuda. Není nutné se zbavit všech vymožeností techniky, spíš jde o uvědomělou práci s ní. Možná stačí odložit telefon, když neustále kontrolujeme sociální sítě, nebo zkusit i zdánlivě banální cvičení: Po vypití kávy nechat hrníček chvíli ležet, než ho umyjeme, a všimnout si, jak silné je nutkání odběhnout k mobilu. Postupně se tak učíme nalézt rovnováhu mezi touhou po rychlém uspokojení a potřebou vytrvat. 

Když se naučíme nezabíjet chvilky, v nichž se nic neděje, budeme možná sami překvapeni, o co všechno jsme se ošidili v době, kdy jsme netrpělivě zírali na obrazovku. Trpělivost není jen o tom čekat – je to zároveň schopnost čekání smysluplně prožít, naučit se mezitím dýchat, být zvídaví, vnímat okolí a naslouchat sobě i druhým. V digitálním světě to vypadá jako ztracené umění, ale ve skutečnosti v nás trpělivost pořád dříme, jen ji potřebujeme zase trochu probudit k životu.