Jsme díky dětem šťastnější? Péče o ně skončila ve studii o spokojenosti nízko
Vlastní děti, to je nekonečná láska a radost. Ale taky spánkový dluh, svetr pocintaný od rozvařené mrkve a spousta zmeškaných příležitostí. Skutečně nám děti přinášejí štěstí? Anebo si to jen namlouváme, abychom s nimi ty roky nějak přežili?
Před pár dny jsem při brouzdání po netu narazila na svůj vlastní článek z pravěku, přesněji řečeno z roku 2011. Mým dcerám tehdy bylo devět a pět let. Text začínal slovy: „Mé děti ve mně vzbuzují pocity bezmezné lásky, nekonečné něhy, čiré radosti a absolutního nadšení. Asi tak minutu a půl denně. Většinu zbývajícího času trávím tím, že se na ně rozčiluju, popoháním je, hádám se s nimi, omlouvám se cizím lidem za jimi způsobené neplechy nebo vykonávám otravné činnosti k zajištění jejich základních životních potřeb.“ V článku jsem se zamýšlela nad tím, jestli rodičovství je skutečně cestou ke šťastnějšímu životu, anebo jde o mýtus, tradovaný už od úsvitu lidstva proto, abychom nevymřeli.
VIDEO TIP: Jak přivést děti ke sportu?
S Radkem Němcem o tom, jak přivést děti ke sportu hovořila Tereza Víchová.
• Zdroj: Adam Blaha/CNC
Na chvíli jsem se v duchu přenesla do té doby: Bylo mi třicet sedm. Pracovala jsem jako redaktorka v módním časopise. Byla jsem vdaná za svého prvního muže, a i když všechno nebylo růžové, nedokázala jsem si představit, že by to někdy mohlo být jinak. Po práci jsem každý den sprintovala vyzvednout děti do družiny a do školky, s permanentním pocitem viny, že tam zůstávají jako poslední. Byla jsem šťastná? Na přímou otázku bych tehdy asi odpověděla – ano, samozřejmě. Můj život se ubíral směrem, který jsem si zvolila. Ale při bližším pohledu můj všední den sestával ze spousty drobných stresů, úzkostí, zaťatých zubů a sebepřekonávání, na které bych dnes už neměla kapacitu.
Raději uklízet nebo jít na nákup
Pár let předtím, než jsem psala onen článek, zveřejnil psycholog a držitel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman studii každodenní spokojenosti 909 pracujících matek z Texasu. Jejich úkolem bylo popsat všechny činnosti, které dělají během všedního dne od rána do večera, a u každé z nich zaznamenat, jak se při ní cítí. Výzkumníci potom sestavili jakýsi žebříček nejběžnějších činností podle oblíbenosti, od těch, při nichž ženy zažívají nejvíce pozitivních pocitů (sex), až po ty nejméně oblíbené (dojíždění). Z celkem devatenácti činností se péče o děti ocitla na šestnáctém místě. Ženy, které se účastnily studie, zaznamenaly více pozitivních pocitů při cvičení, nakupování a dokonce i uklízení.
Kahnemanova studie byla v průběhu let mnohokrát citována na doklad toho, že rodičovství zhoršuje kvalitu života, přinejmenším pokud jde o každodenní trávení času. Než se nám narodí děti, představujeme si to jako skotačení na louce v reklamě na životní pojištění, a podobně to vidíme i po letech, když naši paměť zastře milosrdný závoj zapomnění, ve skutečnosti však rodičovství obnáší nekonečné dohadování nad brokolicí k večeři, chronické nevyspání, pitíčko rozlité do kabelky a čištění pozvracené autosedačky.
Rozpor mezi idylickou představou o rodičovství a jeho negativním dopadem na kvalitu každodenního života je dnes citelnější než kdykoli v minulosti. Jednak existuje více příležitostí, o které nás narození dítěte dočasně připravuje – na sociálních sítích můžeme v přímém přenosu sledovat, o co všechno přicházíme. Jednak jsou na samotné rodičovství kladeny stále vyšší požadavky. Zatímco matky minulých generací musely děti hlavně krmit a udržovat v čistotě, dnešní rodiče čelí každý den novým metám, jak by měli své děti rozvíjet a pečovat o jejich fyzické i duševní zdraví.
Norské matky jsou šťastnější
Další odborníci později Kahnemanovu studii do jisté míry zpochybnili. Zaprvé, jeho výzkum se týkal pouze pracujících matek. Otcové ale podle jiných výzkumů prožívají každodenní rodičovské aktivity radostněji, což vypovídá především o dělbě povinností v rodinách. Mezinárodní výzkum z roku 2016 navíc prokázal, že v různých zemích má rodičovství na každodenní spokojenost různý vliv. V zemích, kde stát a instituce vycházejí rodičům vstříc, například v Norsku, prožívali lidé péči o děti pozitivněji než ve Velké Británii nebo Austrálii. Vůbec nejhůř pak z tohoto srovnání vyšly Spojené státy, kde ani neexistuje placená mateřská dovolená.
Když se s tímto vědomím ohlížím za dobou, kdy jsem měla malé děti, uvědomuji si, že i já jsem mohla tohle období prožívat spokojeněji a s větší lehkostí. Kdybych dokázala manželovi častěji říct o pomoc. Kdybych nežila v přesvědčení, že zvládat všechno sama je hrdinství, které někdo ocení. Kdybych se v práci nesnažila předstírat, že jsem bezdětná, a doma předstírat, že nechodím do práce. Kdybych se nesnažila dostát tehdy stále ještě módnímu mýtu o „superženě“, která zvládá úplně všechno. A ano, kdybych nezůstávala v zajetí devadesátkové představy, že každý si za všechno může sám a pokud se mi něco nedaří, znamená to, že se dost nesnažím.
Tehdy jsem štěstí vnímala jako nastavení mysli, které si vytvářím tváří v tvář daným a nezměnitelným okolnostem. Věřila jsem, že „svět je prostě takový“, a na mně je, jak se k tomu postavím. Dnes vidím, že svět nemusí být „takový“, že jednotlivec se nemusí přizpůsobovat daným okolnostem a může usilovat o jejich změnu, která mu přinese i větší pocity každodenního štěstí.
Jako když trénujete na maraton
Rovnice o dětech a štěstí je však ještě o něco složitější. Když mluvíme o štěstí, musíme si vyjasnit, co vlastně máme na mysli. Studie, které „měří“ štěstí, totiž málokdy rozlišují jeho různé druhy, které by se daly vyjádřit dvěma otázkami: „Jak se dnes máš?“ a „Jak jsi spokojen/a se svým životem?“ Ta první postihuje momentální pocit komfortu, spokojenosti, hédonistického potěšení třeba z toho, že sedíte na zahrádce oblíbené kavárny a popíjíte prosecco. V horkém dni skočíte do bazénu s chladivou vodou. S šálkem kávy se nerušeně ponoříte do četby. A je pravda, že k tomuto typu štěstí malé děti příliš nepřispívají. Ta druhá míří spíše k tomu, zda se nám daří naplňovat své životní cíle.
Psycholog Paul Bloom, mimo jiné autor knihy Proč se nám líbí to, co se nám líbí, upozorňuje, že když svůj život zasvětíme výhradně vyhledávání prvního typu štěstí, může to být kontraproduktivní. „Existuje silná korelace mezi lidmi, kteří říkají, že se ,snaží být šťastní‘ a lidmi, kteří šťastní zkrátka nejsou,“ poznamenává. Druhý typ štěstí může být dočasně spojen s nepohodlím a strádáním, které ovšem člověk podstupuje dobrovolně, protože mu to pomáhá dosáhnout nějakého cíle. Například trénuje na maraton a zažívá přitom fyzickou bolest, horko a žízeň. Studuje náročný obor a celé dny tráví nad učebnicemi. Anebo pečuje o malé děti a dočasně se kvůli tomu vzdává dostatečného spánku, bezstarostného cestování i spousty jiných zábavných činností.
Vzpomínám si, jak euforické pocity jsem zažívala, když jsem na začátku války na Ukrajině pracovala jako dobrovolnice na hlavním nádraží v Praze, kam přijížděli uprchlíci. Noční služby byly dlouhé a hektické, ale odcházela jsem z nich ve skvělé náladě. Znám spoustu lidí, kteří vedou opravdu náročný, stresující život. Mají hodně dětí, dojíždějí do práce, připadají si přetížení a bolí je hlava, pořád si s něčím dělají starosti. A přesto řeknou, že jejich život je úžasný.
Smysl života pro každého
„Rodiče často říkají, že děti daly jejich životu smysl, pocit, že něco dokázali,“ konstatuje Paul Bloom. Troufnu si zajít ještě o krok dál. Máme-li děti, svým způsobem nám to vystaví omluvenku na jakékoli další hledání smyslu života. Jistě, i jako rodič můžete objevit nový lék, pečovat o krásnou zahradu, pomáhat seniorům nebo měnit tvář města projektováním odvážných staveb, ale... nemusíte. I když děláte hloupou práci, která vás netěší a nenacházíte v ní žádný smysl, můžete si to omluvit tím, že vyděláváte pro rodinu. Děláte to pro děti.
V době normalizace byla starost o děti téměř paušální omluvou pro jakoukoli kolaboraci s komunistickým režimem. Děti jsou náplastí na neuskutečněné projekty a nenaplněné sny. Každému, kdo se stal rodičem, dodávají pocit, že ve svém životě dokázal alespoň něco. A dokonce i držitelé Oscarů, Nobelovy ceny a jiných ocenění často říkají, že děti jsou to největší, co v životě dokázali. Možná i to je důvodem, proč téměř nikdo nelituje, že se stal rodičem. Zejména ženy mají stále jedno z největších a stále platných tabu – říct nahlas, že by si přály, aby se jejich dítě, jakkoli ho milují, raději nenarodilo.
Děti jako součást životního příběhu
Z ptačí perspektivy mnoha uplynulých let si i já myslím, že mít děti bylo šťastné rozhodnutí, a že navzdory všem každodenním útrapám můj život díky nim byl a je lepší. Jennifer Senior, autorka knihy All Joy and No Fun o paradoxech moderního rodičovství, poukazuje na fenomén paměťového zkreslení: „Naše prožívající já řekne výzkumníkům, že ho víc baví mýt nádobí, nakupovat nebo vyřizovat maily, než se starat o vlastní malé děti. Ale naše vzpomínající já konstatuje, že nikdo a nic mu nedává tolik radosti jako jeho děti. Možná to není štěstí, které pozorujeme ze dne na den, ale je to štěstí, o kterém přemýšlíme, na které vzpomínáme, na němž stavíme svůj životní příběh.“
