„Umřel jsem, ale už je mi líp.“ Ve vlastním těle, Petr Laštovka
Na otázku, jak se má, odpovídá: „Umřel jsem, ale už je mi líp.“ Před necelými dvěma lety totiž po vleklých problémech skončil v nemocnici v tak vážném stavu, že ho doktoři museli resuscitovat. A pak přišla diagnóza – rakovina. Podstoupil zatím dvě kola léčby, a aby se při chemoterapiích nenudil on ani ostatní onkologičtí pacienti, vymyslel karetní hru Chemoška na raka.
Mám pocit, že se vás budu ptát na strašně intimní věci, přitom kdybychom se bavili o tom, že jste měl zlomenou ruku, tak ten pocit mít nebudu. Čím to je? Je rakovina pořád tabuizovaná?
Rozhodně. Myslím si, že je to hodně spojené s tím, jak je tabuizovaná smrt. Máme tendenci se tvářit, že se nás vůbec netýká.
Na druhou stranu, rakovina je u nás denně diagnostikovaná zhruba dvě stě padesáti lidem, kdyby u každého automaticky znamenala smrt, do pár let bychom kompletně vymřeli…
Říkáte to naprosto přesně. Před dvaceti lety pacientům s mým typem rakoviny říkali, ať jdou domů a počkají. Dnes už se je pokoušejí zachraňovat. Počet lidí nemocných rakovinou narůstá hlavně díky tomu, že jsme schopni je diagnostikovat a také léčit. To dřív nebylo. Myslím si ale, že v hlavách lidí se pořád ještě rakovina automaticky rovná smrt, a že změnit to bude trvat několik generací. Medicína je zkrátka rychlejší než naše myšlení.
V jaké fázi léčby se teď nacházíte?
Zlomili nade mnou hůl. U mé varianty leukemie je tendence udělat z ní něco, čemu se říká zbytková nemoc. Mít markery pod deseti, ideálně pod pěti procenty. Když jsem loni v srpnu začínal první kolo chemoterapií, měl jsem je na padesáti šesti procentech. A letos v březnu, po druhém kole, na padesáti dvou. Optimista by řekl, že to neroste, pesimista, že je to, s prominutím, na hovno. Vidím svoji nemoc jako takovou neagresivní kámošku. Občas si ve mně udělá mejdan, občas mě chce zabít, ale ve skutečnosti je to jen taková demo subvarianta, o které se většinou ani nedozvíte, protože je tak agresivní, že vás zabije v řádu týdnů. I u té mojí varianty je medián pacientů 65 a více let a incidence dva na deset milionů za rok. Momentálně jsem jediný v České republice, kdo tenhle typ leukemie má.
Jak složitá byla cesta k diagnostikování tak vzácného typu leukemie?
Rok a půl před tím, než jsem umřel, jsem měl dlouhodobé fyzické problémy. Pět dnů v měsíci jsem trpěl vždy nějakou infekcí, kdy jsem totálně odpadl, dělaly se mi bolestivé věci v puse, což vedlo k tomu, že jsem postupně přestal jíst a rychle zhubl asi třicet kilo. Největší potíž ale byla v tom, že doktoři vůbec nevěděli, co mi je. S tím jsem tedy existoval, problémy neustávaly a jednoho dne jsem skončil v nemocnici, kde mě doslova oživovali. Probral jsem se po třech dnech na JIP a od primáře se dozvěděl, že mám tuhle formu leukemie a že až mě zachrání z toho, co mi tehdy bylo, nasadí mi nějakou formu terapie a vyzkoušejí, jestli bude fungovat.
Co jste cítil, když jste se konečně dozvěděl, co vám je?
Paradoxně mě moje diagnóza nevyděsila. Bylo mi to úplně ukradené. Ležel jsem na posteli tři dny od momentu, kdy jsem si byl jistý, že to je konec, měl jsem velké bolesti, a hlavně to bylo hrozně potupné. Když vám musí utírat zadek, strašně se stydíte. Po týdnu mě zvedli a neudržel jsem se na nohou. Dovedli mě na záchod, což pro mě byla výhra, ale tam jsem začal kašlat krev. Takže se zjistilo, že se mi ještě ke všemu udělala díra v plicích – 8 z 10 lidí nepřežije tu první věc, co jsem měl, dalších 8 z 10 nepřežije tu druhou. Přežil jsem tehdy vlastně šestnáct lidí.
Vy máte tendenci dělat si z rakoviny legraci, tedy alespoň z té své. Měl jste to tak od momentu, co jste si vyslechl svoji diagnózu, nebo to přišlo až v průběhu léčby?
Mám určitý životní přístup, který se po diagnóze nezměnil. Nikdy jsem za cíl neměl kariéru, auto, milenku a motorku. Prioritou pro mě bylo dělat věci, které mě baví. Máme to ohromné štěstí, že patříme mezi asi deset procent lidí na planetě, kterým teče z kohoutku teplá a současně pitná voda. Vím, že to může znít jako klišé, ale prostě to tak mám. A jestli si z ní dělám legraci? Může to tak vypadat. Když mi ale začalo druhé kolo chemoterapie, pochopil jsem, že jde opravdu o kejhák. Je to hrozně zvláštní, protože jsem musel prakticky dvakrát umřít, než jsem si to uvědomil. Nebyl jsem schopný ze sebe dostat větu bez pláče. Brečel jsem bez přestání, bez možnosti to jakkoli ovlivnit. Přišel pan doktor, nasadil mi něco, co mě v podstatě umrtvilo, to jsem brát nechtěl, takže mi nasadili něco jiného. Bez antidepresiv bych dnes už asi nebyl schopen fungovat.
Napadlo vás za tu dobu někdy, že vás vlastní tělo zrazuje? Cítil jste se na něj naštvaný?
Nevyčítám svému tělu, že mě zradilo. Mám dvě životní fáze – jsem buď nemocný, nebo hodně nemocný. V průběhu doby jsem si začal uvědomovat, že jsem vlastně do jisté míry postižený. Nikdy jsem se ale neviděl tak zle, abych to tělu vyčítal.
Může to znít strašně povrchně, ale řešil jste někdy v průběhu své léčby i vizuální změny, které se vám děly?
No samozřejmě. Měl jsem to štěstí, že moje chemoterapie byla asi docela slabá. Vypadaly mi jen chlupy na nohou, vlasy za ušima a obočí. Horší bylo, že jsem během prvního kola léčby dostával také velké množství kortikoidů, které způsobí něco, čemu se říká „moon face“. Člověk vypadá jako neandertálec. Obličej se naplní tekutinou, ztuhne vám zátylek, má to kožní projevy. To jsem prožíval. V té době jsem byl v izolaci, takže jsem nepřemýšlel nad tím, že nejsem žádný štramák, ale co jsem vnímal jako problém bylo, že jsem nebyl v dobré fyzické kondici. V podstatě jsem se znovu učil chodit, byl jsem tak slabý a atrofovaný, že to nešlo.
Celou dobu se bavíme o fyzických projevech, jak velký je to ale nápor na psychiku?
Udělalo to se mnou asi všechno, co si dovedete představit. Strašně mi vadilo, že jsem například nemohl spát, ale zároveň jsem byl strašně unavený. Navíc jsem se stal náchylným na různé zvuky, byl jsem najednou jako vlkodlak, který slyší úplně všechno. Po chvíli mi vadil i zvuk klimatizace nebo dech spolupacienta a vedlo to k tomu, že jsem si chvílemi myslel, že zešílím. Nejhorší ale byla izolace od mých blízkých. Skoro rok jsem viděl jen lékaře, sestry a spolupacienty. Svoje děti jen výjimečně a s respirátorem. V druhém kole chemoterapie jsem se rozhodl, že už na to kašlu, izolace pro mě byla horší než samotný průběh choroby. Ale příklad by si ze mě nikdo brát neměl, je to můj přístup, rozhodně ne nabádání k něčemu podobnému.
Na svém LinkedInu jste napsal: „Probral jsem se s trubkou v nose a krku. Na mobilu pípla zpráva, vlastně dvě. Ta první mi říkala: Do toho, Petře, dokonči svůj fitness plán a udělej dnes ještě 8000 kroků.“ – Co jste si v tu chvíli říkal?
Do téhle zprávy mi skočila ještě jedna, která to přebila. Dozvěděl jsem se, že zemřel člověk, se kterým jsme se během našeho stonání dost sblížili. Strašně mě to mrzelo. Byl to člověk, díky kterému jsem celou tu karetní hru dal dohromady. Chtěl se mnou na nemocničním pokoji hrát šachy, ale ty já neumím, takže mi vyprávěl svoje životní příběhy, koukali jsme se spolu na olympiádu, do toho nám bylo dost zle, a když jsme se oddělili, dál jsme si volali a říkali si, že se dost nudíme, když nemůžeme dělat věci, které bychom chtěli.
Před chemoterapiemi vám jedna z lékařek říkala, že chemoterapie bude hlavně nuda. Měla pravdu?
Upřímně řečeno, nevím. Na jednu stranu to asi může působit jako urážka lidí, kteří při tom opravdu trpí. Spousta z nich velmi strádá, je jim špatně, odcházejí před očima. Až po delší době jsem pochopil, že to je od paní doktorky také určitá forma obrany, že se musí odosobnit od márnice, ve které pracuje, protože ona to opravdu márnice je. Většina lidí, která je tam víc než čtyři měsíce, už nikdy neodejde. Takže když mi řekla, ať se připravím na to, že to bude hrozná nuda, myslela tím, že budeme mít dlouhou chvíli. Že to zkrátka nebude druhý den hotové. A chemoška na raka vám má primárně tu dlouhou chvíli zkrátit. Nemáte co dělat? Pojďte si zahrát a přijít na chvíli na jiné myšlenky. Taková byla moje ambice.
Povedlo se vám na ni vybrat dostatečnou částku na Doniu, vydal jste ji a poslal mezi podporovatele i mezi pacienty. Jaké máte zpětné reakce?
Některé jsou až hodně dojemné. Psychiatrička dětské onkologie Masarykova onkologického ústavu mi říkala, že děti ji s nadšením hrají. Také mi telefonovala třináctiletá slečna s diagnózou, se kterou lékaři nemohou nic dělat, že to taky hraje. Říkal jsem jí, že to je super a přál jí, ať to vyhraje. Těžce jsem polykal knedlík v puse a ona mi bezprostředně odpověděla, že už vyhrála asi šestkrát a všechny porazila. My to zkrátka vnímáme úplně jinak než děti.
Měl jste jenom pozitivní nadšené reakce?
To vůbec ne. Dostal jsem asi osm set zpráv. Kromě těch, ve kterých mi lidé přáli, ať zdechnu, přišla i otázka, která doslova zněla, jestli ty karty nejsou nakažlivé. Taky se mě ptali, jestli to v dětech nezanechá pocit, že je ošklivé toho roztomilého ráčka zabít. Když se oprostím od toho, že ten roztomilej ráček chce především zabít vás, tak děti to takhle vůbec nevnímají. Jsou hry, ve kterých vybuchují koťata, útočí na vás jednorožci, takže šest raků v mé hře, které potlačíte jinou kartou, opravdu v dětech nevyvolá pocit, že jim hrozí nějaké nebezpečí. Je to jen hra a děti to moc dobře vědí.
Plánujete rozšíření?
Ano, už ho mám hotové a logicky se jmenuje Metastázy, protože jinak se ani jmenovat nemůže. Uvidíme, jestli se mi ho podaří vydat.
PETR LAŠTOVKA
Expert na „digitál“, který vybudoval službu iPrima a působil v mnoha reklamních agenturách. Dnes pomáhá v tvorbě komunikačních strategií, pořádá workshopy, kde učí dělat reklamu, vymyslel a vydal hru Chemoška na raka a také fotí. Z každé zakoupené fotografie věnuje 10 % spolku Fuck Cancer, který šíří osvětu v oblasti rakoviny u mladých lidí. Najdete je na petrlast.com
Rozhovor vyšel v časopise Moje psychologie 6/23
