„Já v tvém věku…“ Nejhorší věty, které vám zaručeně naruší vztahy s vašimi dospělými dětmi
Slova mají váhu. Zvlášť ta, která slyšíme od lidí, na jejichž názoru nám záleží celý život. Rodiče většinou chtějí to nejlepší, ale některé věty prostě fungují jako psychologické miny.
Vztah rodiče a dospělého dítěte je zvláštní disciplína. Na jedné straně láska a starosti, na straně druhé samostatný člověk, který už dávno není odkázaný na svačinu do krabičky, přesto je ale stále citlivý na naše slova. Některé věty dokážou vyvolat pocity viny a narušit vztah rychleji než generační debata o TikToku. Přistihli jste se už někdy, že říkáte některé z nich?
„Obětovali jsme se pro tebe.“
Věta, která možná vychází z únavy, ale v uších dospělého dítěte zní jako faktura, která právě dorazila k proplacení. Psychologicky je problematická hlavně proto, že přesouvá zodpovědnost za rodičovská rozhodnutí na dítě, a to navíc zpětně. Máte pocit, že jste se pro děti obětovali? Přijměte zodpovědnost za své rozhodnutí! Stejně, jako to často chceme po našich dětech.
Většina dospělých dětí si navíc uvědomuje velmi dobře, že se rodiče nešťourali v nose, ale slyšet to takhle nahlas nevede k vděčnosti, nýbrž k pocitům viny, a posiluje představu, že nikdy nebudou dost dobré. Tento přístup také nenápadně udržuje tlak na výkon. Když už jsme ti tolik dali, měl/a bys přece… víc vydělávat, víc dokázat, víc „něco být“. Výsledkem není motivace, ale dusno.
„Já to říkal/a.“
Krátké, úderné a z hlediska ega velmi uspokojivé. Alespoň pro toho, kdo to říká. Pro toho, kdo to slyší, je to ale malá psychologická facka, zvlášť když přichází od rodiče. Místo podpory v těžké chvíli dostává dospělé dítě potvrzení, že selhalo. Tahle věta vyvolává stud, zmenšuje a zavírá prostor pro sdílení. I kdyby měl rodič pravdu (a někdy ji samozřejmě má), dítěti to nijak nepomůže. Pomůže to maximálně rodičovu pocitu vítězství v debatě, která má ale jenom samé poražené.
„A kdy se vezmete?“ nebo „Kdy budou vnoučata?“
Otázky, které se objevují pravidelně u svátečního stolu, ale bolí i kdykoli během roku. Problémem není zvědavost, ale tlak, který se za nimi skrývá. Tyto otázky totiž často neznějí jako zájem, ale jako hodnocení: už byste měli být jinde a jiní. Pro lidi, kteří si chtějí jít vlastním tempem (nebo řeší věci, o nichž nemluví) může být tahle konverzace vyčerpávající a zraňující. Psychologicky vzato jde o připomínku nenaplněných očekávání, která visí ve vzduchu.
„To já jsem v tvém věku…“ aneb „Nemáš si na co stěžovat.“
Generační srovnávání je oblíbený sport. Problém je, že v něm většinou nikdo nevyhrává. Když rodič zlehčuje potíže svého dospělého dítěte poukazem na vlastní minulost, bere tím vážnost jeho prožívání. Stres, nejistota nebo vyhoření se tím nezmenší, jen se k nim navíc přidá pocit, že jeho zkušenosti nemají hodnotu. Navíc výzkumy opakovaně ukazují, že mladší generace to dnes opravdu nemá jednodušší, minimálně z ekonomického hlediska. Znehodnotit jejich zkušenost znamená zavřít dveře k empatii a tím i ke vztahu, ve kterém by se dalo mluvit otevřeně a bez soudu.
„Musíš dospět.“
Podle rodinného kouče a psychologa Jeffreyho Bernsteina patří tahle věta k těm nejvíce zraňujícím, které můžeme dospělému dítěti říct. „Je to zkratka, která neřeší problém, ale umlčí ho. Ve skutečnosti tím dítěti vzkazujeme: to, co prožíváš, není dost vážné,“ píše Bernstein.
Psychologicky tahle věta funguje jako koňská dávka studu. Nevede děti k větší zodpovědnosti, ale k pocitu selhání. „Když už o sobě pochybujete a slyšíte tato slova, snadno to zapadne do vnitřního hlasu, který říká: ,nejsem dost dobrý',“ vysvětluje kouč.
Místo podpory přichází tlak, místo blízkosti odstup. Mnohem funkčnější je podle psychologa nabídnout oporu místo odsouzení. „Lepší je říct třeba: ‚Vidím, že je to těžké. Jak ti můžu pomoct?' Dospělost totiž nevzniká tlakem. Vzniká v bezpečí,“ uzavírá psycholog.
