Tady je svět ještě v pořádku. Kolébka západní civilizace je nejkrásnější mimo sezónu
Ostrov Capri. Pokud se sem vydáte mimo sezonu, zažijete ryzí místní život. Mezi citrony, lidmi a všudypřítomnými kočkami. Milujete-li Muntheho Knihu O lidech a zvířatech, prostě se sem potřebujete vydat. A ideálně se vracet.
Trajekt se pohupuje ve vlnách a kolem je tma tmoucí, vrchol Vesuvu, který bývá cestou ze Sorrenta jedním z viditelných důkazů, že jste opravdu opět na Amalfském pobřeží, marně hledáte očima. Najednou se z moře vynoří vysoká skála, po ní dva vrcholy a za chvíli i známý přístav Marina Grande, s barevnými domy na pobřeží. Po pěti letech máte pocit, že jste doma. Trajekt je to poslední, a to nejmenší, co se vám chce, je trmácet se do kopce křivolakou ulicí a stíhat večerní autobus na Anacapri, lanovka funiculare také není řešení. Takže taxík. Řidič nacpe do zavazadlového prostoru kufry, které z něj drze trčí, a jen si říkáte, jestli s vámi přijedou až do místa určení.
Cesty vzhůru po Capri jsou strmé, s ostře řezanými zatáčkami, při nichž, pokud jste je již párkrát neabsolvovali, cítíte srdce až v krku. Není výjimkou, že v běžném denním provozu turisté v autobuse křičí, ale je to jen otázka zvyku. Místní řidiči to sice docela rychle švihají, ale vždycky zastaví, když je třeba, poklidně zacouvají a dají protijedoucímu vozidlu, často autobusu, přednost. Nejsou to sebevrazi. Dojedete ke svému penzionu, kufry jsou celé. Je čas na sklenku vychlazeného limoncella spritz, pak lehký salát Caprese a spát. Probouzíte se do pohlednicového rána. Do oken se dere slunce, a přestože v noci kápl déšť, rychle suší mokré střechy bílých domů s malovanými kachlemi na vratech, ty nás okouzlují znovu a znovu – slunce, oslík, známá skála, citrony…
Pak už se procházíme úzkými křivolakými uličkami mezi domy, těsně se míjíme s ploty, tříkolkami a vespami a zdravíme staré dámy s plnými taškami na kolečkách, které míří ze supermarketu. Nejprve lehké překvapení, a pak pozdrav široce opětují, při dalších setkáních už je to samozřejmé. Zvučně nás vítají zvony zvoucí na mši do svaté Sofie, kam se nesou celé italské rodiny, a ti, kdo mají na vodítku psy, na ně prostě počkají na lavičkách na náměstí.
Kdy ostrov patří Italům
Velikonocemi vždy začíná nová sezona. Otevírají se kavárny a obchody, turistů je přiměřeně a spíš pomálu, všude je místo směsky jazyků slyšet italština. Sjíždějí se sem celé velké rodiny, zpovzdálí můžete pozorovat jejich vítací rituály. Je tady také nebývale mnoho dětí, křičí na hřišti nebo se procházejí ve slavnostním oblečení s rodiči a prarodiči, vysedávají s nimi v kavárnách. V létě se ztrácejí mezi turisty, ale do té doby je ostrov jejich. V tuto dobu také nejsou plné restaurace, zato kostely, kromě jediného San Michele Arcangelo, kde se slouží mše jen při výjimečných příležitostech. Je to vždy jedna z prvních zastávek, a tak se držíme tradice i tentokrát.
Procházíme se po ochozu a prohlížíme si podlahu z dvou a půl tisíce ručně malovaných dlaždic s výjevy vyhnání Adama a Evy z ráje. „Grazie signora, arrivederci,“ zdravíme starou skloněnou ženu v černém, která nás pouštěla dovnitř. Kývne s úsměvem hlavou, za vstup neplatí děti, ale nechce eura ani po mně, studentce nabízející ISIC. Ostrov Capri je sice místem, kde se střídají celebrity, ale když jde o děti, co umějí pozdravit a poděkovat, mohou se přetrhnout, stejně jako všude v jižní Itálii. A jsou vstřícní i ke zdvořilým mladým. Chovají se tak, jak to děláte vy. Jestli hledáte cestu, jak se přiblížit Italům, tak upřímná zdvořilost a také malá emocionální divadelní představení jsou přesně pro ně. Na severu to tak úplně nefunguje, ale od Říma na jih vás přestanou jen tiše pozorovat, ale pustí vás blíž k sobě. Rádi komunikují a pomáhají. Nic si nenalhávejme, turista je pro ně samozřejmě byznys, ale jestli ten bude neosobní, nebo srdečný, který vám pomůže se na tomto exkluzivním ostrově zabydlet, je hodně na vás.
Podaří-li se vám to a najdete-li si své malé řeznictví, svůj zmrzlinový stánek a svou tavernu, pizzerii, café… pobyt si jednoduše mnohem lépe užijete. Uvědomíte si, že i tady fungují skvělé scény filmu Nebožtíci přejí lásce, a vaše volba jídla, drinku, sáčku citronů či košile bude významnou mimikou oceněna jako „perfetto“. Ředitel hotelu Carlucci by řekl „výborná volba“… Váš přístup je, jako když chcete ve filmu vstoupit do pokoje: „Permesso?“ „Avanti“ je pak docela samozřejmou odpovědí.
Koček ráj
Zvířata jsou vítána, ne zrovna v penzionech, ale v rodinách a na ulicích. Anacapri je kočičí ráj. Jsou všude a většinou nejenže strpí pohlazení, ale klidně si pro ně i přijdou. Když se dobře díváte, objevíte tu a tam v uličkách misky s krmením. Vztah místních k nim i dalším zvířatům změnila nejen doba, ale také Axel Munthe, švédský lékař a spisovatel, nositel Nobelovy ceny, který nejenže vybudoval pověstnou Villu San Michele s artefakty vykopávek, zahradami a výhledy, ale byl, co se zvířat týče, ochranářskou autoritou.
Miloval je a sloužil jim stejně jako lidem. Humanista do morku kostí. Chránit ptáky před mlsnými ústy, ostrovní psy, kočky i osly. A zdá se, že nad nimi všemi drží ochrannou ruku odněkud z nebe.
Anacapri jako touha
Odpočíváte na sluncem prohřáté lavičce z malovaných keramických kachlů a sledujete život v uličkách. Na druhý den vyjedete sedačkovou lanovkou na vrch Monte Solaro, usadíte se ke kávě a koukáte do daleka, až k obzoru Tyrhénského moře. Z travnatých svahů hulákají cikády, na stromech zraje poslední letošní úroda citronů. Jsou kyselé i sladké zároveň a voní jako žádné jiné. Přemítáte nad vším, co roste všude kolem, nad zahradami a výhledy, jste plní příjemných pocitů, pomalého života Dolce Vita.
Vidíte to jasně. Kde jinde by měla vzniknout naše západní civilizace než tady. Jasně, Řecko, ale na zeleném Amalfi tánském pobřeží máte pocit, že všechno roste samo od sebe a že tady toho lidé vlastně moc nepotřebují, takže měli a mají energii zabývat se i něčím jiným než sháněním tepla a chleba. Citrony, lilky a rajčata jsou tu sladší a aromatičtější, mozzarella krémovější, a lidé, pokud k nim najdete cestu, srdečnější. Ostrov Capri je prý ostrovem touhy. To lze podepsat. Člověk tu začne toužit po svobodném poznávání cizích zemí a obyčejných lidí, kteří v nich žijí. Atmosféra je najednou víc než seznamy prolétnutých památek. Nechce jen zážitek, chce hlavně prožitek.
Ostrovní chutě
Co na Capri ochutnat, je vcelku jasné na první pohled. Cokoli s místními citrony. Zmrzlinu, likér Limoncello a koktejly z něj připravené, pizzu limone, citronový koláč. Také caprese – tady je třeba upřesnit, zda míníte čokoládovo-mandlový koláč, nebo lehký salát v barvách italské trikolory, tedy rajčata, mozzarellu a bazalku. Samozřejmě také sýry, hlavně mozzarellu di bufalla z mléka kampánských buvolů, spaghetti alla nerano jako specialitu Sorrentského poloostrova. Dále raviolli caprese plněné parmazánem, vyzrálou caciottou a majoránkou. Na svačinu nebo lehký oběd do ruky stačí panini caprese plněné rajčaty, jemnou mozzarellou fior di latte z Ageroly, bazalkou, olivovým olejem. Čerstvou grilovanou pražmu. Pokud narazíte na krevety ulovené ve vodách kolem Capri či nedalekého Massa Lubrense, není důvod váhat. Podávají se čerstvé, případně krátce orestované.
Co zažít v Anacapri
- Modrá jeskyně.
Pokud nejsou vlny, které vchod zaplavují, a pokud berete s nadhledem, že se vaše loďka bude prodírat s mnoha dalšími, proč ne. - Pláže.
Smočit nohu u Capri je sen mnohých, veřejných mini pláží je ale poskrovnu, často k nim vede příkrá cesta. Nicméně rodinné koupání se provozuje přímo v Marině Picola. - Villa San Michele.
Kromě vykopávek, zahrad s ptáky a kočkami, hudebního altánku a specifi ckého genia loci lze posedět v Café Casa Oliv. - Monte Solaro.
Nejvyšší hora s úchvatným výhledem. Nemusíte se na ni drápat klikatými cestičkami, vyjedete lanovkou. - Villa Jovis.
Pozůstatky sídla císaře Tiberia objevíte na vrcholu Monte Tiberio. - Museo Casa Rosa.
Pro červenou barvu a místo v samotném centru Anacapri ho nepřehlédnete. Nabízí zajímavé artefakty historie i nevšední výhledy.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 5/2024
