Být offline je největším trendem roku 2026. Proč už sítě „nikoho“ nezajímají?
Je rok 2026 a éra bezstarostné fascinace sociálními sítěmi definitivně končí. Proč se z kdysi kreativního prostoru stal vyčerpávající reklamní šum a proč se mladí lidé dnes čím dál častěji vracejí k „hloupým“ telefonům, běžeckým klubům a tichu bez notifikací?
Je rok 2026. Více než půlka dekády, která jako by byla spíš kulturním remixem krizí než stabilní etapou. Pandemie, války, klimatická úzkost, ekonomická nejistota. A mezi tím my, generace, která to většinu času prožívala skrze obrazovky. Zprávy čteme na Twitteru (tedy pardon – na X), smějeme se memům o pomalu se hroutícím světě, utíkame od něj na Netflix, k podcastům a TikToku, kde se globální tragédie střídají s vtipnými skeči, recepty na těstoviny a tipy na produktivní ráno. Popkultura je definovaná mikrotrendy, streamingem, zpětnou estetikou a neustálým algoritmickým šumem.
Nacházíme se proto v jedinečném historickém momentu – v období digitální únavy. Už to není euforie, novinka ani rebelie. Sociální sítě tu prostě jsou. A jsou tu s námi už tak dlouho, že se do jejich pavučiny chytili prakticky všichni: Naši prarodiče okupují Facebook, naši rodiče se s nesmělou zvědavostí učí, co je to „reels“ a „IG story“, mileniálové nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy byl internet ještě nový, roztomile nedokonalý a kdy dokázal poskytnout těm, kteří uměli hledat, překvapivě zábavné prostředky pro seberealizaci a navazování vztahů, například na Myspace. Generace alfa vyrůstá ve světě TikToku a YouTube Shorts, její jazyk formují skibidi toilet, sigma male memes a komentáře typu „gg ez“ nebo „rizz god“ a kulturní reference se nerodí v realitě, ale v algoritmu.
Jak nepropadnout kouzlu algoritmů
A pak jsme tu my, generace Z, která vyrůstala na Instagramu, zažila první vlnu influencerů, brandových spoluprací, šílených algoritmických změn a také pocit, že jsme neustále na očích. Dnes se nacházíme ve fázi, kdy už si tak nějak kolektivně umíme přiznat, že to celé má svoje mouchy. Už to není fun. Už to není bezstarostné. Už se o tom píšou eseje, články, akademické práce či celé publikace na téma následků dlouhodobého používání sociálních sítí pro lidský mozek. Jaký je konsenzus?
Není náhodou, že YouTube teď zaplavila vlna analytických videí reflektujících naši kolektivní digitální kocovinu. Například videa jako „social media is TRASH now – thanks, tech bros!!“ od samozvané královny analýzy internetových trendů Tiffany Ferg mluví o tom, jak se z kdysi kreativního a komunitního prostoru stal vyprázdněný reklamní feed.
Britská videoesejistka Jordan Theresa rozebírá fenomén „iPhone face“ a s tím spojenou krizi osobního stylu ve světě, kde se vizuální jazyk diktuje skrze obrazovky. Co všechny spojuje, je reflexe, společné východisko: Jsme generace, která vyrůstala s internetem a sociálními sítěmi, a dnes cítíme, že jsme jimi pohlceni, definováni a tvarováni, ať už chceme, nebo ne. Že technologie, která nám měla sloužit, začala diktovat, jak máme vypadat, jak se máme prezentovat a co musíme neustále sdílet. A zároveň si to už uvědomujeme. Reflektujeme. Přemýšlíme, co s tím. Mluvíme o tom. Děláme si pauzy. Nebo odcházíme úplně.
Tomáši, dáš mi lajk?
Narodila jsem se v roce 1997. Jsem tedy členka generace Z – té poslední, která se naučila, že na internet se „chodí“. Neexistoval v kapse. Byl na stolním počítači, u kterého jsme se museli střídat se spolužáky či ostatními členy rodiny. Zažila jsem éru discmanů, DVD přehrávačů, tlačítkových telefonů a stahování empétrojek přes pofiderní weby.
Na osmiletý gympl jsem nastoupila ve stejném období, kdy do českého online prostoru začaly výrazněji pronikat velké sociální sítě. Facebook jsem si založila v roce 2009, když mi bylo dvanáct. Stejně jako většina mých vrstevníků jsem při registraci lhala o svém věku. Byl to neprobádaný terén. Svět, kde byly možnosti nekonečné a všechno působilo jako nová forma hry. Šťouchali jsme se (ať už to znamenalo cokoli), hráli FarmVille, psali jsme tam všechno. Že fyzika byla nuda, že „někdo“ je falešný had, že jsme smutní, ale nechceme o tom mluvit, že máme rádi jaro.
V průběhu teen let jsem sociální sítě začala používat s trochu promyšlenějším cílem vytvořit si identitu, která mě odliší od „normie“ spolužáků a přiblíží mě všem těm tajemným, tichým, umělecky založeným klukům, kteří poslouchali Radiohead a nosili conversky. „Haló, Tomáši z áčka – já taky čtu Palahniuka a vím, co je arthouse film. Rande kdy?“ Facebook (a později i Instagram) se stal přirozeným prodloužením mojí osobnosti, nebo spíš mé vysněné verze. Pokud jsem byla v nějaké sociální situaci lehce neobratná, nebyl problém. Stačilo, aby si mě účastníci večer našli online, mohli tak zjistit, že jsem chytrá, vtipná, kulturně orientovaná a trochu tajemná. Všechny kulturní reference byly připraveny. Černobílé fotky se zakrytým obličejem, cigareta v ruce, odkazy na obskurní indie kapely.
A když mi pak ty pečlivě vybrané příspěvky někdo lajknul? To bylo prostě příjemné pro mozek. A nejen pro mozek teenagerky, ale úplně každého. Odsud už pak byl jen krok k tomu, aby se pro mě lajky, follows, komentáře a vizualita staly měřítkem hodnoty. Nejen online, ale i offline.
Od mikroinfluencerství k vyhoření
Když člověk opustí střední školu, bývá to obecně vzato zlomové období. Ale v době Instagramu to není zase tak radikální. Lidé z bývalého kolektivu vás totiž pořád drží v zorném poli, jen z jiného úhlu. Opustíš školu, uzavřeš jednu kapitolu, ale ona tě stejně dál pozoruje. Nejednou jsem si řekla „WTF“, když jsem postla storíčko ve tři ráno a jako první ho zhlédla Zuzka ze třídy. Ta Zuzka, která mě na gymplu seriózně nemusela. A nebylo to jednorázové, nějakou dobu seděla na každém mém dalším storíčku v první řadě. Jako by čekala, co se stane. Co dělám. Jak žiju. Nebo učitel, který mi olajkoval můj umělecký autoportrét. „Díky za podporu mojí tvorby, pane profesore?“ A bývalí kolegové ze studentských brigád, kteří mi lajkovali příspěvek, že mě vzali na magistra na Karlovku? „Děkuju, moc si toho vážím.“ Ale ve mně to tehdy zároveň spustilo mechanismus spojený s představou, že teď všem dlužím pokračování, nějaké výsledky. Aby se neřeklo, že se koukali a lajkovali zbytečně.
A tehdy jsem si ve své hlavě začala stavět panoptikon. Foucaultovské vězení, kde mě z jedné strany sledují ti, kteří mi fandí a doufají, že uspěju. Z druhé strany na mě číhají ti, kteří by se nejspíš potěšeně dívali, kdybych spadla na hubu, tedy lidé, kteří mi nikdy nevěřili a nepřáli. Každý post byl reakcí na ně. A tak jsem ukazovala: Žiju super život v hlavním městě. Studuju prestižní školu. Mám skvělé kamarády, cool oblečení. Zařizuju byt. Chodím na koncerty, piju kafe ve správných kavárnách, vařím, pěstuju pokojovky.
A pak to pro mě nabralo další rozměr. Začala mě sledovat spousta lidí, které jsem neznala, ale oni znali mě. Můj tehdejší partner byl totiž něco jako mikroinfluencer: Měl kapely, podcast, YouTube kanál, celkově silnou značku, která stála na opravdovosti a otevřené reflexi života. Takže bylo přirozené, že jsem se stala součástí většiny jeho projektů. A najednou to nebyli jen kolegové a známí, ale i cizí diváci, kteří mě sledovali proto, že jsem měla být nějak zajímavá. Tak jsem byla.
V pandemii jsem skrze instagramová stories dokumentovala, co se děje doma – jaký film si pustíme, co vaříme, jak pijeme pivo, co dělá náš nový společný pes. Jakýkoli náznak dění v mém životě se okamžitě transformoval do storíčka: Kamarád řekl něco vtipného na pivu? Zdokumentováno pro další generace. Měla jsem na něco názor? Selfíčko překryté esejí psanou mikropísmem. Musela jsem si vyzvednout balíček až na poště v Hlubočepích? Všechno, co jsem zažila, mělo druhý život na sítích.
Návrat do reality přišel v období první práce po vysoké škole. Skutečné, každodenní, s přesnými deadliny a minimem prostoru pro každodenní mikrosérii z mého dne. Zbylo méně času i energie na content. A spolu s tím přišel rozchod s přítelem. Z dnešní perspektivy to zní vtipně, skoro až komicky. Ale tehdy? Nevěděla jsem, jak to říct našim společným followerům. Co když všichni odejdou? Několik měsíců jsem dělala, že se nic neděje. A pak jsem se rozhodla, že není zbytí, budu je muset přesvědčit, že jsem pořád zajímavá a vtipná, i když budu postovat jen o sobě a pro fanoušky našeho psa (kterému jsme, opět WTF, založili samostatný instagramový účet) samozřejmě i o něm.
Nemusím asi říkat, že mě to přestalo bavit, postupně, přirozeně, nepozorovaně. Komu je vlastně co do toho, s kým chodím, kam chodím, jak vypadám, co dělám? V březnu 2024 jsem vyhlásila období AFK (Away From Keyboard; v překladu: pryč od klávesnice, pozn red.). Na Instagramu – Facebook už stejně skoro nikdo v mé bublině nepoužíval a TikTok jsem si nikdy nestáhla.
S detoxem přišla svoboda
A co dál? Přišlo ticho. Nejdříve nepohodlné, nekonečné nic. Kdykoli se něco stalo, měla jsem samozřejmě chuť to jako vždycky vypostovat, ale postupně jsem se naučila zastavit, ten moment spíš vyfotit a poslat kamarádům či rodině. Nebo si ho prostě schovat na později, do soukromého alba. Sama sobě jsem povolila postovat maximálně jednou za tři měsíce výcuc nejlepších okamžiků, pozitivních i mírně sebeironických.
V prvním takovém příspěvku na začátku léta 2024 jsem s tehdy poněkud zmatenými sledujícími sdílela deset lajků. Povídala jsem o tom, že jsem se během období AFK začala učit hrát na kytaru (mizerně, ale s neskutečným zápalem), byla na koncertě, nechala si udělat nové tetování, že jsem jednou skončila na pohotovosti kvůli šití zápěstí, do kterého mě v parku kousl cizí pes. Ohlasy byly pozitivní, ale zároveň mě hodně lidí přestalo sledovat. A mně to svým způsobem udělalo radost: Čím víc lidí odešlo, tím jsem byla svobodnější.
Měla jsem teď spoustu prostoru na detox, nejen od neustálého postování, které jsem v rámci přechodu na delší formáty, vyžadující rešerši a kontemplaci, záměrně omezila, ale hlavně od lajků (a sledujících), které jednu dobu opravdu sloužily jako zdroj sebehodnoty… Kolegové v kanclu mě ze začátku moc nebrali? Nevadí, jsem sort of a thing on the internet a lidi tam čekají na mé dojmy a postřehy z prvních měsíců v práci. Lidi jako třeba sedmnáctiletá fanynka mého přítele ze středních Čech, o které vím jen to, že je Vodnář a má moc ráda seriál Doctor Who. Šach mat, kolegové.
Asi nemusím říkat, že to u citlivějších jedinců spustí krizi identity jako z čítanky pro psychology. I já jsem byla vystavena pohledu do příslovečného černého zrcadla čili vypnuté obrazovky mého telefonu: Kdo vlastně ve skutečnosti jsi? O rok později to vím přesně: Jsem osoba, kterou už nebaví postovat ani jednou za tři měsíce. Starého psa novým kouskům nenaučíš, takže mám pořád potřebu naplnit ty občasné výcucy co největším počtem božích, zábavných a zajímavých momentů ze svého života, třeba jak pracuju na fashion weeku nebo letím helikoptérou.
Snažím se ale nechávat lidi, aby si na mě mohli udělat názor i bez barevné internetové vizitky. Postaru, skrze sociální situace, které můžou, a nemusí dopadnout v můj prospěch. Snažím se naučit svůj mozek zase číst knihy. Venčím psa, vídám se pořád dokola s mými asi tak pěti nejbližšími přáteli, hodně často mlčím, koukám do prázdna a jen existuju. Následující tři měsíce hodlám takto experimentálně naprosto proflákat. Už teď mě zajímá, jak další příspěvek pojmu, pokud se nerozhodnu s tím praštit úplně a žít tiše.
Archaické formáty se vracejí
Jak už jsem nastínila výše, nejsem zdaleka jediná, kdo tohle v poslední době řeší, rozchod se sociálními sítěmi se stává tématem celé mojí generace. Mezi mladými teď frčí běžecké kluby, tedy místa, kde se dá setkat s ostatními mimo obrazovky a randící aplikace, zatímco člověk udělá něco pro své zdraví a stráví čas venku offline. Vracejí se filmové i čtenářské kluby, sdílené zážitky, které nejsou ke stažení ani ke streamu. I samotný online obsah se začíná ubírat jiným směrem než dřív, pryč od nekonečných feedů, lajků a algoritmů, které nám servírují stále další příspěvky přerušované reklamou (nebo snad naopak?) a nutí nás s nimi držet krok. Místo toho se pomalu vracejí dřív skoro archaické formáty, jako jsou osobní blogy, newslettery či diskusní fóra.
V posledních měsících kolem sebe čím dál častěji slýchám pojmy jako „digitální minimalismus“ nebo „digitální detox“. Někdo ho pojme radikálně, třeba výměnou chytrého telefonu za starý, tlačítkový model, tzv. dumb phone. Jiní zas začínají sbírat fyzická média, třeba gramofonové desky či DVD, pro případ, že se jednou rozhodnou zrušit své účty na Spotify nebo Netflixu (protože proč platit měsíčně za to, že si stejně vždycky pustíme jeden a tentýž seriál znovu od první série, třeba Sex ve městě?). Možná je to jen módní nebo nostalgická vlna. Možná únava z neustálého připojení. Ale možná jsme si prostě po letech online přítomnosti začali znovu připomínat, jaké to je, být skutečně přítomní. Možná se z digitálního detoxu nestane jen krátká pauza, ale nový způsob, jak být. Méně zahlcení, víc propojení, bez notifikací, ale s lidmi a hlavně sami se sebou.
