Syn umřel a já chci vědět, jak přežít další den. Manželé Abelovi po vlastní zkušenosti pomáhají ostatním
Zažili nejhorší noční můru každého rodiče. Dva roky provázeli svého syna náročnou onkologickou léčbou. Od prvního pocitu, že nad jejich hlavami vybuchla bomba a přestalo svítit slunce, se stali jeho průvodci až do samého konce, kdy ho drželi za ruku. Teď už sedmým rokem pomáhají ostatním. Onkologicky nemocným, jejich pečovatelům i lidem, kteří se vyléčí, ale návrat do života pro ně není jednoduchý. Marie a Tibor Abelovi, zakladatelé nadačního fondu Úsměv nejen pro Kryštofa, popisují svůj příběh i vše, co provází onkologické onemocnění.
„Najednou přijde blesk z čistého nebe. Vy se ocitnete na Bulovce, a přestože jste v péči nejlepších lékařů, kteří mají i srdce a jsou empatičtí, někdo vám na chodbě řekne diagnózu, která se téměř podobá rozsudku smrti,“ vzpomínají Abelovi na chvíli, kdy se dozvěděli, že jejich syn Kryštof má osteosarkom a čeká ho náročná léčba s nelehkými vyhlídkami. „Vyjdete ven před tu Bulovku, jste absolutně ztracení, sami a nevíte, co dál.“
„Je to v podstatě rozpad, bezmoc, zoufalství. Koukáte na papír s pokyny, který jste dostali v nemocnici, a nevíte, jestli se zítra nadechnete. Vůbec jsem nevěděla, co ta slova znamenají. A ani vás nenapadne, že můžete někam zavolat a zeptat se. Nenapadne vás, že existuje chytrý bratr Google.V téhle situaci nefunguje nic,“ vybavuje si Marie.
Marie a Tibor čelili s Kryštofem nemoci i systému. Museli se vypořádat s nejistotou ohledně toho, na co mají nárok, i s absurditami, jako je situace, kdy by onkologicky nemocný neměl čekat s ostatními v čekárně, ale zároveň má být vděčný, že tam ty čtyři hodiny vůbec může být. Rakovina jim vzala i některé přátele. Ti se ze strachu a nejistoty raději stáhli, než aby riskovali, že řeknou něco špatně.
Marie upozorňuje také na to, že úplně zapomněla na své vlastní potřeby. „Vás samotné nenapadne, že potřebujete také pomoc, nikdo vám ji sám od sebe nenabídne. S manželem jsme psychologickou pomoc vyhledali až dva týdny před smrtí našeho syna. Kamarád, který provozuje nestátní psychiatrickou kliniku, nás viděl, řekl ‚Vy jste dvě mrtvoly‘ a doslova nás odtáhl k paní primářce,“ vzpomíná Tibor. „A podotýkám, že my jsme měli obrovskou výhodu. Byli jsme na to dva a měli jsme finanční rezervu z podnikání. Mohli jsme si dovolit ze dne na den nechodit do práce a 2,5 roku trvale na plný úvazek pečovat o našeho syna.“
Impulz k založení nadačního fondu přišel už po prvních týdnech strávených po nemocnicích. Abelovi viděli, kolik lidí je na situaci samo, mluvili se samoživitelkami, kterým onemocnělo dítě. Řekli si, že až se Kryštof uzdraví, přestávají podnikat a založí nadační fond. Kryštofův příběh bohužel nedopadl šťastně, ale Abelovi své rozhodnutí uskutečnili.
Co všechno obnáší založení nadačního fondu a jak přesně taková práce vypadá? Kdo o ni může požádat a jakou formou? A jak moc důležitá je v tom všem jejich vlastní zkušenost? Podívejte se na nový díl pořadu Moje psychologie.
