Může být něco pozitivního na overthinkingu? Ano! Stačí ho umět obrátit ve svůj prospěch
„Co mě to probůh napadlo jí říct, že…“ přes „Raději jsem měla udělat…“ až po „to bude zítra mazec, až se ukáže …“ Taky se vám stává, že se v myšlenkách zacyklíte v minulosti a přemítání o tom, co všechno jste měli udělat úplně jinak? A když už se vám nějakým zázrakem nakonec podaří z bludného kruhu vybřednout, výsledkem je zase jen přemýšlení o budoucnosti, v níž ovšem číhají a hrozí jen samé katastrofy. Vítejte v pasti overthinkingu! Stavu, kdy naše mysl maká na plné pecky, ale jen proto, aby se mohla točit v nekonečném kruhu neužitečných domněnek. Výsledkem je pouze to, že se propadáme do čím dál hlubší propasti úzkosti. Existuje ale prý cesta, jak tenhle řetězec rozetnout a proměnit obtěžující a zahlcující „bordel v hlavě“ v konstruktivní počin. Jak toho dosáhnout?
Kořeny přehnaného analyzování a neustálého „přemílání“ věcí lze často najít už v dětství. Podle odborníků overthinking nevzniká jako porucha, ale jako adaptační strategie. Osvojujeme si ji v prostředí charakteristickém nejistotou nebo naopak příliš přísnými očekáváními. Co však bylo užitečné v minulosti, se v dospělosti stává brzdou.
„Lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde byly chyby tvrdě trestány nebo kde byla nejistota vnímána jako nebezpečná, se často naučí mentálně se připravovat na všechny možné scénáře – dobré i špatné. Aby se vyhnuli nepříjemnému překvapení, jejich mysl časem setrvává neustále ve střehu a hledá ohrožení i tam, kde žádná nejsou. Strategie, která jim v dětství pomáhala přežít, se tak v dospělosti promění v návyk ruminace, tedy vtíravého přemítání,“ upozorňuje například americký psycholog Mark Travers. Namísto boje se svou přetíženou myslí, psycholog radí postavit se do jejího vedení a nutkavé přemýšlení proměnit ve svoji superschopnost.
Dejte si od svých myšlenek distanc
Nejrychlejší cestou, jak oslabit ochromující myšlenky, je podle psychologa Traverse vcelku jednoduchá – zkrátka je z hlavy vyndat. Třeba tak, že je sepíšeme na papír či rozdělíme do jednotlivých otázek či podúkolů. Uvedeným způsobem zdánlivě nezvladatelnému chaosu v hlavě propůjčíme organizovanost a řád. Díky tomu jsme najednou otevření a schopní přijmout informaci, kterou myšlenky nesou, namísto toho, abychom je vnímali jako příkazy, které musíme poslouchat.
„Myšlenky nejsou instrukce ani realita. Jsou to jen mentální události, které můžeme pozorovat, aniž bychom je museli poslouchat,“ potvrzuje svým výzkumnými výsledky také Steven C. Hayes, americký klinický psycholog a autor knihy Acceptance and Commitment Therapy: The Process and Practice of Mindful Change.
Vyměňte otázku: „Co když“ za „A pak se stane co?“
Další výzvou pro naše zahlcující přemýšlení je konečně už pro jednou rozetnout bludný kruh katastrofických scénářů. Namísto toho, abychom se v hlavě donekonečna zaobírali myšlenkami na to, co se stane, když v úkolech a povinnostech, které leží před námi, selžeme nebo se dopustíme chyby, odborníci navrhují položit si otázku: „A když už by se to čirou náhodou stalo, co uděláme pak?“. Tahle zdánlivě drobná změna totiž umožňuje nejen prožít strach, který z budoucích věcí máme, ale jde i dál za něj.
Tento obrat v myšlení podle Marka Traverse dokáže přesměrovat tok myšlenek z vyjetých kolejí úzkosti na pěšinu klidu a sebereflexe. Otázka „A pak co?“ tak poskytuje mysli únikovou cestu z nekonečného vážení pro a proti. „Postupem času navíc připomíná vlastní schopnost adaptace a slouží jako důkaz, že se dokážeme událostem přizpůsobit i v budoucnu,“ vysvětluje psycholog Travers.
Tři, dva, jedna… akce!
Lidský mozek je evolučně nastaven na simulaci budoucnosti díky své schopnosti anticipačního myšlení. To znamená, že si všímáme různých signálů kolem sebe, na jejichž základě si dokážeme představit, co by se mohlo stát. Následně v očekávání věcích příštích si naplánujeme reakci, uděláme přípravné kroky a přípravu pak využijeme, když situace skutečně nastane. Typickým příkladem je moment, kdy vyjdeme z domu, spatříme dešťové mraky, představíme si blížící se déšť a vrátíme se pro deštník.
Taková předvídavost je naprosto v pořádku. Problém ovšem nastává, když předvídavé myšlení k žádné akci nevede a jeho výsledkem je pouze narůstající strach a obavy z toho, co by se všechno mohlo stát.
Psychologické výzkumy ukazují, že potíže nezpůsobuje samotné přemýšlení, ale jeho směr. Zatímco opakované, vtíravé přemítání nad stejnými myšlenkami udržuje mozek ve stavu ohrožení, cílené a strukturované myšlení zvyšuje schopnost regulace emocí a rozhodování. „Přemýšlení se stává toxickým teprve tehdy, když ztratí směr. Myšlení s cílem je naopak jednou z nejsilnějších lidských schopností,“ poznamenává americký sociální psycholog Roy Baumeister.
A co v některých momentech přináší největší úlevu? Dát prostě hlavě pohov. Jak upozorňuje izraelsko-americký kognitivní neurovědec Moshe Bar: „Rozhodnutí přestat přemýšlet je samo o sobě kognitivní dovednost, nikoli selhání racionality.“
