Ověřování souhlasu se stykem jako zabiják vášně? Je to mýtus, říká Johanna Nejedlová
Ověřování souhlasu se sexem jako zabiják vášně? To je jeden z mnoha mýtů týkajících se intimity. Právě proto advokátka Johanna Nejedlová, která se dlouhodobě zasazuje o úpravu definice znásilnění, cílevědomě pracuje na edukaci české veřejnosti, dětí stejně jako dospělých.
Co je Konsent?
Konsent jako organizace vznikl v roce 2016 a jeho cílem bylo poukázat na problematiku znásilnění a ukázat české společnosti, co vlastně znásilnění je. Postupem času se ale organizace rozrostla a posunula do fáze, kdy boříme mýty o sexu a vztazích, snažíme se vést společnost k tomu, aby svoje vztahy a chování lidé zakládali na respektu a souhlasu. Název Konsent vznikl tak, že odkazuje na anglické slovo consent, které znamená souhlas. A například termín consensus sex vyjadřuje sex, se kterým souhlasí všichni, kteří se ho účastní.
O tom, že ne znamená ne, se asi bavit nemusíme. Ale jak má vypadat to ano, aby bylo všem stranám jasné, že jde o sex se souhlasem?
Je to vlastně velmi jednoduché a myslím si, že většina z nás je zvyklá ho v běžném životě praktikovat. Je ale potřeba si pohlídat, že máme souhlas vždy a po celou dobu. Například automaticky nepředpokládáme, že s námi někdo chce mít sex jen proto, že to tak bylo minule, ale že se o tom třeba bavíme nebo koukáme na řeč těla. Pokud se někdo svléká a aktivně se zapojuje do dotyků, polibků a podobně, máme všechny možné indicie předpokládat, že souhlas máme. Naopak pokud je protějšek ztuhlý, nic nedělá a vypadá nervózně, je dobré se ujistit, jestli se třeba jenom stydí, nebo jestli to náhodou není proto, že sex mít nechce, a bojí se to říct. Ověřování souhlasu ani zdaleka nemusí vypadat tak, že se napřímo zeptáme: „Chceš se mnou mít sex?“ Dá se ale také zeptat: „Líbí se ti to?“ nebo „Mám pokračovat?“ či „Kde chceš, abych se tě dotýkal/a?“ To všechno jsou otázky, které vedou k tomu, aby byl sex hezký a příjemný, což většina lidí ocení.
Na druhou stranu je sex poměrně intimní záležitost, při které dochází ke spoustě mnohem zásadnějších věcí, než že někomu na rovinu řeknu: „Chci s tebou spát.“
Přesně tak. Myslím si, že ani když se ta otázka položí takhle napřímo, není problematická, ale některým lidem prostě zní zvláštně. Na druhou stranu mi nedávno psal kamarád, že bychom naši propagandu měli šířit víc, protože zjistil, že když ho žena pozve domů a on se jí na rovinu zeptá, jestli budou mít sex nebo co od toho očekává, je to vnímáno hrozně pozitivně a má s tím úspěch. Ženy oceňují, že se zajímá o to, co chtějí ony.
Proč mají ale někteří lidé pocit, že to je zabiják vášně a při navazování vztahů se tím vytrácí nějaké tajemství? Nebo mají strach, že nemohou ženě ani pomoct do kabátu a podržet dveře, neboť už by tím překročili nějakou hranici?
Myslím si, že lidé, kteří tohle používají jako argument, to nemyslí vážně. Jejich cílem je spíš shodit problematiku jako takovou a hledají nějaké zástupné problémy. Většina lidí, pokud to s tím druhým myslí dobře, chce mít příjemný večer, kdy se vzájemně respektují a mají nějakou shodu, a je jedno, jestli jde o vztah na celý život nebo o sex na jednu noc.
Jak moc ještě žijeme v nějakých genderových stereotypech nebo rozdělení mužsko-ženských rolí? Očekáváme, že muž musí vždy udělat první krok a žena naopak dělat drahoty?
Myslím, že už jsme jako společnost dál. Vidíme, jakým způsobem se ženy emancipují, už dávno nemají problém někoho samy oslovit. Seznamujeme se na aplikacích, kde je potřeba, aby byli aktivní oba, a mladí lidé řeší mnohem méně, kdo by měl udělat první krok, což víme hlavně díky diskusím a workshopům, které právě s těmito generacemi pořádáme. Na druhou stranu ale samozřejmě v části populace stále přetrvává představa, že ženy mají být princezny, které je nutno dobývat. A že když někoho získáte moc snadno, tak to vlastně není to, co chcete. Někdy na sebe tyto skupiny dost narážejí.
Když s Konsentem pořádáte workshopy s žáky základních a středních škol, o čem se s nimi bavíte?
Základem našeho workshopu je především postoj, že abychom měli kvalitní a dobré vztahy, musíme se o nich umět společně bavit. Máme je proto hodně nastavené tak, aby se v nich vyjadřovali právě účastníci, nebáli se vyjádřit svoje názory a postoje, současně aby slyšeli, co si myslí ostatní, a uměli si to nějak společně vyříkat a vysvětlit. Například na začátku workshopu se bavíme právě o různých stereotypních vyjádřeních a oni na škále, na kterou se rozestaví, vyjadřují, jak moc s daným tvrzením souhlasí.
Mluvíme například o tom, jestli kluci chtějí sex víc než holky, což je další stereotyp, který bývá pořád ještě hodně zažitý, ale na těch dospívajících dětech je vidět, že už se na škálu rozestaví opravdu různě. Jsou tam kluci, kteří si myslí, že je to nesmysl, holky, které si myslí, že je to nesmysl, ale pak také kluci i holky, kteří s tímto stereotypem více či méně souhlasí. A my jim dáváme prostor společně se o tom pobavit a použít pro svoje postoje nějaké argumenty.
Je tedy mladá generace v nějakém smyslu myšlenkově dál, než jsme byli my, nebo se spíš nestydí takové postoje přiznat?
Myslím si, že jsou určitě dál, ale samozřejmě ne všichni. Spíš se klasicky v každé třídě najde pár lidí, kteří ty stereotypy nějakým způsobem nabourávají. Souvisí to pravděpodobně i s tím, jak konzumují populární kulturu. Zkrátka když se koukají na seriál Sex Education, ve kterém vidí, jak různé postavy řeší svoji sexualitu, identitu a vztahové otázky, nepřijde jim všechno samozřejmě jednoznačné, nebo naopak zahalené nějakým neproniknutelným tajemstvím. Také se o tom umějí víc pobavit. Pamatuju si, že za mě se ve třídách až úzkostlivě tajilo, že má někdo menstruaci, a dnes už vidíme, že to ve třídách žádné tabu není, že se za to holky zdaleka nestydí tak, jako jsme se styděly my.
Může na to mít vliv i sexuální výchova? Tušíš, jak v současné době na školách vypadá?
Hodně různorodě, a právě to je ten největší problém. Jsou bohužel školy, kde sexuální výchova vypadá tak, že na přednášku přijde někdo, kdo dětem řekne, že nemají mít sex před svatbou, protože to je ta nejlepší metoda antikoncepce. Pak jsou ale školy, na kterých působí vyučující, kteří se snaží to dělat co nejotevřeněji, a dokážou o tom mluvit opravdu dobře. Ale žádný standard nemáme. Středoškolská unie, což je seskupení mladých středoškoláků, kteří chtějí, aby se jejich vzdělávání zlepšovalo, si před nějakou dobou udělala průzkum. Zjistil, že většina studentů se ve škole nic nedozvěděla o souhlasu se sexem. Nedozvěděli se nic ani o prvním sexu, což je ta nejčastější věc, kterou ve svém věku řeší.
Co se naopak dozvěděli, se týkalo pohlavně přenosných chorob a toho, jak neotěhotnět, což je samozřejmě důležitá součást výuky, ale sexuální výchova jako taková by měla rozhodně víc pojímat sex a vztahy celkově. Aby mladé lidi jen nestrašila, ale nějakým způsobem je připravila do života. Ostatně se ukazuje, že sexuální výchova, která jen straší, není tak funkční jako ta, která vede děti k tomu, aby se samy na základě informací dokázaly zodpovědně rozhodnout, jak má vypadat jejich budoucí vztahový a sexuální život.
Ty už jsi na to vlastně částečně odpověděla, ale jak konkrétně by sexuální výchova měla vypadat, aby mladé dospívající naučila získat zdravý přístup ke vztahům a sexualitě?
Rozhodně by měla probíhat průběžně. Počkat až do osmé třídy, kdy už si děti většinu věcí, které je zajímají, zjistily na internetu a od kamarádů, což jsou mimochodem nejčastější zdroje informací, je dost pozdě. A měla by je také stavět do nějakého středu hodnot. Například by je měla naučit, aby si uměly nastavit svoje hranice, komunikovat je a respektovat hranice toho druhého, což se v rámci současného vzdělávání úplně přeskakuje. Důležité je také dávat jim kompetence, aby samy dokázaly situace, do kterých se dostanou, dobře posoudit a umět v nich udělat rozhodnutí, které pro ně bude to nejlepší.
Mají děti ve školách někoho, komu se mohou svěřit? A nemyslím tím kamarády.
To je opět velmi různorodé. Jsou školy, kde děti taková témata pravidelně probírají se svými vyučujícími, k nimž pak mají větší důvěru a svěřují se jim. I na nás, jako na Konsent, se občas obracejí učitelé nebo učitelky, kteří řeší, že jim někdo z žáků něco řekl, a oni si s tím třeba nevědí rady nebo chtějí žáky nějak podpořit. Také existují školní psychologové, kteří by ve školách teoreticky mohli být přítomni, ale dost často jde spíš o externí pracovníky, co s dětmi čas od času udělají nějaké testy.
Často říkáme, že ve škole nemusí být nezbytně nutně jeden člověk, který má specializaci na tento obor, ale že je potřeba, aby tam byl někdo, koho baví s dětmi tahle témata řešit, rozumí jim a nedělá mu problémy o nich mluvit, žáci a studenti pak vědí, že tam pro ně je. Je ale důležité říct, že ne pro každého vyučujícího je komfortní probírat s žáky otázky týkající se sexu a vztahů, což je naprosto v pořádku, školy by si to měly uvědomovat a netlačit do toho každého.
Když se ze školy přesuneme do domácího prostředí, bavíme se jako rodiče s dětmi o sexu a vztazích dostatečně?
Z průzkumů jednoznačně vychází, že rodiče jsou jako zdroj informací o sexu často až na třetím čtvrtém místě. Před nimi stojí právě internet a kamarádi. Zároveň ale víme, že se to hodně zlepšuje a že současní rodiče to chtějí dělat trochu jinak, často i proto, že si uvědomují, jaké mezery měla jejich sexuální výchova a co všechno by ovlivnilo, kdyby se někde dozvěděli, jak to dělat správně. Ne nezbytně to, jak mít sex, ale jak například v nějakých situacích odmítnout, co nechceme. My jsme s Konsentem vydali knížku pro rodiče, kteří s dětmi chtějí mluvit o sexu a vztazích, a už se jí prodalo přes deset tisíc kusů, což podle mě ukazuje, že poptávka je.
Je někdy moc brzy, kdy se s dětmi začít o těchto věcech bavit?
Je potřeba to přizpůsobovat konkrétnímu věku a potřebám. Ve třech letech dítěte mu samozřejmě nemusíme do detailu popisovat, jak probíhá soulož, ale je dobré mu třeba vysvětlit, co se dělá mezi lidmi a co patří do soukromí, že jsou nějaká tajemství, která by určitě mělo někomu říct, a pak jsou jiná tajemství, která si klidně může nechat jen pro sebe, to všechno proto, abychom děti například chránili před zneužíváním.
A něco jako moc pozdě?
No, upřímně si řekněme, že dávat sedmnáctiletým instrukce k tomu, jak navazovat sexuální vztahy, je většinou už opravdu dost pozdě. Na druhou stranu je lepší o tom začít mluvit pozdě než nikdy, a to i z důvodu, že to může v našem dítěti vytvářet pocit, že se nám může svěřit s něčím, co zažilo a co bylo nepříjemné. Rodičům dospívajících také říkáme, že se může stát, že z mnoha důvodů oni nebudou těmi osobami, se kterými si o tom děti budou chtít promluvit, a že se tedy mohou postarat o to, aby měli třeba nějakou tetu nebo rodinného přítele, který je jejich dětem třeba věkově blíž. Děti se pak na něj mohou obrátit ve chvíli, kdy se stydí mluvit s rodiči.
Pokud budu dítěti odmalička upřímně odpovídat na to, co ho zajímá, a nebudu ho odbývat větou, že na to má ještě dost času, nakolik je pravděpodobné, že nebude mít problém se mi svěřit třeba i v pubertě?
Velmi. S čím větší otevřeností k tomuto tématu doma odmala přistupujeme, tím bezpečnější prostředí do budoucna vytváříme. Tyto děti vědí, že je to něco, co do konverzace s rodiči patří, a nemají strach, že budou kritizovány nebo že budou jejich problémy odmávnuty jako nedůležité.
Jak na to, aby to bylo co nejméně trapné pro obě strany?
Opět samozřejmě nejlépe funguje začít se o tom bavit co nejdřív, protože si tím právě připravujeme půdu pro to, aby to trapné nebylo. Současně doporučujeme takové rozhovory spojovat s nějakým tématem. Například: „Teď jsem četla v novinách to a to. Co si o tom myslíš?“ U malých dětí můžeme využít březí zvířátka nebo těhotnou příbuznou k tomu, abychom jim vysvětlili, kde se berou děti. Právě tyto přirozené situace v našem okolí vedou k tomu, že je konverzace o podobných tématech jednodušší. Se staršími dětmi se také doporučuje řešit tyto věci v autě, protože na sebe přitom nemusíte koukat.
Co by měly děti vědět předtím, než se dostanou k pornografii?
Musíme si v první řadě uvědomit, že ve chvíli, kdy děti dostávají nějaké elektronické zařízení, nejčastěji chytrý telefon, je poměrně velká pravděpodobnost, že se k něčemu takovému dostanou. Ať už záměrně, nebo omylem. Je proto dobré se s nimi pobavit o tom, že existují erotická videa, že je v nich zobrazený sex, ale že to rozhodně neznamená, že každý sex vypadá a musí vypadat takhle. Že je to video pro dospělé, přičemž můžeme vysvětlit, proč se na něj jako malé děti koukat nemají.
Potřebují sexuální výchovu i dospělí?
Ukazuje se, že určitě ano, protože i někteří dospělí mají zásadní mezery například ve znalostech ženské anatomie nebo i v porozumění vlastnímu tělu. Také často neumíme o sexu komunikovat, protože jsme se to třeba nikdy neučili. To je mimo jiné další věc, kterou říkáme rodičům, že by bylo dobré, aby se o sexu začali bavit se svými přáteli, nebo dokonce svými partnery, protože dokud se o tom nebudou umět bavit s lidmi, kteří jsou jim blízcí, tak se o tom těžko můžou bavit se svými dětmi a něco jim předávat, bude to pak pro ně nesmírně náročné a nepříjemné.
O čem konkrétně neumíme mluvit? Protože faktem je, že současná doba je hodně přesexualizovaná.
Nebavíme se o sexu upřímně a otevřeně. Často jde spíš o nějaký explicitní, vulgární rozhovor než o diskusi o potřebách, o tom, co se komu líbí nebo co by kdo chtěl mít. Spousta lidí se stále stydí říct si o to, co by se jim v posteli líbilo.
Ono je snadné říct, abychom o tom mluvili, ale jak, když se stydíme?
Nejde o nic jiného než to postupně zkoušet otevírat. Narazila jsem na aplikaci, která mi přišla skvělá. Každý z partnerů v ní vyplní, co by chtěl zkusit, a na závěr se jim ukážou jen výsledky, na kterých se shodují. Takže se nemusejí bát, že by si třeba řekli o něco, na co jejich protějšek vůbec není a za co by se jim třeba vysmál nebo je soudil. Což by samozřejmě ve vztahu nemělo být vůbec, ale není neobvyklé, že se takových věcí obáváme.
Na začátku jsi zmínila, že se v Konsentu věnujete také boření sexuálních mýtů. Jaké jsou ty největší, kterým pořád věříme?
Ohromný mýtus je ten o panenství. Spousta lidí, mladých i dospělých, si myslí, že panenská blána je víceméně nepropustná membrána, kterou při prvním penetračním sexu někdo prorazí a ona pak někam zmizí, ale tak to vůbec není. Průzkumy ukázaly, že některé ženy mají panenskou blánu ještě předtím, než porodí, protože panenská blána je spíš něco jako pružná tkáň, která může mít různé tvary, může v sobě mít víc rozdílně velkých otvorů, nebo klidně jen jeden malý, může být roztřepená a podobně.
Bolest a krvácení při prvním sexu vůbec nemusí souviset s nějakou perforací panenské blány, ale často je to způsobeno tím, že je dívka nervózní, není dostatečně lubrikovaná a v ten moment se může objevit bolest. Takže místo mýtů o panenské bláně je dobré mladým lidem říkat, že před prvním sexem by si měli dát dost času na to, aby se uvolnili, byli oba vzrušení a připravení a klidně použili lubrikační gel. Pak je velká šance, že bolest ani krvácení nepřijdou.
Paradoxní je, že spousta holek, které první sex nebolel a netekla jim krev, což je vlastně dobře, protože pravděpodobně byly připravené, uvolněné a vzrušené, má pocit, že je s nimi něco špatně a že vlastně jako by ani nebyly panny. I dospělí lidé mají představu, že ten opravdový orgasmus, který se počítá, by měl nastat při penetraci, ale přitom tímto způsobem orgasmu dosahuje jen nízké procento žen. Většina potřebuje i nějakou stimulaci klitorisu. Tento mýtus pak vede k tomu, že heterosexuální cis muži dosahují orgasmu výrazně častěji než heterosexuální cis ženy.
Ovlivňuje v tomto ohledu pornografie i dospělé?
Rozhodně. Řada lidí má představu, že sex by měl vypadat tak, jak vypadá v pornu. Muži si kvůli němu dost nereálně představují, jak vyvinutý by měl být penis, protože se porovnávají s pornoherci, u nichž je právě nadprůměrná délka penisu jedním z hlavních kritérií při castingu. V pornofi lmech také často chybí předehra nebo intimita, která samotnému sexu předchází, a kvůli tomu se pak také může vytrácet i z reálných vztahů.
Co bys tedy poradila lidem, kteří se v této oblasti chtějí sebevzdělávat?
Aby se nesnažili dělat jenom to, co vidí v pornu. Teď vyšla skvělá kniha, která se jmenuje Klub rozkoše: Tipy a vychytávky pro kvalitní sexuální život. Je hodně o tom, jak mít příjemný sex a jak experimentovat a objevovat nové věci. Což je mimochodem další cesta, jak se vzdělávat – mít chuť učit se nové věci a mluvit o nich s partnery, protože jedině tak můžeme zjistit, co se nám líbí a co pro nás není.
Zdroj: autorský článek
