Konzervativec se klidně zamiluje do liberálky, udržet vztah už ale může být náročné, říká Sikora
Poprvé v historii se napříč západním světem výrazně liší politické postoje mladých žen a mladých mužů, předestírá párová psychoterapeutka Ema Sikora. Otevřeně hovoří o tom, jak seznamování, partnerské i širší rodinné vztahy ovlivňují naše politické hodnoty a jaké máme šance, když se neshodneme.
Rozhodujeme se na online seznamkách podobně jako ve volbách?
Upřímně doufám, že lidé svému rozhodnutí u volební urny věnují mnohem více času, než se běžně věnuje zhodnocení profi lu na seznamce. Tam jsou
to někdy jen vteřiny. Ale když jsme u těch voleb, dá se říct, že politické preference jsou během randění celkem dobrým prediktorem společných hodnot. V Čechách tohle téma není bráno jako příliš osobní, takže je v pohodě
se politických preferencí dotknout třeba už na prvním rande. Je to téma, které nám o druhém člověku může docela dost napovědět. Jako psychoterapeutka ale musím říct, že pro klienty, kteří hledají vztah, je často mnohem důležitější, koho jejich potenciální partner určitě nevolí, alespoň v posledním volebním období.
VIDEO TIP: Jak ovlivňuje politika naše vztahy?
S terapeutkou Emou Sikora z Institutu Moderní láska si povídala Brigita Zemen. • Petr Vagner, CNC
Jak bych si tedy podle vás měla založit profil na seznamce, abych měla největší šanci na seznámení? Měl by obsahovat i informace o mém politickém smýšlení?
To přímo nemusíte, ale záleží, co si pod pojmem politické smýšlení vlastně představujeme. V medailonku na seznamce máte celkem málo prostoru
a je potřeba zaujmout, proto se často volí témata z oblasti zálib a životních postojů, na které je jejich nositel hrdý. No a právě postoje jsou propojené s politickým smýšlením. Nejde tedy ani tak o to, jestli volíte stranu A nebo stranu B, ale v rané fázi randění už může dojít třeba na to, že vašeho potenciálního partnera zarazí váš postoj k migraci, k válce na Ukrajině, k manželství pro stejnopohlavní páry nebo
k ochraně životního prostředí. Politické názory tedy stojí spíše na pozadí, třeba
ve smyslu, jestli je člověk spíš konzervativní, nebo liberální. Ale přímo s informací, jakou stranu kdo bude volit, se ale na online seznamkách setkáváme málo.
Kdy jsme si z našich politických postojů udělali součást vlastní identity? Bylo to tak vždycky?
Pravděpodobně ano, ale politický život byl dlouho spíše doménou mužů, takže nám do vztahů moc nevstupoval. Je to jen necelých sto let, co mohou v Evropě volit i ženy, ale musíme vzít v potaz, že v naší zemi je to jen 35 let, co můžeme volit opravdu svobodně. V Čechách podle předvolebních dat STEMu vidíme, že ženy
a muži volí relativně podobně, s výjimkou několika konkrétních stran orientovaných protestně. Ale když se podíváme na data v kontextu věku, u mladší generace najdeme zajímavé rozdíly. Mladé ženy se o něco častěji přiklánějí k liberálnímu pohledu na svět, mladí muži naopak podle současných dat o něco častěji inklinují
k rétorice protestně orientovaných politických uskupení. I když tento rozdíl není tak výrazný jako třeba rozdíly ve volebních preferencích dané vzděláním respondenta, asi není náhoda, že tento trend je možné pozorovat i napříč západním světem. Je to vůbec poprvé v historii co se setkáváme s fenoménem, kdy se liší volební postoje mladých žen a mladých mužů.
Jak se to odráží do seznamování? Párují se liberální ženy s konzervativními muži?
Slovy klasika – láska si nevybírá, takže určitě se potkají i tyhle protipóly. Otázka je, zda jim to bude překážet. Z průzkumů vyplývá, že sdílené politické smýšlení většinou v páru znamená vyšší míru spokojenosti a větší pocit závazku. Shodné politické smýšlení má podle zahraničních průzkumů až 80 % párů, a i když nemáme tento údaj pro ČR, můžete se sami zamyslet, kolik párů s opravdu různou politickou preferencí znáte ve svém okolí – já jich moc nepotkávám, to už spíš pozoruji páry, kde jednoho z partnerů politika vůbec nezajímá. Když to ale vezmu
z pohledu životních hodnot, lidé se zkrátka přirozeně dávají dohromady spíše
s lidmi, kteří mají podobné názory a postoje. Anebo své postoje upraví podle partnera. Je to jednodušší.
Tušíte ze své praxe, kdy se toto téma většinou otevře? Jestli je to opravdu už na prvním rande?
To je otázka, na kterou se nedá plošně odpovědět. Pokud je to pro vás osobně silné téma, jste třeba v něčem tak trochu aktivisti, nebo se angažujete v politice, pak to samozřejmě vyvstane dřív. Často bývá patrné už třeba z vašich příspěvků na sociálních sítích, jaký je váš světonázor, nebo rovnou jakou stranu preferujete.
Zkusím se zeptat úplně konkrétně: Pokud já volím liberály, můžu se zamilovat do někoho, kdo volí konzervativce?
No jasně! Zamilování se je zjednodušeně řečeno chemická reakce, která
se spouští podvědomě a příliš nezávisí na tom, jaké jsou logické předpoklady pro udržení dlouhodobého vztahu. Takže ano, můžete se zamilovat do někoho, kdo vyznává jiné hodnoty, a vlastně to ani není tak těžké, protože to, koho volíme, většinou nenosíme napsané na čele. A tyhle rozdíly pak pro vás mohou být bodem, kde na vztahu pracovat. Třeba i v drobnostech, když se budete chtít shodnout,
na jaké zprávy se budete dívat, nebo která média si předplatíte.
Co když se naše politické postoje promění až v průběhu vztahu? Jsme spolu deset let, máme děti, a najednou zjišťujeme, že jsme se začali politicky rozcházet. Co se s tím dá dělat?
V dnešní době digitalizace randění je snadné podlehnout pocitu, že na nás za rohem čekají další desítky potenciálních partnerů, a že všichni jsou lepší než ten, kterého mám doma. Což také samozřejmě vede k tomu, že máme tendence vztah občas vzdávat dřív, než by si zasloužil. Měla jsem případ, kdy ke mně do pracovny přišel pár – ona poměrně feministicky naladěná a její partner spíše konzervativní. Spolu měli dva syny. Jejich rozdílné životní postoje jim nikdy předtím nepřekážely, naopak se díky nim dokázali dlouhé hodiny bavit a objevovat nové horizonty. Problém ale nastal ve výchově, kde se jejich představy o disciplíně a respektu zdánlivě velmi rozcházely.
Co se s tím ale dá dělat?
Existuje spousta možností, jak se na to podívat, Jednou z nich je začít se snažit oddělovat, co je můj názor a co je opravdu nějaká moje hodnota, můj postoj. Nevyslovovat věty jako „Proboha, jak si tohle můžeš myslet?“, ale nahradit
je otázkami, které mě posunou dál v pochopení druhé strany. Je důležité se zajímat, co toho druhého k jeho názoru vede. Protože jakmile pronikneme do větší hloubky, dostaneme také možnost celou debatu zklidnit. Třeba v případě toho páru,
o kterém jsem mluvila, jakmile začalo být v pracovně už hodně živo a hlučno
a diskuse postupně gradovala v hádku, zeptala jsem se, co by si vlastně do života měly z rodiny odnést jejich děti. V ten moment to vypadalo, jako bych mávla kouzelným proutkem, oba se uklidnili. Byli totiž naprosto sladění v tom,
co za hodnoty chtějí předat svým dětem.
Jak to?
V případě tohoto páru se totiž opravdu našli dva rozdílní lidé, kteří k sobě ale chovali velkou lásku a respekt. Svoje partnerství založili na sdílení hodnot, které pro ně dva i po letech byly atraktivní, a to bylo místo, ze kterého jsme začali pracovat. I když jejich denní rozpory a neshody byly velmi palčivé a bolavé, ukázalo se, že jsou spíš důsledkem nepochopení a netrpělivosti, než že by šlo o opravdu kritické věcné rozpory. Shodli se na výsledku, a tak jsme mohli začít hledat cesty, které jsou pro ně oba schůdné a k výsledku povedou. Další variantou řešení může být i snažit se o těch věcech bavit přes naši vlastní, osobní zkušenost. Protože jedna věc je říct „Ty jsi úplnej blázen, že se bojíš migrace“ a úplně jiná pozice je říct „Hele, já jsem pracovala v té a té firmě a měla jsem zkušenost s takovými a makovými lidmi a probíhalo to tak a tak. A protože s tímhle mám zkušenost, tak ti můžu říct to a to“. Největší past hádek o politice je začít jen generalizovat a stavět se do opozice. Když se tomu dokážete vyhnout a prorazíte s nějakým osobním příběhem, může to být cesta k diskuzi o podstatě věci, a ne jen obrana pozic.
Mohou rozdílné politické postoje ovlivňovat i rodinné vztahy? Hlavně ty mezigenerační?
Rozhodně. Navíc se v rodině mnohem častěji stává, že problémy tohoto typu vyvstanou v průběhu života. Že naši prarodiče začnou volit jinak než naši rodiče
a jinak než my. A asi tady jako psychoterapeutka nepřekvapím názorem, že je super o tom umět mluvit. Nakonec je to jen další z témat, kde se třeba neshodneme, ale nemusí to být konec světa. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale mám pocit, že každý z nás žije v nějaké sociální bublině a čerpá informace primárně z ní. A je tedy dost dobře možné, že pokud třeba vaše babička začne říkat věci, které dřív neříkala, a které vás zarazí tím, že nějak vybočují z toho, kde si stojí vaše rodinné hodnoty, možná to není tím, že by se na stará kolena zbláznila, ale spíš tím, že jí média, která sleduje, předložila nějakou formu reality, která ji straší.
Proto je dobré se místo hádek a odsuzování zkusit podívat na to, jestli nemůžete svému blízkému, kterého máte rádi, zkusit vysvětlit svou zkušenost a ukázat mu, že ty věci jsou možná i trochu jinak. Kritické myšlení a ověřování informací z více zdrojů byly v generaci našich rodičů a prarodičů skoro nemožné,
a tak je prima o tomhle se svými blízkými mluvit a dávat jim příklady ze svého života. Třeba kde jste sami naletěli podvodníkům a jak jste to řešili, nebo kde jste se rozčílili nad nějakým hoaxem úplně zbytečně a kolik času vám trvalo si to uvědomit.
A když to nepadne na úrodnou půdu? Je lepší to v určité fázi vzdát a raději se o tom nebavit, abychom se s rodiči nebo prarodiči nepohádali pokaždé, když se vidíme?
Odejít ze situace může být řešení, ale možná zvažte jen dočasný odchod. Když se ocitnete v konfliktu, máte několik možností, jak situaci řešit. Buď se můžete snažit situaci urvat bojem, jít si pevně za svým, neuhnout ani o krok a toho druhého uhádat. Druhou extrémní možností je to absolutně vzdát, ustoupit, uznat pravdu druhého a už se o nic nesnažit. Třetí možností je samozřejmě kompromisní řešení, každý ustoupí trošku, ale to bývá u těchto světonázorových témat poměrně bolavé nebo nemožné. A tak se dá použít právě varianta „nechci se o tom bavit“ spojená klidně i s fyzickým odstupem. Ale tím to nemusí skončit. To, že se neshodneme teď, neznamená, že to tak zůstane navždy. Pokud je pro vás ten člověk důležitý, můžete začít hledat výjimky, kde se shodnete, hranice, kde se můžete potkat. Hodně záleží, jak je to pro vás důležité, a kolik jste do toho ochotni investovat.
Měli by si partneři doma říkat, komu to ve volbách „hodí“?
To může být super téma společných diskuzí, ale taky zcela soukromá osobní věc. Záleží na tom, jak to mají partneři ve vztahu nastavené, co sdílet chtějí, a co už je jejich výlučné soukromí. Znám spoustu párů, které si chtějí zachovávat míru individuality a svobody, a třeba právě to, že spolu své volební preference nesdílejí, je součást vzájemného respektu a důvěry. Takže na vaši otázku není jednoznačná odpověď, protože to může v každém vztahu znamenat něco jiného.
Jak to udělat, aby nám politika vztahy a obecně život ovlivňovala co nejméně?
Zrušte sociální sítě, vypněte televizi, nechoďte na internet, vyhoďte telefon, nečtěte noviny a každý den se rozhodujte na základě toho, co uvidíte při pohledu z okna. Samozřejmě si dělám legraci. Upřímně, nejsem zastáncem toho, že utíkat před světem je nějaká cesta k tomu, aby se nám v něm žilo lépe. Útěk je sice jedna z obranných reakcí, ale stejně tak je přirozenou reakcí i boj. Jestli vás politická situace opravdu hodně štve a máte neustálý pocit, že věci nejsou v pořádku, pak je možná dobrá cesta zajít se podívat na vaše zastupitelstvo a zjistit, jak vypadá zasedání, nebo si předplatit nějaký typ média, jehož novinařinu vám stojí za to podpořit. Jestli vás nějaké téma opravdu ničí, může být řešením převzít nad tím trochu kontrolu, třeba právě tím, že do politiky vstoupíte jako občan, klidně na regionální úrovni, a zjistíte, jak funguje.
S nadsázkou jste říkala, abychom vyhodili telefony a jen koukali z okna, není ale opravdu občas potřeba si říct, že už toho konzumování zpráv a informací bylo dost a že bychom to měli vypnout, protože už se nedozvídáme nic nového, ale jen si zhoršujeme náladu?
Jestli vás něco v životě omezuje, rmoutí a nepřináší vám to nic užitečného, je dobré se zamyslet, co by se s tím dalo udělat. Existuje spousta aplikací, které vás upozorní, když jste na sociálních sítích moc dlouho, nebo vás dokonce zastaví už v momentě, kdy se na ně přihlašujete. A můžete si pěstovat i další návyky, jak ochránit svoje duševní zdraví – třeba nečíst komentáře pod příspěvky na sociálních sítích nebo pod články. Ono to sice může vypadat jako pluralita názorů, ale ve skutečnosti se tím jen vystavujete anonymní nenávisti a naštvanosti, která často k ničemu nevede. Takže není možná nutné se odpojovat úplně, ale je fajn nastavovat si hranice v tom, co vlastně konzumujeme, jak často a v jaké míře. Záměrně říkám nastavovat, protože to je proces, který nekončí, ale naopak se mění a vyvíjí s tím, jak se mění náš život.
Jak nepodlehnout pocitu, že se hroutí svět?
V první řadě je vždy potřeba jít k volbám a svou volbu udělat svědomitě. Není to seznamka, kde třídíte profily, tohle je volba na čtyři roky a můžete toho ovlivnit hodně. Když uděláme to, co je v naší moci, převezmeme alespoň kousek kontroly. A někdy může stačit pro lepší pocit i drobná vytrvalost. Udělat, co můžeme – třeba zkusit přesvědčit i nějaké lidi kolem sebe, aby šli k volbám. Nebo si pročíst opravdu poctivě volební programy a zjistit, jak jsou důvěryhodné. A potom si dovolit klid.
Zdroj: autorský rozhovor
