Drsná realita: Rodiče s dětmi „navíc“ jsou méně šťastní než nedobrovolně bezdětní
Kolik dětí je tak akorát pro spokojený život? Univerzální odpověď neexistuje. Německá studie ukazuje, že nejde ani tak o konkrétní počet dětí, jako o to, zda rodinná situace odpovídá našim přáním. Rodiče, kteří mají více dětí, než chtěli, vykazovali nejvyšší nespokojenost ze všech respondentů.
Existuje spousta výzkumů zabývajících se tím, jestli nás rodičovství činí šťastnějšími či ne. O některých z nich si můžete přečíst i v našem předchozím článku. V minulosti byl ale přehlížen jeden zásadní „detail“, že každý má jinou představu o tom, kolik dětí by chtěl mít, nebo jestli vůbec nějaké. Právě tento nesoulad mezi přáním a realitou rozhoduje. Nebo alespoň podle velké analýzy z Německa, která zahrnovala přes 23 tisíc respondentů.
Účastníci odpovídali na dvě jednoduché otázky: Kolik dětí by ideálně chtěli a kolik jich skutečně mají. Na základě toho je výzkumný tým vedený vědkyní Laurou Buchinger z Berlínské univerzity rozdělil do několika skupin:
- „Childfree“ respondenti, kteří se rozhodli pro bezdětnost.
- Lidé, kteří jsou bezdětní nedobrovolně.
- Rodiče, kteří měli přesně tolik dětí, kolik si přáli.
- Rodiče, kteří měli méně dětí, než si přáli.
- Rodiče, kteří měli více dětí, než si přáli.
Věk respondentů je uváděn od 18 do 100 let a napříč skupinami byl průměrný skutečný počet dětí 1,56 a průměrný ideální počet dětí 2,35. Čtyři z pěti skupin vykazovaly podobnou psychickou pohodu. Tedy třeba být bez dětí nebo jich mít méně, než jste chtěli, nebylo zas tak rozdílné z hlediska životní spokojenosti. Rodiče, kteří měli více dětí, než si původně přáli, ale výrazně vyčnívali. Vykazovali podstatně nižší psychickou pohodu napříč všemi věkovými kategoriemi bez ohledu na pohlaví. Možným vysvětlením může být větší finanční zátěž nebo menší pocit osobní svobody.
Zajímavý byl i pohled na lidi, kteří děti chtěli, ale nemají je. U mladších se to na jejich spokojenosti výrazně neprojevilo, u starších lidí už ano a po překročení plodného věku u nich životní spokojenost klesala. Naopak faktory, jako je náboženství, společenské normy nebo dostupnost a kvalita péče o děti, neměly na výsledky zásadní vliv.
Kolik dětí mít?
Každá studie má své limity a tahle není výjimkou. I když přináší zajímavé závěry, je dobré je brát s určitým odstupem, ne jako univerzální návod na štěstí. Výsledky berte jako dílek do větší skládačky, která by se měla ještě dál doplňovat.
Německo je poměrně specifické prostředí. Místní rodinná politika, dostupnost (a zároveň nedostatek) školek nebo kulturní pohled na rodičovství se mohou lišit od jiných zemí. Například péče o děti je tam sice relativně levná, ale kapacity nestačí, což známe i u nás, přesto z toho nemůžeme vyvozovat, že by podobná analýza dopadla v Česku stejně. Další háček je v tom, že se data týkala téměř výhradně biologických rodičů. Adoptivních nebo nevlastních rodičů bylo v datech minimum, takže se nedá říct, jestli by pro ně platily stejné závěry. Je dost možné, že třeba v patchworkových rodinách funguje dynamika spokojenosti trochu jinak.
Výzkum navíc zachycuje situaci jen v jednom okamžiku. Ukazuje souvislosti, ale neříká, co je příčina a co následek. Nižší spokojenost tak nemusí být důsledkem „nesprávného“ počtu dětí, a klidně to může fungovat i opačně. Lidé, kteří jsou méně spokojení, mohou zpětně vnímat svůj život (včetně počtu dětí) kritičtěji. Někteří lidé mají tendenci si své životní volby zpětně „upravit v hlavě“ tak, aby dávaly smysl, zatímco jiní zůstávají nespokojení, pokud se jejich přání nenaplnila. I to může výsledky zkreslovat.
Do budoucna by tak pomohly hlavně dlouhodobé studie, které sledují lidi v čase. Ty by mohly lépe ukázat, jak se vztah mezi počtem dětí a spokojeností vyvíjí, zda se dá ukázat na konkrétní příčiny, nebo je to spíš souhra okolností. Ale i tak si asi můžeme říct, že v životě nejde ani tak o to, kolik dětí by člověk „měl“ mít. Důležité je, aby realita odpovídala vašim vlastním představám.
