Do zrcadla koukám jen, když se v něm fotím, říká fotografka Jarcovjáková. Dokument o ní míří na Oscary
Celý život fotila, ale za fotografku se dlouho nepovažovala. Prošla si věcmi, které by vystačily na několik životů, ale říká, že si nemá na co stěžovat. Fotografka Libuše Jarcovjáková loni konečně oslavila úspěch, který měl přijít o dekády let dřív, a to dokumentem Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být. Ten byl letos navíc vybrán jako reprezentant České republiky v boji o Oscara a stal se tak historicky prvním dokumentem, který na Cenu Akademie posíláme.
Název dokumentu o vás, který měl premiéru v říjnu 2024, zní: Ještě nejsem, kým chci být. Kým tedy jste?
Toť otázka. V poslední době jsem o tom názvu najednou začala přemýšlet a malinko ho zpochybňovat, protože základní esence toho, kdo jsem, je už jasně vybudovaná. Dnes už vím, co chci a co nechci. Chci si v něm nechat zvídavost, flexibilitu, schopnost neustále se nad něčím podivovat, radovat se a zajímat se o věci, dívat se, fotit, psát a nad ničím se už nerozčilovat.
Jde to?
Jde. Občas to tedy nejde, ale víceméně se mi to daří čím dál víc. Když to začne drhnout, tak vím, že musím okamžitě něco změnit. Prožila jsem si velkou, víc než půlroční krizi po ruském vpádu na Ukrajinu. Neustále jsem sledovala všechna média, hltala každou novou informaci, a pak jsem si řekla, že takhle už fakt nemůžu žít. Že to musím nějak odbourat. Nastavila jsem si to tak, že zásadní zprávy se ke mně dostanou, že se nemusím dopředu bát, nemusím to řešit, protože na to ostatně nemám žádný vliv a nic nezměním. Samozřejmě mě rozčilují různé věci, které se dějí, ale na druhou stranu si říkám, že lidstvo je holt zrovna teď v takovéhle fázi, máme zkrátka to, co si zasloužíme.
Podařilo se mi také odbourat strach o vlastní zdraví, ne že bych byla úplně v pořádku, ale myslím si, že čím víc pozornosti tomu člověk věnuje, tím je to vlastně horší. A velmi mi pomáhá, že jsem ve styku s mladými lidmi, což pochopitelně přináší do života velmi speciální dynamiku. Vedu ateliér fotky na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni, což je sice trochu náročné skloubit, ale neskutečně mě to baví.
Fotíte celý život, ale široká veřejnost a média se o vás začaly zajímat v podstatě až před pěti lety, kdy jste měla výstavu Evokativ ve francouzském Arles…
Začala jsem být vidět ještě chvíli před touto výstavou, ale Arles to prolomilo způsobem, kdy jsem se dostala až k českému publiku. Dlouho na to nikdo nereagoval, pak se naopak spustila smršť, když jsem dostávala prostor v zahraničních médiích. V době pandemie covidu i přesto, že jsem v rámci České republiky měla několik výstav, zase přišlo ticho po pěšině. Už v té době jsme ale pilně pracovali na filmu.
Podle čeho jste fotografie do dokumentu vybírali?
Vybírala je režisérka Klára Tasovská, vždycky v konzultaci se mnou, a myslím, že dohromady jsme pracovaly s nějakými sedmdesáti tisíci fotografiemi. Začalo se tím, že si Klára prošla moje deníky, udělala si časovou osu a na základě toho se potom každé období rozšiřovalo a doplňovalo o fotografie. Já byla v podstatě v roli konzultantky, pustila jsem ji úplně na dno šuplíku, všude, kam potřebovala, a doplňovala jsem informace. Samozřejmě jsem měla rozhodující slovo ohledně finálního výběru, ale byly jsme totálně ve shodě, nestalo se, že bychom se o něco přely. Pocítila jsem k ní absolutní důvěru, ona můj pocit, že se můžu otevřít, nikdy nezklamala. Nemusela jsem mít strach, že výsledek bude nějakým způsobem „bulvarizovaný“ nebo že půjde proti smyslu toho, kdo jsem já.
Jak dlouho už si píšete deníky?
První jsem si psala už v dětství a v pubertě, ale o ty jsem přišla. Vlastním deníky, které jsem si psala asi od svých sedmnácti let. Dnes už je moje psaní spíš takové tweetové, většinou si zaznamenávám jen krátké sekvence, ale jakmile mám čas se zamyslet, začnu psát víc. Nezaznamenávám si události každého jednoho dne, ale rozepsaný sešit u mě pořád existuje, takže by se dalo říct, že si deník píšu celoživotně.
Vracela jste se k nim někdy?
Moc ne. Jen jsem si je několikrát v různých fázích života utřídila tak, abych si připomněla, dokud si to ještě dobře pamatuju, na jakém místě jsem ve kterém roce byla, s kým jsem se stýkala. Psaní deníků je skvělé v tom, že si srovnáte myšlenky, a bylo mi řečeno, že se to dá číst, že to má nějakou literární hodnotu, což mě strašně těší, protože psaní je jedna z věcí, které jsem odmalička chtěla dělat. Akorát jsem to ještě nedotáhla, kam bych chtěla, není vyloučené, že bych možná chtěla být spisovatelka.
Vy jste se hrozně dlouho necítila být ani fotografkou, přestože jste jí vlastně esenciálně byla odjakživa.
Ona je jedna věc chovat se a žít jako fotografka, jiná věc je to deklarovat, a já vlastně ani neměla, před kým bych to deklarovala. Měla jsem foťák na krku, lidé si mě tak pamatovali, ale vzhledem k tomu, že jsem svoje fotky s nikým nesdílela, nikomu moc neukazovala a v zásadě si fotila pro svůj soukromý archiv, trochu mě to od pocitu, že jsem fotografka, odvádělo.
Tehdy jsem nefotila žádné práce na zakázku, nechtěla jsem být žádným způsobem spojována s režimem a dělat kompromisy, takže jsem raději uklízela na ministerstvu. Skvělá práce byla, když jsem učila Vietnamce češtinu. Kromě toho, že byla dobře placená, jsem měla přímý vstup do vietnamské komunity, kam jsem mohla zapadnout, stát se její součástí a fotit.
Co fotíte nejraději?
Lidi, kteří jsou opravdoví. Bylo skvělé dostat se do společností, které pro mě byly spojené s nějakým pocitem exotiky, protože to bylo v šedém, hrozně monotónním rádoby komunismu nesmírně obtížné. Taky mě bavilo fotit obyčejné lidi, mám cyklus hospod, Romů, Vietnamců, Kubánců a samozřejmě gay komunity.
Vaše fotografie z osmdesátých let z gay klubu T-club teď vydalo nakladatelství Untitled v samostatné knize…
Ano a už je skoro vyprodaná, z čehož mám velkou radost, protože to pro mě bylo opravdu jedinečné období. Dnes jsem, co se týče aktivismu a angažovanosti, mnohem klidnější. Jednak jsem už stará a jednak žiji 34 let v monogamním vztahu se ženou, který mě samozřejmě vytrhl z bývalé divokosti a vymetání klubů. Jsem všemu otevřená, ale v debatách se neangažuji. Láska mezi lidmi mi připadá natolik přirozená, že jsem nikdy ani neměla potřebu projít nějakým coming outem. Nikdo se mě ani nikdy na nic neptal, prostě jsem je postavila před hotovou věc, aniž bych něco vysvětlovala, a tečka.
Myslím si, že táta s tím možná nějaký problém mít mohl, ale nikdy to nezmínil. Mámě to bylo víceméně jasné a velmi podobně to měla i moje partnerka. Její rodina mě přijala naprosto přirozeně a vlastně nejvíc to téma otevřela naše vnoučata, která o tom chtěla něco vědět. Prvních deset let svého dospělého života jsem byla totálně heterosexuální a vůbec jsem o ženách nepřemýšlela, pak jsem byla bisexuální a teď žiju se ženou, no a co. Myslím si, že máme štěstí, že žijeme v relativně otevřené společnosti. Samozřejmě že i u nás v Česku existuje homofobie, a mě by jenom zajímalo, co mají ti lidi reálně za problém, že musí řešit zrovna to, kdo s kým žije. Nebaví mě to.
Jaké bylo fotit gay komunitu v polovině osmdesátých let?
Jako fotit lidi, kteří se musí schovávat před režimem. Hned první den, když jsem do T-clubu přišla, jsem věděla, že to je místo, kde chci fotografovat. Byl to můj plán, cíl a radost, takže jsem tam začala chodit pravidelně den za dnem, pomalu, neustále jsem měla foťák na krku, ale žádné snímky jsem nedělala. Po chvíli se vědělo, že jsem fotografka, a časem přišla otázka, jestli bych nechtěla nafotit místní karneval. V té době jsem už většinu lidí dobře znala a byli jsme přáteli, ale i tak tam chodila spousta lidí, kteří nebyli vyoutovaní.
Právě proto jsem fotila s bleskem, abych byla vidět, aby měl každý možnost zareagovat a říct, že nechce být focený, a to jsem samozřejmě nikdy neporušila. Vtipné je, že jsem ty fotky trochu neměla ráda, protože byly až skoro divadelní, přitom já jsem toužila fotit při existujícím světle i věci, které nebyly tak rozjásané a klubové. Jenže pak se ukázalo, že to nikdo jiný nefotil a že v celé východní Evropě pravděpodobně neexistuje taková dokumentace, jakou mám já.
V polovině osmdesátek jste se také přestěhovala do Západního Berlína. Co vás tam čekalo?
Odešla jsem z Československa, protože jsem měla pocit, že si tu žiji v příliš komfortní zóně, že se točím v kruhu, nevyvíjím se, nemám žádnou možnost růstu a už mě vlastně nebaví žít tak lehký život. Nemohla jsem emigrovat, věděla jsem, že to mentálně nedám, takže jsem šla cestou fiktivní svatby, což bylo hrozně složité, dlouho trvalo, než se to povedlo, a taky jsem za to poměrně dost zaplatila. Najednou jsem tam konečně byla, jenže jak to dlouho trvalo, ztratila jsem všechny kontakty a vazby, které jsem tam dřív měla, přišla recese, byla zima, neuměla jsem jazyk, neměla jsem přátele ani práci a cítila se jako vyhnanec. Vlastně to zpočátku bylo dost zoufalé.
Jak jste to zvládla?
Celkem brzy jsem odjela téměř na rok do Tokia, kde jsem si už předtím vybudovala nějaké kontakty, takže jsem se ocitla ve víru profesního boomu. Na starosti v Berlíně jsem zapomněla, stejně jako jsem zapomněla i ty zlomky němčiny, které jsem se stihla naučit. Utratila jsem všechny peníze, co jsem měla, nějaké jsem cestou ještě ztratila a na zimu jsem se zase vrátila zpátky do studeného Berlína.
Bylo to tvrdé. Fotila jsem hlavně autoportréty, ve dne v noci dřela němčinu, uklízela, abych měla peníze. Teprve po nějaké době mi došlo, že existuje úřad práce, takže jsem tam došla, okamžitě mi dali práci a také jsem získala byt, který byl sice úplně vybydlený, ale měla jsem od něj klíče. Navíc šel vzápětí do asanace, takže jsem se na přechodnou dobu přestěhovala do luxusního bytu a pak se vrátila do toho svého, krásně zrekonstruovaného.
Čím jste se tehdy živila?
Pracovala jsem jako pokojská v hotelu, což byla sice pekelná dřina, ale mělo to řád a systém. Stabilizovala jsem se, postupně potkávala nové lidi, začala si dělat přátele, a díky tomu, že jsem měla vystěhovalecký pas, jsem mohla čas od času zajet do Prahy, což bylo sice úžasné, ale také zničující. Vracela jsem se vždycky zpátky do Německa a klepala jsem se v ohromné kocovině, úplně vyřízená. Nicméně se to postupně zlepšovalo, pomalu jsem si začala dělat i fotografické kontakty, a když pak přišla revoluce, už jsem byla etablovaná a vypadalo to, že odteďka už bude všechno jenom dobré.
Proč jste v Berlíně nezůstala?
Protože jsem se zamilovala do holky z Prahy, se kterou jsem dodneška. V pátek mezi námi vznikl nějaký vztah a už následující čtvrtek jsem se stěhovala zpátky. Ještě další dva roky jsem si nechávala byt v Berlíně a pendlovala, ale věděla jsem, že svůj účel už to naplnilo. Považuji to za strašně důležitou zkušenost.
Co jste tehdy fotila?
Hlavně autoportréty. Pak také hodně noční Berlín, zeď a vlastně takovou prázdnotu. Fotky z toho období jsou hodně existenciální. Když mi Lucie Černá dělala v Berlíně výstavu, říkala mi: „Ty pořád vyprávíš, jak jsi byla osamělá, ale tady na těch fotkách máš samý párty.“ Takže i nějaké lidi jsem v té době zjevně fotila.
Dnes také fotíte hlavně lidi?
Dnes už míň. Protože je to mnohem těžší.
Jak to?
Lidé si dnes chrání svoji osobnost výrazně víc než dřív. Fotit je bez souhlasu v podstatě nejde. A já už popravdě ani necítím možnost fotit třeba Romy, protože vím, že mají velmi malý vliv na to, co se s těmi fotkami potom stane, takže mi to z dnešního hlediska připadá i trochu manipulativní. Mám víc a víc fotek lidí zezadu a fotím spíš atmosféru míst, která při svých cestách objevuji, fotím lidi, se kterými cestuji. Můj styl se nijak zásadně nezměnil.
Jeden z vašich cyklů se jmenuje jednoduše Maminka, kdy jste fotila vlastní mámu během toho, co jste o ni pečovala po mrtvici. Jaký vztah jste spolu měly? Protože jste jednou i zmínila, že si, než zemře, přála vidět, jak zhubnete.
S mámou jsme měly velice pevné přátelství, ale zároveň musím říct, že jsem byla zanedbané dítě. Manželství se jí moc nevydařilo. I když s otcem zůstali spolu a večer po láhvi vína měli úžasný vztah, táta byl umělec a ji to od začátku hodně dusilo. Ona byla taky duší umělkyně, jenže jí nezbylo než vzít tu zodpovědnost za rodinu na sebe. Byla to ona, kdo nás všechny živil. Pověsila kvůli tomu umění na hřebíček a šla dělat užitou grafiku.
Celý život měla mimomanželské vztahy, do kterých jsem byla zasvěcená a které jí pomáhaly přežít. Na mě byl vyvíjen tlak, ať jsem brzo dospělá a přeberu roli zachránce rodiny, třeba ať vařím večeři, když máma není doma. Zpětně si uvědomuji, že byla mimo a že její zájem, vlastně zájem obou rodičů, byl hlavně v tom, abych nebyla tlustá. Nikdy mi v ničem nebránili, ale vlastně je ani tak moc nezajímalo, co dělám.
Řešila jste svoji váhu stejně intenzivně, jako ji řešili vaši rodiče?
Jasně. Držela jsem za život asi tisíc diet. Byla jsem velice hubené dítě, do nějakých dvaceti pěti let jsem byla štíhlá, krásná holka, ale zhruba v té době mi můj první muž řekl, že jsem tlustá. Tak jsem začala držet diety, půsty a pak se z toho stal v podstatě koloběh. Podobně jako Helena Růžičková jsem za svůj život nabrala a zhubla stovky kilo a samozřejmě že mi to vadilo.
Nejsem typ člověka, který by se přejídal, který by na jídle ujížděl, ale když nemám na jídlo klid a čas, tak to jde do háje. Třeba teď mám zase období, kdy je toho hodně, jsem ve stresu, jím nepravidelně, a už to jede. Přitom ale nemám ráda sladké, nepiju sladké nápoje, nepiju alkohol, tak odkud ta kila mám? Je to prostě nefér. Přitom by to nemělo být vůbec důležité, ale stejně to pořád všichni řeší. Setkala jsem se dokonce i se silně agresivními postoji k mé váze.
Pomohlo vám najít vztah k vlastnímu tělu to, že jste právě fotografka? Že vidíte celý svůj život na autoportrétech?
Víte co? Já mám vlastně i fotky sebe samotné, které vyloženě nesnáším. Jedna z nich bude teď na výstavě ve Veletržním paláci, bude obrovská a to je pro mě hotové trauma. Říkám jí žabák. Vyfotila jsem ji před čtyřmi roky v bazénu ve Francii a opravdu tam vypadám jako žabák, ale natolik věřím své kurátorce Lucii Černé, která výstavu připravila a tu fotku absolutně zbožňuje, že jsem se rozhodla, že ji prostě pustím. Ona je samozřejmě výtvarně zajímavá a mně nezbývá než se s tím nějak popasovat. Do zrcadla se ale třeba nekoukám, kromě toho, když se v něm fotím.
Nikdy, ani když jdete ven z bytu?
Nikdy. Taky mi moje přítelkyně Magda často říká: „Hele, to myslíš vážně, že půjdeš ven takhle? Česala ses vůbec?“ Ale mně to vlastně přijde dobrý. Jsem schopná jít ven, mít naruby tričko a nevšimnout si toho. Onehdy mi kamarád tvrdil, že mě potkal s jednou botou černou a druhou hnědou, ale to není možné, protože tehdy jsem měla jenom jedny boty, takže jsem nemohla mít každou jinou. Myslím si, že to je také součást toho mého zanedbání v dětství.
V jakém smyslu?
Nikdy jsem neměla takové ty „holčičí“ návyky, abych se hlídala, jestli někde nemám flek nebo jestli mám učesané vlásky. Dnes už jsem docela vycepovaná od Magdy, ale vlastně to pro mě nikdy nebylo úplně důležité. A také si v průběhu let celkem ověřuji, že i přes to všechno má člověk nějakým způsobem určité charisma, které je možná nakonec důležitější než základní estetická norma.
Které období svého života máte nejradši, když se koukáte na svoje fotografie?
Osmdesátky, o kterých jsme už mluvily, byly hrozně fajn. Ty těsně před Berlínem. Ale popravdě mám možná nejraději to období, které mám teď. Také se moc těším, že zpracuji devadesátky, protože jsem si myslela, že jsem tehdy moc nefotila, ale zjišťuji, že to není pravda. I období, kdy jsem pečovala o mámu po mrtvici, bylo sice strašně těžké, ale díky fotografování zároveň oživující.
Nejdřív jsem si myslela, že se z té péče zblázním, protože to bylo pořád stejné. Maminka zůstala ochrnutá, mentálně se z ní stalo v podstatě dítě, které si pamatuje současnost, ale do minulosti moc nejde. Ale pořád byla strašně hodná. Já jsem v té době měla kvůli depresím invalidní důchod, i když už jsem byla zaléčená, a paradoxně mi to ohromně pomohlo, protože jsem se o ni mohla starat a být s ní. Dalo mi to řád a klid, dokázala jsem to přijmout jako celek a bylo to vlastně moc hezké. Nemám si na co stěžovat. Občas za mnou přijdou lidé, co viděli ten dokument, a říkají mi, že ho celý probrečeli, že je to strašně smutné, ale ono to tak není. Život se žije po kouskách, ne celý najednou.
To sice ano, ale vy jste si prošla opravdu náročnými věcmi – samota v Berlíně, nejistota, deprese, umírání maminky, týrání od manžela… To je na jeden život docela velká nálož.
Týrání bych nedramatizovala. Ano, měli jsme složitý vztah, můj manžel na mě měl nároky, které jsem nikdy nemohla splnit, útočil na mě verbálně, ale nikdy se mě nedotkl. Ale samozřejmě, mám za sebou potraty, které byly nešťastné, bylo zoufalé, že mi nechtěli dát antikoncepci, že jsem na ni neměla nárok. To pro mě bylo traumatizující. Stejně jako to, že jsem se pořád nemohla dostat na FAMU. Měla jsem z toho deprese, o kterých jsem nevěděla, že jsou deprese, takže jsem se tím musela vždycky cyklicky protrpět, ale pak to nakonec vždycky polevilo.
Proč jste vlastně nikdy nechtěla mít děti? Jestli tedy chcete odpovídat.
Nechtěla jsem opakovat a prodlužovat cyklus nešťastných rodin. Moje máma byla z rozvrácené rodiny, vůbec neměla hezké dětství a měla to velmi komplikované. Já jsem svoje dětství nepovažovala za šťastné a měla jsem pocit, že to, co chci v životě dělat, je s rolí matky neslučitelné. Také muži, se kterými jsem byla, byli skvělí kamarádi, byl s nimi prima sex, ale rozhodně by z nich nebyli dobří partneři, otcové nebo lidé, se kterými bych chtěla něco budovat. Bydlela jsem u rodičů, nedokázala jsem si představit, že bych někdy získala svůj vlastní byt, a když jsem se s tím vším, co jsem věděla, ocitla v jiném stavu, byla jsem v totální panice. Věděla jsem, že buď ze mě bude matka ochranitelka, nebo že budu dělat to stejné, co moje máma. Že mi dítě bude překážet.
Vy jste mámě se sestrou překážely?
Máma potřebovala získat sebevědomí a mít čas sama pro sebe, a kradla si ho na úkor nás. Pamatuji se, že když jsem v osmašedesátém přijela 20. srpna z prázdnin dřív domů, tak se úplně zděsila, že už jsem v Praze, protože jí tím skončila svoboda. Do toho přijely tanky. Ale já jí rozumím, měla milence, potřebovala trochu žít.
A táta?
Táta byl absolutně koncentrovaný na svoji práci, vzal si, co potřeboval, a neustále nás držel v šachu přehnanou kritičností a podivnou směsí přísnosti s neporozuměním. Takže jsem se v tom brzo naučila lavírovat a do určité míry mě to poškozovalo, protože jsem se naučila šidit svoje povinnosti, abych obstála. Aby to bylo co nejjednodušší a většinou na poslední chvíli, což mi pak v životě často překáželo. Ale to je všechno dávno pryč a člověk se s tím nějak vyrovná. Nemám velká traumata stran svého dětství, jen jsem věděla, že děti opravdu nechci.
Teď ale máte vnoučata…
Ano, pět. Jsou to vnoučata od dcer mé partnerky Magdy a je to strašně fajn. Také mám krásný vztah se svým synovcem a neteří. Neteř bydlí v Itálii a každý den si telefonujeme.
Máte pocit nějakého zadostiučinění, že po letech, kdy vás prakticky nikdo neviděl, máte najednou za sebou retrospektivní výstavu, dokument a několik interview v médiích? Přijde vám, že se to konečně prokoplo?
Ono se to prokoplo vlastně až trochu moc. Je to hodně velký nápor, ale já to beru tak, že pro spoustu lidí a hlavně mladých lidí je ten dokument jakousi nadějí, že nemusí hned po škole najít řešení, co dělat se svým životem, že život má mnoho vrstev. Takže považuji za důležité, že můžu trochu pomoci a ukázat, že člověk může celý život systematicky dělat něco, aniž by se ptal, co za to a co z toho. To považuji za velké štěstí.
Zdroj: autorský článek
