Anežka Rusevová: Životní lekce nejsou konec světa
Nelítostné hejty, vadila kila navíc i kila, která zhubla, zařazení do škatulky chudinek a komických postav, seriál jako divácký propadák. Herečka Anežka Rusevová to všechno zažila a o to je teď evidentně silnější. Pracuje na sobě, začíná dostávat jiné typy rolí a snů o silných sebevědomých ženách na divadle se nevzdává. Jen je jí hořce nad vulgárními lynči na sociálních sítích.
Na pražské DAMU jsi vystudovala činoherní herectví, ale dva semestry jsi strávila na studiích v Berlíně. Jak tě to ovlivnilo? Lišily se ty dvě školy v něčem?
Velmi. Na DAMU jsem se toužila dostat od dětství, byl to můj velký sen. Pak, když se tam člověk dostane, najednou se probudí v realitě, která je trošku jiná. Ale pořád na svoje studia vzpomínám s láskou, jsem ráda, že jsem DAMU vystudovala, a myslím si, že je to u nás v Česku ta nejlepší a ve světovém měřítku opravdu hodně dobrá divadelní škola. Na druhou stranu si tam člověk projde nějakým vývojem, je konfrontovaný s nepříjemnými věcmi, což v rámci vývoje může být dobře, ale záleží na tom, jakou formou je to podáváno.
Ve mně osobně DAMU zasela semínko pochybnosti, co se mého těla týče. Od toho se odvíjela řada věcí. Nevěřila jsem si. Takže když přišla příležitost odjet na stáž do Německa, brala jsem to jako výzvu, protože jsem se nacházela v bodě, kdy jsem měla pocit, že mi to herectví ani moc nejde, že mi pořád někdo za něco nadává a nikam se neposouvám. No a v Berlíně to bylo naopak hodně povzbuzující a motivující, konečně mě tam někdo i chválil a já to v té době strašně potřebovala. Mám pocit, že se na DAMU vlastně obecně chválilo málo a pořád ti někdo tak trochu podrýval tu zdravou sebedůvěru.
Jak ses ty osobně dívala na studentskou iniciativu Ne!musíš to vydržet, která vznikla před dvěma lety právě na DAMU a upozorňuje na špatné podmínky v uměleckém vzdělávání, zneužívání moci, nekompetentnost nebo sexuální obtěžování?
Podpořila jsem ji, protože si myslím, že různé druhy diskriminace vůči ženám se tam ze strany pedagogů děly běžně. Třeba to, že když studujete obor režie-dramaturgie, tak z vás automaticky bude dramaturgyně, protože jste ženská. Jako ženská přece nemůžete být režisérka. Nebo pokud se někdo vyautoval během studia, také to neměl v mnoha ohledech jednoduché… Myslím, že tento patriarchismus se děl i mezi pedagogy. Nikdy se mi ale nestalo, že by mi někdo dělal návrhy nebo mě osahával. Je ale pravda, že jsem odmalička vyrůstala v divadelním prostředí, takže jsem na takové ty „herecké kecy“ zvyklá a taky mi osobně zase tolik nevadí. Ale co nevadí mně, neznamená, že nevadí někomu jinému. Vím, že pokud mě teď, v mých letech, nějaký režisér plácne po zadku a je mi to nepříjemné, už si s tím umím poradit a nemám problém ho poslat do prdele. Naprosto však chápu, že dvaadvacetiletá absolventka bude možná mlčet, i když se jí to bude hnusit. Protože on je pořád režisér a ona začínající herečka, která potřebuje práci.
A ty by ses dokázala ohradit i ve dvaadvaceti?
Nad tím právě občas přemýšlím. Asi podle dané situace? Nevím. Nedávno mi říkal jeden kolega, že od osmnácti je už člověk dospělý a musí takové věci umět. A já se ptala, zda si vážně myslí, že to my holky opravdu umíme, i když nemáme zkušenosti s muži a se světem obecně nebo když jsme matky samoživitelky a na naší reakci závisí naše práce. Podle mě to není tak jednoznačné. Protože společnost je stále takto nastavená. Domnívám se tedy, že iniciativa Ne!musíš to vydržet pomohla tomu, že se i na DAMU začaly nějaké věci měnit. Protože částečně je ve společnosti stále ještě zažité, že ženy jsou pořád nějakým způsobem v područí mužů. A aby nedošlo k mýlce, muže mám ráda. Velmi. Ale je dobře, že se o tomto tématu, stejně jako o homofobii, bodyshamingu a jakékoli diskriminaci mluví a že se i něco děje.
Už ses dotkla toho, že se ti na DAMU vytvořil komplex z tvého vzhledu, v jednom rozhovoru jsi říkala, že se víc řešilo, jak bys měla vypadat a kolik zhubnout, než to, jak hraješ. Když si dnes zadám tvoje jméno do vyhledávače, vysypou se na mě desítky článků o tom, jak se ti povedlo zhubnout a jak vypadáš. Není vyčerpávající muset to poslouchat a řešit už patnáct let?
Strašně. Rozhovorů na téma mého zhubnutí jsem za poslední rok udělala fakt hodně. Mám pocit, že si teď budu možná protiřečit, ale on je to proces, a já na to teď, po dvou letech, zase koukám trošku jinýma očima. Kdysi jsem tvrdila, že jsem se sebou spokojená, ale je pravda, že jsem asi tak moc spokojená nebyla a že k hubnutí mě dotlačila právě společnost a její pohled na univerzální krásu. Vadilo mi, že jediné role, které dostávám, jsou obtloustlé ošklivé holky, a uráželo mě, že bych už měla být jen v téhle škatulce. To, že jsem měla kila navíc, přece neznamenalo, že jsem byla ošklivá, ale stejně jsem o roli sebevědomé ženské nebo nějaké mrchy nezakopla. Pořád to byly chudinky, případně komické postavy. Taková jsou zkrátka obecná klišé. Až teď, když jsem zhubla, začínám pomalu dostávat i jiné typy rolí. Což je vlastně hrozný.
Je. Máš pocit, že se od té doby, co jsi herectví studovala, v tomhle ohledu něco změnilo?
Tak snad se to pomalu měnit začíná. Třeba v Německu je úplně jiný trend obsazování než u nás. Především je kladen důraz na diverzitu. Němci jsou korektní a některé věci by si tam opravdu už nikdo nedovolil říct nebo udělat. Oni jsou v tomhle velmi striktní, někdo by mohl říct trochu „zu viel“. S homofobií se tam na place nepotkáš a také co se vyrovnanosti pohlaví týče, vidíš tam mnohem víc žen – kameramanky, osvětlovačky. To u nás pořád ještě běžné není.
Když se ještě vrátíme k té tvé škatulce, tvoje poslední seriálová role v seriálu Eliška a Damián je během prvního dílu představená tak, že aniž by ses vůbec objevila na obraze, dozvíme se od hlavního hrdiny, že je tvoje postava strašně ošklivá, a proto se s ní nechce oženit. Jak se ti přijímala role „strašně ošklivé“ holky?
Ze začátku mě to zarazilo, trochu jsem s tím bojovala, a dokonce se i ohradila, protože první myšlenka byla, že bych mohla být i vycpaná, a to jsem tedy striktně odmítla. Na to konto hlavní maskérka vymyslela, že bude mít moje postava takovou legrační, ne úplně slušivou paruku, byl to záměr. Každopádně, když jsem si přečetla scénář, přišla mi ta role neskutečně zábavná. Měla jsem pocit, jako by mi ji ušili na tělo. Během seriálu také projde obrovskou transformací, dostane se ze svého prostředí do současnosti a tam zkrásní a prožije romantickou story… Celá ta role pro mě byla mnohovrstevnatá, barvitě napsaná a velmi mě těšilo ji hrát. A také to byla příležitost si asi poprvé a naposled zahrát princeznu. Bez ohledu na výsledek seriálu, dala jsem do ní kus srdce.
Jak ses vyrovnávala s kritikou a hlavně hejty, které se na ten seriál po prvním díle objevily na sociálních sítích?
Je mi z toho smutno, protože celou dobu natáčení jsme jak my herci, tak tvůrci věřili, že točíme super věc. I když na to není rozpočet jako od Netflixu. Na place vládla veselá a tvůrčí atmosféra a pořád si za tou prací chci stát, protože mně se ten scénář opravdu moc líbil. Zkrátka jsme do toho všichni šli s nadšením a vírou, že je to fajn nápad, který skrývá mnoho hezkých hereckých situací, a že scény, kdy se někdo z minulosti ocitne v dnešním světě, budou fungovat. Tak jako fungovaly mnohokrát předtím. Takže nás takový neúspěch asi ani nenapadl. Musím říct, že je to pro mě docela těžký náraz, nebyla jsem na takovou vlnu hejtů vůbec připravená. A možná je to i poprvé, kdy jsem v takhle velké roli seriál „roztáčela“. Když jsem vstupovala do Ulice, tak to bylo v době, kdy se už deset let natáčela, je to seriál, který lidé důvěrně znají. I tak mi kolegové říkali, že i mě, jako novou postavu, diváci mohou kritizovat.
A kritizovali?
No jasně. A vlastně to dodnes nepřestalo. Lidi pořád na sociální sítě něco píšou, mají tendenci se ke všemu vyjádřit. Vadilo jim, že jsem tlustá, teď vadí, že jsem zhubla, a že mám teda strašný vrásky v obličeji a vypadám staře. Člověk se opravdu nezavděčí, a i když jsem nehubla pro ně, tak se tomu hořce směju, jak někteří lidé umějí být opravdu nesmírně zlí, obzvlášť na sítích. Vrátím-li se k Elišce a Damiánovi, ta vlna hejtů mi přišla až abnormální. Přitom některé odborné kritiky byly vlastně průměrné a zdaleka nás tak nezavrhovaly. Holt se to nepovedlo a asi jsme se zmýlili. Pro mě zase další životní lekce. Ale není to konec světa. A rozhodně to není důvod pro takový lynč, jaký to spustilo a jaký se snesl na Emmu Smetana. Protože ať už hraje dobře, nebo ne, pořád je to jenom člověk, a není mi jasné, jakým právem si lidi myslí, že na ni mohou být takhle vulgárně zlí. To už mi přijde za hranou. Kdybychom byli ve středověku, tak ji za to upálíme? Mám teď chodit a někomu se omlouvat, že jsem „spáchala zločin proti lidskosti“, když jsem natočila tenhle seriál? Myslím, že jsou mnohem důležitější věci k řešení…
Když se posuneme k Ulici, tedy seriálu, ze kterého tě lidé znají asi nejvíc, právě jsi v něm začala sedmou sezonu. Jak to máš s rolí Venduly? Máte spolu něco společného, stala se za ty roky tvojí součástí, nebo je to prostě jen role?
Myslím, že mou součástí je tím, že ji hraju už sedm let, jinak jsme ale dost rozdílné povahy. Navíc kolem mé postavy se teď neděje nic vyloženě nového, takže bych si pro Vendulu moc přála nějakou novou výzvu. Ale co se seriálu samotného týče, vnímám ho jako podstatný v jeho dlouholetosti. Že jsou na něj lidi zvyklí, už je „jejich“ a může jim přibližovat různá společenská témata, která by se k nim třeba jinak nedostala. V tom je jeho velký přínos.
Občas točíš nějaké zahraniční produkce, hraješ v televizních seriálech a také v divadle. Ne v angažmá, ale na několika pražských scénách, včetně zájezdového divadla. Necítíš se občas rozlítaná?
Inscenací na repertoáru teď mám, pravda, hodně. Myslím, že osm a čeká mě devátá. Primárně hraju včetně alternativního divadla Depresivní děti. Takže je obtížné dát někdy všechno termínově dohromady. Na druhou stranu to nepřišlo naráz, jednotlivé inscenace jsem přibírala postupně, některé věci hraju už roky. Současně vím, že takové tempo, jakým jedu letošní rok, nejde dlouhodobě vydržet a že co všechno jsem zažívala poslední čtyři měsíce, je opravdu extrém. Říkám si, jestli některé kusy po letech nečeká derniéra, ale komerční divadla se většinou snaží ty věci držet tak dlouho, dokud na ně lidi chodí. Také z nich snadno neumím odejít sama, protože to jsou srdcové projekty a mám je ráda. Ale možná, že někdy je čas se s něčím rozloučit, aby mohlo přijít něco nového.
Sama jsi teď řekla, že hraješ spíš v komerčních divadlech, v lehčích komediálních inscenacích. Nechybí ti občas jako vystudované činoherečce něco umělečtějšího, možná alternativnějšího?
To víš, že chybí. Velké dramatické role jsem si zahrála v kladenském angažmá. Na volné noze se to tak sešlo, že dělám spíše konverzační komedie a komerčnější věci, abych si mohla občas bokem zahrát i alternativní divadlo. Protože alternativním divadlem se u nás, za stávajících kulturních podmínek, nikdo moc neuživí. Ráda bych se ale opět více dostala k dramatičtější látce nebo k současným hrám. To je fakt. Bohužel to opravdu není o tom, že člověk někam nakráčí a řekne: „Dobrý den, já tady chci hrát.“ Herectví je strašně těžká branže, a i když má člověk pocit, že už se konečně někam dostal a teď by to mohlo jít trochu samo, je to pořád hodně o náhodě, o tom, jestli vyhrajete casting nebo jestli se ocitnete ve správný čas na správném místě. Za ta léta mám ale pocit, že nejdůležitější je vytrvat!
Máš nějakou vysněnou roli? Ať už filmovou, nebo divadelní?
Kdyby to mohlo být opravdu cokoli, tak bych si ještě někdy chtěla zahrát v Berlíně. Hrála jsem tam kdysi v alternativních projektech na menších scénách, ale kdyby to mohla být třeba Berliner Ensemble nebo Schaubühne, to by byl opravdu sen. Nejsem troškař, ale ptala ses na sny. A kdybych měla říct něco střízlivějšího, tak bych si třeba chtěla zahrát nějakou antiku, to by mě bavilo. Nebo nějakou shakespearovskou roli. A moc bych si přála nějakou roli filmovou…
Pocházíš z umělecké rodiny, maminka byla tanečnice, tatínek herec. Také proto, že jsi v divadle prakticky vyrůstala, jsi chtěla být odmalička herečka. Odrazovali tě od toho rodiče?
Dost. Táta to bohužel moc nestihl, protože brzo zemřel. On si se mnou ale hodně hrál a mám pocit, že to ve mně možná trochu viděl a trochu mě připravoval. Pamatuju si třeba, že jsem musela v devíti letech opakovat mluvní cvičení, abych nešišlala, protože táta říkal, že dcera herce nemůže šišlat. A vlastně mě takhle nenápadně školil už odmalička. Já jsem teda původně chtěla dělat balet nebo tanec a myslela jsem si, že půjdu na konzervatoř, ale to mi zatrhla máma, a musela jsem prostě udělat gympl a učit se jazyky. Za což jí děkuju. Takže jsem odmaturovala na gymplu a šla na DAMU, to už mě nezastavila.
Je něco, co tě na té profesi mrzí?
Mrzí mě, že nás herce někteří lidé vnímají jako figurky showbyznysu a řadí nás do pejorativní škatulky celebrit, které si hrají na to, že jsou něco víc. Přitom je herectví docela tvrdá a zároveň nejistá práce. V Česku je jen pár herců, kteří si opravdu mohou vybírat, na co kývnou a co točit nebudou, aniž by měli strach, že nebudou mít z čeho zaplatit složenky. A pak je spousta herců, kteří hrají divadlo třeba na oblastech za pár šupů a k natáčení se ani nedostanou. Jsme prostě jenom lidi a tu profesi, kterou děláme, milujeme. Takže já si uvědomuju a nepřestávám být vděčná za to, co teď mám a že je to velký.
ANEŽKA RUSEVOVÁ
Herečka, kterou do všeobecného povědomí přivedla role Venduly v seriálu Ulice. Herectví vystudovala na DAMU a v Hochschule für Schauspielkunst „Ernst Busch“ v Berlíně. Hraje v několika divadlech, seriálech a díky znalosti cizích jazyků také v zahraničních produkcích. Střídavě žije v Praze a v Berlíně. anezkarusevova.com
"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 10/23"
