Závislost není otázkou vůle. Jak probíhá výchova alkoholiků v Čechách?
Kde je hranice mezi rituálem a závislostí? Proč závislost není otázkou vůle? A jak to, že nám některé druhy závislostí přijdou zavrženíhodné, zatímco jiné prakticky oslavujeme? Spadnout do nich přitom můžeme všichni bez výjimky.
Pravděpodobně ve své rodině nebo nejbližším okolí máte feťáka. Silná slova? Rozhodně, také proto, že označovat závislého člověka tímto termínem je urážlivé. Skutečnost je ale taková, že zcela jistě znáte někoho, kdo má problém s alkoholem. Podle statistik totiž každý desátý Čech nebo Češka pijí rizikově. Pití alkoholu je u nás hluboce zakořeněné, v naší kultuře hraje ohromnou roli, a to, že se ve srovnání s ostatními státy dlouhodobě nacházíme na špici konzumentů alkoholu, svědčí o tom, že k němu máme nezdravě kladný vztah.
Ostatně zkuste si někdy, mimo Suchej únor, ve společnosti dovolit abstinovat. V hospodě si dejte nealko, na večírku si připijte minerálkou, na oslavě společně s dětmi upíjejte džus. Je velká pravděpodobnost, hraničící až s jistotou, že se vás několik lidí zeptá, proč nepijete. Ženy budou okamžitě čelit otázkám na těhotenství, muži otázkám, zda řídí nebo nejsou-li nemocní. Odpověď, že zkrátka pít nechcete, jako argument většinou neobstojí. Potřebujete pádný, společensky akceptovatelný důvod, kterým skutečnost, že nemáte zájem intoxikovat se tou nejproblematičtější drogou, která je u nás současně legální, opravdu není. Dokonce i výmluva, že berete antibiotika, na která se pít nesmí, často vyvolá reakci, že jedno pivo s tím přece nic nenadělá. Jediné vysvětlení, po kterém všetečné otázky zmizí, je, když opáčíte, že jste alkoholik, a pít nesmíte.
Pije pan prezident?
Že je alkohol jednoznačně nejproblematičtější látka u nás, vždycky byla a pravděpodobně také bude, varují adiktologové už desítky let. Bezvýsledně. Množství Čechů, jejichž užívání lze považovat za rizikové, stále roste. Přesto pokud na nezdravý vztah k alkoholu někoho ve svém okolí upozorníte (nebo jste na něj upozorněni sami), reakcí je většinou popírání, bagatelizace problému a vypočítávání, že dotyčný v podstatě nepije, jen si sem tam dá pivko a o víkendu nějakého panáčka, protože potřebuje upustit páru. Vy to snad neděláte?
Už jen to, že alkoholické nápoje označujeme mazlivě jako pivko, vínečko nebo frťan, naznačuje, že jejich rizika až tak vážně nebereme. Jen těžko si je navíc můžeme uvědomovat do úplných důsledků, když ve funkci prezidenta dvě volební období působil člověk, jehož vztah k alkoholu odpovídal právě té konzumaci, kterou odborníci označují za rizikovou. Nebo když vláda v době ekonomické krize rozhodla, že z tichého vína se nebude platit spotřební daň. Sami politici se během obhajování tohoto kroku několikrát tvářili, jako by snad víno bylo nějaký jiný alkohol než ostatní. Jihomoravský hejtman Jan Grolich například prohlásil: „Pro mě je víno spíš zemědělský produkt než alkohol, protože je mnohem víc navázáno na to, že ho musí vinař sám vypěstovat, zpracovat a prodávat.“ Prezident Svazu vinařů Martin Chlad hájil víno názorem, že je jiným kulturním nápojem než třeba vodka a že stejně bychom se mohli bavit o různých nápojích s cukrem nebo o slanině. To bychom sice možná opravdu mohli, problém je ale v tom, že zemědělské produkty, slazené nápoje nebo slanina na rozdíl od vína neobsahují etanol. A etanol ve víně je úplně stejný jako etanol ve vodce, rumu, kontušovce nebo pivu. Rozdíl je jen v jeho obsahu.
Kudy teče, tudy škodí
V zásadě platí, že co se čistého alkoholu týče, je ho stejné množství v půllitru piva jako ve dvou deci vína nebo v jednom velkém panáku lihoviny. Právě proto se alkohol počítá na sklenice. Když si na grilovačce dáte šest piv, je to zkrátka, jako kdybyste si dali šest panáků, snadná matematika. Podle průzkumu agentury Ipsos, který si v roce 2020 nechala vypracovat Unie výrobců a dovozců lihovin, si ale 9 z 10 lidí myslí, že velký panák (0,04 dcl) destilátu obsahuje víc alkoholu než jedno pivo, a to stejné si myslí dokonce i o malém panáku (0,02 dcl). Jen málo Čechů tak má alespoň rámcovou představu o množství alkoholu, které ve skutečnosti vypijí. „Lidé si pletou procenta označená na láhvi vyjadřující obsah alkoholu na litr nápoje se skutečným obsahem alkoholu, který konzumují v jedné porci. Argumentují tím, že pivo obsahuje jen 4–5 % alkoholu, ale vodka 40 % a více. Už si však neuvědomují, v jakém množství daný nápoj konzumují. Těžce rozumí tomu, že alkohol je jen jeden,“ říká výkonný ředitel UVDL Vladimír Darebník.
Jako společnost máme před takzvaným tvrdým alkoholem poměrně respekt, pravděpodobně právě z neznalosti reálného obsahu alkoholu. Málokdo přijde večer z práce domů a u televize do sebe naláduje čtyři panáky vodky. I když se sklenkou drahé whisky nebo koňaku už takový problém nemáme. K vínu a pivu jsme ovšem výrazně benevolentnější a často je za alkohol vlastně ani tolik nepovažujeme. Jedna orosená plzeň k obědu? Samozřejmě, kachna musí plavat! Sklenka vína navečer? Ale jistě, červené je přece zdravé na cévy. Naše kultura je podobnými bonmoty protkaná. Na dovolenou v Egyptě s sebou vezeme slivovici, abychom vypálili červa, víme, že ve víně je pravda, že kde se pivo pije, tam se dobře žije, a že kdo pil, ten umřel, a kdo nepil, ten taky. Jenže loňská analýza více než stovky studií za posledních čtyřicet let ukázala, že míra alkoholu, která je pro zdraví prospěšná, se rovná přesně nule. Alkohol je škodlivý v jakémkoli množství a výzkumy zjistily, že i „zdravotní“ sklenka červeného vína může ve skutečnosti přispívat ke vzniku rakoviny prsu, jícnu, hlavy a krku, vysokého krevního tlaku nebo srdeční arytmie. To, že si sklenkou alkoholu připíjíme „na zdraví“, je evidentně úplně padlé na hlavu.
Proč tedy alkohol tolerujeme, omlouváme, zlehčujeme i podceňujeme, když statistiky jasně hovoří o tom, že každý dvacátý člověk umírá v souvislosti s alkoholem, je příčinou více než dvou set onemocnění a způsobuje větší společenské škody než jakákoli nelegální droga? Podle adiktologa Aleše Kudy z 1. lékařské fakulty UK Praha je to dáno historicky. Alkohol je totiž v naší kultuře hluboce zakořeněn. „Z pohledu adiktologie je to pro nás vůbec nejhorší droga, protože je zcela legální a hlavně společensky přijatelná. Modely užívání kulturně přebíráme od rodičů a předků. Další věc je, že biologickým způsobem dědíme toleranci vůči alkoholu. To, kolik jsme schopni vypít, je odvislé od toho, jak pili naši předci. Tolerance je tady velká,“ uvedl v rozhovoru pro Deník N.
Zpropadená destilace
Pravda je, že pivo i víno se v lidské společnosti objevují už od počátku civilizace a jsou zaznamenány například už v egyptských spisech nebo v Eposu o Gilgamešovi. Ve starověku byly alkoholické nápoje užívány převážně jako dezinfekce a jako léky na různé neduhy. Starověcí Řekové si sice oblíbili víno, které považovali za nápoj bohů, ale byli v jeho konzumaci velmi umírnění. Starověcí Římané konzumaci navýšili a historici se domnívají, že právě každodenní užívání malého množství vína k jídlu ve starověkém Řecku a v Římské říši dalo základ dnešním vzorcům konzumace alkoholu, typickým pro středomořské národy. Ve středověku se konzumace alkoholu dále zvyšuje a nejvýraznější roli v tom hraje proces destilace, který do Evropy přinesli arabští lékaři, a také morové epidemie. Mnoho lidí totiž věřilo, že právě konzumace alkoholu je před nákazou morem ochrání. S průmyslovou revolucí a jejími vymoženostmi začaly být alkoholické nápoje trvanlivější, a tím pádem i skladovatelnější, dostupnější, silnější a levnější než kdy dříve, což se odrazilo ve vyšší konzumaci především mezi pracující třídou. Kvůli tomu se v této době začíná pohlížet na opilost jako na věc asociovanou primárně s chudobou. Tyto „epidemie opilosti“ jsou v 19. století doprovázeny legislativními úpravami a začínají se objevovat také hnutí prosazující umírněnost v konzumaci alkoholu, kterou zastával i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten sice alkohol neodmítal úplně, ale vymezoval se vůči jeho pití jako návyku, a vedle boje za ženská práva se boj proti alkoholismu stal jedním z jeho ústředních celospolečenských témat.
Nicméně alkohol v Česku byl běžně společensky tolerován za socialismu, kdy i příslušníci bezpečnosti byli vůči němu shovívaví. Mnohdy prošel dokonce i za volantem, kdy dávali pokuty jen řidičům, kteří byli opravdu „pod parou“. Pokud se podíváte na jakýkoli film či seriál z doby normalizace, těžko najdete takový, ve kterém by alkohol nehrál roli. Pití je zkrátka normální součástí lidského života, a pokud se na scéně objevila dospělá postava, která abstinuje, vždy byla nějakým způsobem divná nebo směšná. Ostatně ani dnes na tom nejsme v seriálové produkci o moc lépe, například populární nekonečný seriál Ulice se v každé epizodě odehrává zčásti v hospodě, baru nebo vinárně. Budiž mu ke cti alespoň to, že jedna z linek řeší problémy abstinujících alkoholiků, bažení a recidiv.
Selhávání v povinnostech
Jak si tedy přiznat a vůbec přijít na to, že můžeme mít problém s pitím, když naše kultura alkohol miluje, užívá ho při každé příležitosti a ta se nakonec vždycky najde? „Spousta lidí neví, že jsou závislí. Chodí v režimu, že jdou po práci s chlapama na dvě, doma si dají u televize další tři piva. V pátek se jde s kamarády do hospody, to je normální. Jenomže když tohle dělám dostatečně dlouho, vytvoří se docela dobrá závislost na alkoholu,“ říká Aleš Kuda a dodává: „Že mají problém s alkoholem, většinou poznají až v momentě, kdy začínají selhávat v povinnostech. Ať už jsou pracovní, nebo osobní.“
Suchej únor pro všechny
Skvělým projektem, díky němuž můžeme zjistit, jak na tom jsme, je například akce Suchej únor, která vybízí k tomu, abyste se alkoholu vzdali alespoň na jeden měsíc v roce. Jak už bylo zmíněno, nebudete v tomto období muset tolik odrážet všetečné dotazy a svému předsevzetí tak snadněji dostojíte. Také máte mimořádnou příležitost zjistit, co s vámi abstinence dělá. Může vám to pomoci přehodnotit váš vztah nejen k alkoholu, ale i k vašemu životu jako takovému. Je dobré podívat se, jaký je váš pracovní i osobní život, jak se vám vlastně daří. Problémové užívání alkoholu je totiž velmi často reakcí na nějakou životní situaci, způsob, jak uvolňovat stres. Alkohol se proto může zdát jako naprosto ideální substance, protože nás dokáže zrelaxovat, zbavit úzkosti, funguje jako antidepresivum, zlepšuje naši schopnost komunikace a navazování kontaktů. Jenomže jen do určitého množství. Ve chvíli, kdy přijde kocovina, se stává geniálním tvůrcem deprese a ohromného poklesu energie. A ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je pro vás těžké si dvě tři piva nedat, je to dobrá výstražná kontrolka, že vaše pití možná není tak v pohodě, jak jste si mysleli.
