Kdo je na mě nejhnusnější? Já. Co je syndrom podvodníka a jak se ho zbavit
Znáte ten pocit, že jste svých úspěchů dosáhli tak trochu omylem? Že vlastně vůbec nejste tak dobří, jak si ostatní myslí, a děsíte se okamžiku, kdy to odhalí? Nejspíš máte imposter syndrom neboli syndrom podvodníka. Projevit se může při studiu, při získání nového zaměstnání nebo při povýšení. Ale stejně dobře umí vlézt i do vztahů. A jeho vliv na fungování partnerů je často zásadní. Jak vypadá v praxi a jak se ho případně zbavit?
Musím se přiznat, že jsem v životě měla štěstí na partnery. Nikdy jsem se nedostala do vztahu, kde by mi přítel srážel sebevědomí, a já si z něj odnesla jen trauma. Jenže právě toto štěstí ve mně odjakživa živilo pocit, že na tom přece musí být něco špatně a já to jen nevidím. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila, že nejde o realitu, ale že jsem se dost možná jen zbytečně postavila do role podvodníka, který si myslí, že si nic z toho, co má, nezaslouží.
Imposter syndrom poprvé popsaly psycholožky Pauline Rose Clance a Suzanne Imes v roce 1978. Tehdy se zabývaly skupinou úspěšných žen, které se ve své práci cítily právě jako podvodnice. Měly za to, že své kolegy a nadřízené oklamaly a ti jim začali věřit, že jsou inteligentní a schopné. Ony zatím kdesi uvnitř cítily, že pro svou práci nejsou dostatečně kvalifikované a dobré místo ve firmě si nezaslouží. Tak vznikl termín imposter syndrom čili syndrom podvodníka, který je od té doby aplikovatelný na jakoukoli životní sféru, v níž se člověk takto cítí – a to včetně vztahů.
Nic si nezasloužíš
Pocit, že pro svého partnera nejsem dost dobrá, jsem v životě zažila nespočetněkrát. Občas se to vztahovalo i na pracovní život, kdy jsem si vsugerovala, že se skvěle rozjeté kariéře a úspěchům svého protějšku nikdy nevyrovnám a že mé dlouhodobé přesvědčení, že jsem ambiciózní a plním si své profesní sny, je zcela mylné. Fakt, že v této sféře přece vůbec nemusíme s přítelem soupeřit, mi vůbec nepřišel na mysl. A ani nemohl, začala jsem totiž žít v domnění, že jde jen o další aspekt, ve kterém zcela selhávám, a partner o mě kvůli tomu brzy ztratí zájem.
Mnohem častěji (a děje se to dodnes) jsem ovšem řešila fyzickou stránku a atraktivitu. Jako člověk, který byl od útlého věku šikanovaný kvůli vzhledu, jsem se nikdy nedokázala ve své hlavě vymanit z pocitu, že si partnera nezasloužím, protože nemám svou vysněnou velikost oblečení. Nikdy jsem nedokázala uvěřit komplimentům, že jsem krásná, že mám skvělé tělo a jiným podobným. Brala jsem je jen jako slova útěchy, která protějšek pronáší proto, aby mi udělal radost. A přitom jsem vůbec nepochybovala, že taková chvála vážně není namístě a že to přece oba moc dobře víme.
Vygradovalo to jednoho dne, kdy jsem spustila další monolog na téma „Jsem ošklivá a ty bys měl být s někým jiným, lepším“. Tehdy se mi od něj zcela nečekaně dostalo místo již tradiční a dost unavené odpovědi „Vždyť víš, že to tak není“ pohrdavého pohledu a okřiknutí „Okamžitě přestaň říkat takový věci, ty lhářko!“. Zůstala jsem stát jako opařená, neboť se to událo na nádraží plném lidí. Tehdy jsem ze sebe vydala jen přiškrcený dotaz, cože jsem to právě slyšela. Na to se můj přítel klidně usmál a řekl, že tuhle fingovanou scénu mi odteď ztropí už pokaždé, když o sobě zase začnu zbytečně pochybovat. Abych si prý konečně uvědomila, jak absurdní moje smýšlení o sobě samé je.
Typy podvodníků
Od té doby jsem pochyby o sobě, svém těle a celkové úloze ve vztahu začala skutečně krotit, byť jsem se jich stále úplně nezbavila. Posunout se dál mi výrazně pomohla především otevřená diskuse s partnerem o všech nejistotách, které si do vztahu oba nosíme. Mnohdy totiž skutečně žijeme ve zbytečných domněnkách, které nemají s realitou vůbec nic společného. Toto je ovšem jen jeden osobní příklad toho, jak se syndrom podvodníka může ve vztahu projevovat.
Zpochybňování dobrých záměrů – Když vás protějšek pozve na rande nebo pro vás udělá cokoli hezkého:
Co když se jen snaží odčinit nevěru (nebo něco jiného negativního), o které zatím nevím?
Lpění na komplimentech a vyznáních lásky – Dnes mi ještě neřekl/a, že mě miluje. Co jsem zase udělal/a špatně? Určitě mě nemiluje a celou dobu mi to říkal/a jen proto, abych měl/a radost.
Obavy z názoru okolí – Ostatní musí vidět, že pro něj/ni nejsem dost dobrá/dobrý. Určitě vypadáme směšně. Je jen otázka času, kdy si toho všimne i on/ona a nechá mě.
Uzpůsobování chování a strach z projevení skutečného já – Musím se chovat tak a tak. Kdybych dal/a najevo, jaký/á doopravdy jsem, opustí mě.
Existuje cesta ven?
Všechny tyto domněnky mohou váš vztah dostat do úzkých a zbavit se jich je běh na dlouhou trať. Sklony cítit se jako podvodník se obecně projevují spíše u lidí, kteří mají nízké sebevědomí a nevěří si, případně u těch, kteří mají sklony k úzkostem nebo přímo diagnostikovanou úzkostnou poruchu. Tendence malovat si nereálné scénáře, být posedlý svým vzhledem a dávat mnohem větší váhu svým špatným vlastnostem na úkor těch dobrých, to je u nich častým jevem, který ovlivňuje všechno, včetně vztahů.
Prvním krokem vpřed je bezesporu vůbec si uvědomit, že sami sebe dostáváte pod zbytečný tlak, který nemá s realitou ani pravými city partnera nic společného. Nezastupitelnou roli pak má otevřená diskuse s polovičkou. Otevřete spolu téma imposter syndromu a na rovinu proberte obavy, nejistoty i pocity. Zní to sice jako klišé, ale bez sdílení opravdu neexistuje zdravý a hlavně upřímný vztah.
Ve chvíli, kdy cítíte, že vám vaše strachy přerůstají přes hlavu, není nic lepšího než téma probrat na terapii. Mnohé návody, jak se syndromu podvodníka zbavit, vás před sezením u psychologa nejprve poženou před zrcadlo a poradí vám denně si opakovat afirmaci, že pro sebe děláte dostatek a zasloužíte si vše, co v životě máte. Jenže uvěřit těmto mantrám už tak jednoduché není. Proto raději téma nejprve rozveďte s někým, kdo vás může nasměrovat na efektivnější cestu. Praktický trénink pak půjde podstatně snadněji.
