Ten tatarák s lanýžem s náma musíte ochutnat! Co dělat, když mají přátelé víc peněz než my?
Kdysi, ještě na škole, když jsme se s kamarády skládali na láhev vína, peníze nehrály roli, protože jsme žádné neměli. Teď je máme – někteří víc, jiní méně. A nejvíc potíží pramení z toho, že se pořád snažíme tvářit, že jsme na tom všichni stejně.
Ten obraz mám před očima už léta, a vždycky se při tom cítím skoro stejně nepříjemně jako ten večer, kdy se to stalo. S manželem a tehdy malými dcerami jsme se vraceli z dovolené strávené společně s rodinami našich dávných kamarádů v Černé Hoře. Během těch dvou horkých týdnů jsme si s mužem mnohokrát řekli „no a co, jsme přece na dovolené“, a přešvihli náš rozpočet, abychom si s ostatními mohli dát v restauraci chobotnici nebo ugrilovat na terase krevety, když na nás byla řada s přípravou společné večeře.
Zpáteční cesta byla dlouhá a únavná. Čerpání plných nádrží benzinu udělalo do rozpočtu další pořádnou díru. Kvečeru jsme zastavili v Rakousku u dálničního motorestu a vešli dovnitř, abychom si odskočili na záchod. Naši přátelé už tam seděli. Oni i jejich děti měli před sebou plastové tácy s kuřecími kousky, zeleninovými saláty, kafem a malými džusíky, vše samozřejmě za přepálené ceny, jak to v dálničních motorestech bývá.
„Já mám taky hlad,“ řekla naše starší dcera.
„Já chci taky nugetky,“ řekla ta mladší. „Co kdybychom se k nim na chvíli posadili,“ řekla jsem já.
Ale když jsem se podívala na svého muže, hned jsem věděla, že to nebyl dobrý nápad. Po všech těch dnech úzkostného přešlapování finančních limitů mu totiž ruply nervy a všechny tři nás seřval, jak si to představujeme.
Dodnes nás vidím v tom rakouském motorestu plném barevných nápisů, jak tam stojíme v uváleném oblečení se zplihlými vlasy a připadáme si jako chudí Východoevropané. Dodnes si připomínám ten pocit studu, že jsme chudší než naši kamarádi.
Mladost, radost
Kdysi dávno, když jsme my a naši přátelé ještě studovali nebo začínali chodit do práce a nikdo z nás neměl děti, jsme na tom byli všichni stejně. Chodili jsme podobně oblečení, bydleli jsme na kolejích nebo u rodičů či různě pospolu, chodili jsme do stejných klubů, barů a hospod.
A velmi dlouho bylo snadné věřit, že to tak zůstane napořád. Navenek jsme všichni dokázali držet krok. Ale neviditelné rozdíly se prohlubovaly. Večeře v restauraci, která pro jednoho znamenala zanedbatelný běžný výdaj, se druhému citelně zakousla do kontokorentu. Někdo si zvládal ukládat tisíce měsíčně na kapitálové spoření, jiný žil horkotěžko od výplaty k výplatě.
Když jsme se my, chudší část partičky, občas vymezili proti výběru určité restaurace nebo lyžařské destinace, obvykle jsme slyšeli, že „to přece dáme“. Že „to je o prioritách“. A že nejsme tak bohatí, abychom mohli kupovat levné věci. A tak jsme zase mlčeli a snažili se i sami před sebou předstírat, že peníze nejsou problém, protože jsme přece nechtěli ztratit svoje přátele. Ale temný spodní proud naštvanosti sílil, a občas vyšplouchl na povrch tak silně, že nás to samotné překvapilo.
Není to (jenom) o penězích
Když jste v pozici chudší kamarádky, je to vždycky nepříjemné, dokonce i v přátelské ženské partě, kde se nebojíte odhalit vlastní zranitelná místa. V partičce celých rodin s dětmi je to úplné peklo, protože ve hře jsou mužská ega a děti, které říkají nahlas i věci, kolem nichž vy taktně našlapujete.
Finanční koučka Amanda Clayman doporučuje všem, kteří se ocitnou v této nezáviděníhodné roli, otevřenost a upřímnost, a to jak k přátelům, tak i k sobě samým: „Buďte k sobě poctiví, pokud jde o váš rozpočet a priority. Ve společnosti přátel, s nimiž se identifikujete, sami sebe lehko přesvědčíte, že finanční zásek potom zase nějakým způsobem vyrovnáte, a utratíte tak víc, než je pro vás únosné.“ Jenže tím ve vás také narůstá úzkost a zlost na kamarády, kteří za to ve vašich očích můžou, protože neberou ohled na vaše možnosti.
Emoce, které v nás peníze vyvolávají, mohou mít mnohem hlubší kořeny, ať jde o úzkost, smutek, frustraci, nebo vztek. Když se vydáme po jejich stopě, obvykle zjistíme, že jde o víc než o rozdílné finanční možnosti. „Bojíte se, že když letos vynecháte lyžování v Alpách, přátelé vás už příště s sebou nevezmou? Pak to není jenom o penězích,“ říká Amanda Clayman. Nedostatek peněz obnažuje ještě větší strachy: „Mají mě opravdu rádi? Jsem stejně dobrá jako oni? Kým bez nich vlastně jsem?“ Pro mě osobně bylo nejtěžší překousnout představu, že pro mé tehdejší přátele je důležitější strávit čas v určité konkrétní (nóbl) restauraci nebo v určitém konkrétním (nechutně drahém) lyžařském středisku než to, že ten čas strávíme společně. A byl to jeden z důvodů, proč naše vztahy postupně zhořkly.
Na druhou stranu, v roli chudších přátel často můžeme propadnout falešnému dojmu, že my jsme ti citlivější, empatičtější, že naši bohatší kamarádi jsou tvrdí a bezohlední. Přitom často přehlížíme, že ani lidé žijící v našich očích na polštářku materiálních jistot to nemusejí mít lehké. Možná má jejich dítě psychické problémy, o kterých před námi nemluví. Možná kvůli náročnému zaměstnání spolu netráví skoro žádný čas. Možná je vysiluje péče o stárnoucí rodiče.
Neraďte a nezlehčujte
Vzpomínáte si na epizodu z Přátel z roku 1995, v níž se začne mluvit o penězích? Monika, Chandler a Ross si chtějí nechat účet v restauraci rozdělit na čtvrtiny a Phoebe se ohradí, protože na rozdíl od nich měla jenom salát a vodu z kohoutku. A společně s Joeym a Rachel potom své přátele osočí, že vůbec neberou ohled na to, že oni vydělávají méně peněz. Chandler, Monika a Ross se diví, až dosud neměli potuchy, že někoho něčím štvou.
Pokud jste v pozici bohatších přátel, můžete na tom být podobně jako oni. Nejspíš máte pocit, že peníze nemají s vaším přátelstvím nic společného. Nikdy nehrály roli. Nejste přece takoví idioti, abyste své kamarády soudili podle toho, kolik vydělávají. Pomíjíte ovšem, že peníze souvisejí s tím, jakým způsobem trávíme společný čas, a jejich nedostatek vzbuzuje mnohem silnější emoce než jejich eventuální přebytek.
Pokud se chystáte na nějakou nákladnější akci, o níž si nejste jisti, jestli si ji vaši kamarádi mohou dovolit, expertka na etiketu Elaine Swann doporučuje hrát s otevřenými kartami: „Nejhorší, co můžete udělat, je rádoby ohleduplně vynechat chudší přátele z plánování a dohodnout se potichu za jejich zády. Tak jako tak se o tom dozvědí a jejich hořkost z odmítnutí bude daleko silnější.“
Peníze a přátelství v číslech
- 88% mileniálů někdy šlo na účtu do minusu, aby mohli trávit čas se svými přáteli.
- 36% lidí do 40 let uvádí, že mají mezi přáteli alespoň jednoho člověka, se kterým mají sklon příliš utrácet.
- 20% lidí uvádí, že některé jejich přátelství skončilo kvůli penězům.
- 31% lidí říká, že za své přátele utrácejí víc, než je tomu naopak.
Druhou těžkou chybou jsou pokusy dávat méně movitým přátelům rady ohledně „finanční gramotnosti“. Můžete se spolehnout, že to skončí otevřeným konfl iktem, protože vaši třeba i dobře míněnou snahu druhá strana pochopí jako ponižování a nastoupí do defenzivy. Se zlou se také potážete, pokud budete třeba jen v náznaku zlehčovat náročnost jejich práce například v humanitní, umělecké sféře či školství. To, že někdo méně vydělává, opravdu neznamená, že jeho práce je snadná. A určitě nikdy neříkejte, že na penězích přece nezáleží. Protože na penězích může nezáležet jenom tomu, kdo jich má dost.
Každý svého štěstí strůjcem?
V tradičně příjmově rovnostářském Česku je situace ještě o něco vyhrocenější. Od devadesátých let totiž většina z nás věří, že kdo je šikovný a pracovitý, ten může být také úspěšný. Nepřízeň okolností je jenom výmluva těch, kteří selhali. „Pokud se vám nedaří, můžete si za to sami. Tomu lidé v Česku hodně věří. Když se člověk stane nezaměstnaným nebo je chudý, patrně s ním osobně musí být něco v nepořádku,“ říká Till Hilmar, sociolog z Vídeňské univerzity, v rozhovoru pro web Page Not Found. „Respondenti a respondentky mi říkali, že věci jako nezaměstnanost nelze svádět na systém. To jsme dělali za komunismu, teď jsme všichni zodpovědní sami za sebe. Upřímně mě překvapilo, že takhle mluví i lidé ze zdravotnictví nebo z pečovatelského sektoru. Myslím, že to hodně určuje, jak Češi přemýšlejí o nerovnostech.“ Pokud tato masově sdílená přesvědčení uplatňujeme i na sebe a na své přátele, může to být pro obě strany zdrojem studu, pocitů méněcennosti, hlubokého neporozumění a latentních konfliktů.
Všichni budeme jistě nahlas tvrdit, že vnitřní hodnota člověka nesouvisí s tím, kolik vydělává. Bylo by skvělé, kdybychom tomu skutečně dokázali uvěřit a chovat se podle toho k ostatním i sami k sobě. Je to nesmírně osvobozující. Pokud tuto premisu skutečně přijmeme za vlastní, najednou nemáme problém říct si o více peněz za práci, protože to neznamená, že se tím nějak „povyšujeme“. A naopak nám nečiní takové potíže říct kamarádce: „Nemám na to, abych s tebou šla na drink do baru. Co třeba prosecco v parku?“
"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 7/2024"
