Měla to čekat. Jaké další stereotypy panují o sexualizovaném násilí?
Právě tak často zní věta v rozsudcích o domácím a sexualizovaném násilí. Advokátka Lucie Hrdá proti němu neúnavně už desítky let bojuje. Školí soudce, zakládá organizace, zastupuje oběti, je vidět a hlavně slyšet. A přitom si toho sama na zádech nenese zrovna málo.
Vláda na konci loňského roku schválila novelu týkající se redefinice znásilnění v českém právním řádu. Co to v praxi znamená?
V první řadě bych chtěla říct, že se nejedná jenom o redefinici znásilnění, protože tím význam té novely vlastně trochu podceňujeme. Půjde o novou komplexní úpravu na potírání sexualizovaného násilí v České republice, a to způsobem, který je pro chápání našeho pojetí naprosto nový. Jasně z něj vyplývá, že „ne“ znamená „ne“. To sice není tak revoluční, jako kdyby to bylo tak, že „ano“ znamená „ano“, protože pořád bude částečně na oběti, aby vysvětlovala, jak moc držela kolena u sebe, ovšem nově to bude pokrývat i případy zamrznutí oběti.
Co konkrétně se tedy mění?
Myšlení je u nás stále zaseknuté na tom, že znásilnění pochází ze slova násilí a jinak to nejde. Což samozřejmě není pravda, protože znásilnění, aby vám ublížilo, nemusí být nutně provázeno brutální agresí. Bohatě stačí, když se sexem nesouhlasíte. A právě taková změna koncepce je velmi významná. Další velkou změnou je takzvané statutory rape neboli znásilnění z podstaty, které znamená, že děti pod dvanáct let nemohou souhlasit s jakýmkoli sexuálním stykem nebo sexuální aktivitou, což doteď neplatilo. Nebude se tedy muset prokazovat, jestli to holčička nebo chlapeček chtěli, ale sex pod dvanáct let bude jednoduše automaticky vnímaný jako znásilnění nebo sexuální útok. To je opravu ohromná změna, protože právní úprava pohlavního zneužití u nás platí od roku 1950 v podstatě beze změny a je založená na tom, že dítě může chtít sex. Novela ale jasně říká, že nemůže, a že i kdyby nakrásně chtělo, tak dospělí lidé jsou tu od toho, aby řekli ne, a nikoli aby tomu dítěti vyhověli.
Je u nás v rámci sexualizovaného nebo domácího násilí ochrana dětí dostatečná?
Myslím si, že ne. Když se podíváte do rozsudků, pořád je z nich vidět, že dáváme přednost potřebám pachatele a velmi často ho omlouváme tím, že „ona chtěla a on jí zkrátka vyhověl“. Navíc nám schází ochrana dětí. Podle průzkumů žije každé čtvrté dítě v rodině, ve které se odehrává domácí násilí. Dvacet pět procent dětí, to je ohromné číslo. Ale když se podíváte do rozvodových kauz, tak to není tak, že by se u čtvrtiny z nich uvádělo domácí násilí. To znamená, že se nám to násilí z hledáčku ztrácí, děti dál chodí domů, kde se stávají svědky nebo oběťmi domácího násilí, a my to neřešíme, protože nevíme jak. Nemáme na to manuály nebo návody co dělat krok za krokem. Vím, že se pracuje na opatrovnických řízeních, ale je to zkrátka složité, protože každé dítě je jiné, každý rodič je jiný, každá situace je jiná, a my postrádáme multidisciplinární přístup a interdisciplinární řešení takových věcí.
Proč?
Protože velká část práce soudu nebo orgánů činných v trestním řízení by sice mohla být nahrazena intenzivní sociální a psychologickou prací s konkrétními rodinami, ale neděje se to. Protože na to nemáme postavené zákony a nemáme na to ani lidi.
Zmůžeme s tím něco jako veřejnost, nebo je to vyloženě na státu?
Jsem přesvědčená, že pokud veřejnost nebude říkat státu, že jí něco vadí, tak se nezmění nic. To je ostatně také důvod, proč jsme založili Bez trestu, protože jednoduše chceme, aby veřejnost řekla: „Takhle ne, tohle je špatně.“ Potřebujeme, aby vládnoucí garnitura pochopila, že lidi tohle téma zajímá, a že ho chtějí řešit. To znamená zjišťovat si informace, podporovat spolky, které se jím zabývají, a psát svým voleným zástupcům. Je extrémně důležité řešit domácí násilí u zastupitelů ve svém městě, apelovat na ně, aby podporovali vznik azylových domů, zřizovali preventivní programy, pořádali přednášky, zařídili dostatek školních psychologů. Na státní úrovni je to všechno hrozně složité, téma domácího násilí pokrývá pět ministerstev, strašně dlouho to trvá a spíš se záplatuje systém. Zatímco na lokálním místě je možné ty změny udělat a prosadit relativně rychle. Nedávno jsem mluvila se starostkou anglického města Leeds, která je v politice od sedmdesátých let a věnuje se právě této problematice. Myslím, že kdyby náš primátor jenom slyšel, co všechno se tam v boji proti domácímu násilí děje, tak omdlí.
Znamená schválení novely o sexualizovaném a domácím násilí, že už jsme tuto záležitost začali brát vážně?
U veřejnosti a mladších politiků stoprocentně. Současně si myslím, že jsme se dostali do fáze, kdy jsou tato témata mediálně pokrytá tak, jak měla být pokrytá vždycky. Že nejde o nějakou vlnu zájmů, ale o stav, kdy je potřeba informovat a vytvářet podhoubí pro změnu. Když se podíváme na informace o nejrůznějších trestních kauzách, vidíme, že většina médií opravdu nezveřejňuje jména obětí a neviktimizuje je, tedy nepoškozuje, když vydají nevhodný titulek, stačí je na to upozornit a oni ho změní. To se třeba před pěti lety vůbec nedělo. Je to pro mě obrovské překvapení a jsem ráda, že k tomu česká média přistupují takto pozitivně a zodpovědně.
Myslíš, že ledy pomohlo prolomit i naše „Me Too“, tedy exponované kauzy s exposlancem Dominikem Ferim a psychiatrem Janem Cimickým?
Myslím si, že to začalo už s covidem. Já osobně se věnuji domácímu násilí dvacet let, mluvím o něm patnáct let. Do vypuknutí pandemie covidu bylo hrozně těžké do médií protlačit informace o domácím násilí, psychologii obětí nebo třeba viktimizaci. Nebyl o to zájem. Na začátku lockdownu jsem zveřejnila predikce, že se určitě domácí násilí rozšíří, a co by se proti tomu mělo udělat. Najednou o tom média chtěla informovat, protože to bylo něco jiného, než kolik je mrtvých nebo jestli máme roušky, stalo se to vlastně velmi důležitým společenským tématem. Hodně se kritizovaly orgány činné v trestním řízení za to, že se situaci nepřizpůsobily dostatečně rychle, a myslím si, že vlna s exponovanými kauzami přišla vzápětí.
V kauze Jana Cimického zastupuješ oběti. Obžaloba ho viní ze čtyř znásilnění a třiceti pěti případů vydírání, ke kterým mělo dojít v průběhu čtyřiceti let. Státní zástupkyně pro něj navrhuje tříleté vězení, maximální trest, který mu hrozí, je pět let. Je to adekvátní sazba?
Je to zákonná sazba. Činy, které se tehdy staly, a dnes by byly posouzeny jako znásilnění, jsou posuzovány podle staré právní úpravy, podle které jde například o vydírání nebo omezování osobní svobody. Ze zákona je povinné používat tu právní úpravu, která je pro obviněného příznivější. Takže pět let je zákonná sazba. Otázkou je, jestli je v pořádku sazba navrhovaná. Proč státní zástupkyně navrhuje tři roky? Za co by navrhla oněch pět let? Za sto žen, za dvě stě? Čekáme na jinou kauzu, kde bude poškozených víc? Takových kauz je ale samozřejmě hodně. Vím o domácím násilí, které trvalo třicet let. Byla v něm matka a tři děti, všechny je týral otec. Maximální sazba je dvanáct let a státní zástupce navrhuje šest. Kolik lidí by musel ten muž týrat, když čtyři nestačí? A jak dlouho by to musel dělat, aby dostal tu nejvyšší sazbu?
Máš na to nějakou odpověď, proč tři čtvrtiny pachatelů domácího násilí a polovina pachatelů znásilnění odejde od soudu s podmíněným trestem?
Nevíme. Nejsme schopni získat rozsudky, ve kterých bychom si to přečetli, a protože ministerstvo odmítá vytvořit jejich veřejnou databázi, nemáme data. Známe jenom procenta, ale nevíme, co za nimi stojí, máme jen dohady. Vždycky se říká, že máme plné věznice, což je pravda, ale zpravidla v nich sedí lidi, co kradou, ne ti, kteří znásilňují a týrají. Může to být také proto, že nám intimní násilí nepřipadá tak důležité, nebo že se podceňují jeho následky, ale s jistotou to nevíme.
Podle loňské studie Legal Data Hub, tedy projektu Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jsou přitom v Česku tresty za znásilnění nejpřísnější po vraždě.
Problém je, že ta stupnice vypadá: vražda, pak dlouho nic, znásilnění a v těsném závěsu loupež. Musíme si uvědomit, že stejně jako každá jiná studie, která není kvalitativní, ani tato nerozebírá, proč se to stalo, jaký byl mezi násilníkem a obětí vztah, jaký byl následek a podobně. Vidíme tak jen procenta, která ale třeba vůbec nepokrývají případy, kdy například docházelo k domácímu násilí. V rozsudku se píše, že kromě toho, že muž ženu týral a mlátil, ji také nutil do sexu a dělal s ní věci, které jí byly nepříjemné, ale není to stíháno jako znásilnění. Tím pádem je tam jiná trestní sazba a tyhle věci z toho vypadnou. Jak jsem říkala, nemáme data.
Je i tohle ten důvod, proč jsi byla u založení organizace Bez trestu?
Založily jsme ji s kolegyněmi proto, že jsme byly naštvané v době covidu. Jak jsme všichni byli zavření doma, začala jsem zveřejňovat ty rozsudky, které mi lezly na nervy. Přidaly se ke mně další naštvané holky a začaly jsme přemýšlet nad tím, jak to změnit. Na koho cílit, kdo by mohl pomoct, jakým způsobem oslovit veřejnost, a vyšlo nám z toho Bez trestu.
Co je jeho záměrem?
Zveřejňujeme celé rozsudky týkající se sexualizovaného a domácího násilí, samozřejmě anonymizované, aby lidé věděli, jak vlastně takový rozsudek vypadá a jak se odůvodňují udělené tresty. Také usilujeme o vzdělávání, a to jak společnosti, tak soudců a státních zástupců, v jejichž případě by to bylo povinné. Jde nám především o odstraňování mýtů, kterými je rozhodování o domácím a sexualizovaném násilí zatížené. Je to velmi intimní věc, která je vysoce patriarchální a založená na tom, jak společnost fungovala celá tisíciletí, takže v ní pořád nějakým způsobem funguje genetická setrvačnost.
V jakém smyslu?
Ještě před sedmdesáti lety bylo možné legálně znásilnit vlastní manželku, a ještě v 70. letech o tom musel rozhodovat Nejvyšší soud, i když už to nějakých dvacet let bylo napsané v zákoně. Naše myšlení je stále ještě zčásti založené na hlubokých mýtech, které spočívají v omlouvání násilí, v omlouvání jeho příčin a zejména následků. V okamžiku, kdy ty mýty ale odstraníme, zbyde nám jen holá pravda, která ukazuje, o jak nesmírně závažný problém se jedná, jak moc lidem ubližuje a mění jejich životy.
Co jsou ty nejčastější mýty?
Typicky jsou to ty, které stále vídáme v rozsudcích. Jako že to oběť měla čekat. Měla to čekat, když s ním někam šla, ačkoli věděla, že je alkoholik. Měla to čekat, když oslovila neznámého člověka v parku s prosbou, aby jí koupil alkohol. V tomto konkrétním případě dokonce soud přímo do rozsudku napsal: „Naservírovala mu příležitost pod nos.“ Měla to čekat, protože už ji zmlátil několikrát, takže od něj měla odejít a ne zůstávat. Prostě bychom to jako ženy měly všechny neustále očekávat. Vlastně to implikuje, že ženy mají žít svoje životy tak, jako by hrozilo, že na ně kdykoli odkudkoli někdo zaútočí, když se tomu budou aktivně bránit. Asi tak, že zůstanou zamčené doma.
Na druhou stranu drtivá většina znásilnění se děje od osoby, kterou oběť zná. Takže zavřít se doma asi taky nepomůže.
Přesně. V tom posledním exponovaném případu z Brna se v rozsudku vysloveně píše, že pachatel není a priori násilník a že ta dívka si za to vlastně mohla sama, protože mu konsenzuálním stykem, který si natáčel, umožnila, aby ji následně mohl vydírat. To je obrovské přenášení viny na oběť, navíc v okamžiku, kdy na straně oběti je dítě a na straně viníka dospělý člověk. Zajímavé je, že u dospělých lidí se tohle zpravidla neděje. Vidím to i v jiných kauzách, že se odpovědnost částečně přenáší na dítě, nebo že dochází k neskutečné bagatelizaci traumatu. Je šokující, v jak velkém množství rozsudků se píše, že oběť znásilnění vytěsnila, takže nemá následky. Přitom to naprosto odporuje všemu, co víme o vytěsnění, protože vždy vytěsňujeme trauma, nikdy normální zážitek. Je to obranná reakce mozku, který to trauma dřív nebo později bude muset vyhojit, což znamená, že to oběti za pět, deset nebo klidně i třicet let bouchne do obličeje, najednou si začne vzpomínat nebo přijde nějaký flashback, a potom vznikají obrovské problémy. Nemůžeme se tvářit, že když oběť teď zrovna vypadá v pohodě, tak se vlastně nic nestalo.
Máme tedy tendence mnohem víc omlouvat dospělé, že „ujeli“, než chránit děti?
Neříkám, že to tak je vždy, ale v rozsudcích to vidíme poměrně často, a vlastně to často říkají i klienti, kteří se rozhodli ohlásit zneužívání dětí. První otázka policie totiž většinou zní: „A jste si jistá? Vždyť mu to může zkazit celý život.“ Samozřejmě že policie vás musí poučit o riziku křivého obvinění, ale tohle rozhodně není to první, co máte slyšet, když jdete nahlásit znásilnění. Orgány činné v trestním řízení nemají oběti nepřímo odrazovat od toho, aby trestný čin nahlásily.
Riziko křivého obvinění je častým protiargumentem, který se zmiňuje v souvislosti s tím, že sex bez souhlasu by měl být klasifikován jako znásilnění. Tušíš, kolik z celkového počtu nahlášených znásilnění jsou falešná obvinění?
Podle posledních statistik se nahlašují asi 3 % partnerského intimního násilí a zhruba 8 % znásilnění cizí osobou. V průměru to vychází, že se nahlašuje asi 5 % všech znásilnění, kterých se u nás stane odhadem 12 000 ročně. Český rozhlas udělal zhruba před dvěma lety na téma falešných obvinění analýzu a zjistilo se, že jich je přibližně 7 z těch 5 % nahlášených případů. Takže jde ročně opravdu o jednotky.
Zmiňovala jsi, že se věnuješ také školení soudců, v přístupu k obětem. Kde vidíš největší mezery?
Myslím si, že máme dva zásadní problémy. První z nich je systémový, a sice, že vzdělávání soudců není povinné, což znamená, že se pořád vzdělávají jen ti, kteří se vzdělávat chtějí, a ne ti, kteří by to potřebovali. Druhým problémem je právě ten zmiňovaný první kontakt, což je vlastně měkká dovednost, na kterou nejsou paragrafy. Mám na mysli situace, kdy například oběť předvoláváme nebo vyslýcháme, kdy čelí obrovskému stresu a vzniká obrovský potenciál k tomu, aby byla znovu zraňována v průběhu trestního řízení. Přitom eliminovat to není tak složité, stačí myslet na zdánlivě banální věci, jako kam oběť usadíte, nebo že jí dáte sklenici s vodou, aby se mohla napít a nemusela si o ni říkat.
Během své práce se setkáváš s tragickými osudy, s detailními popisy násilí a týrání. Jak se s tím vyrovnáváš? Dá se od toho udržet odstup?
Jsem trestní právník a ti mají většinou výdrž. My víme, že násilí existuje a existovat bude. Co mě štve, je přístup k němu, a od toho je potřeba mít trochu odstup, protože když ho nemáte, tak vyhoříte. Sama jsem se v takové situaci ocitla někdy před třinácti lety, kdy jsem měla třetím rokem svoji kancelář, pracovala jsem osmnáct hodin denně a měla pocit, že spasím svět. Ani jsem nechodila domů, ale spala jsem v kanceláři na karimatce, protože jsem chtěla pomoct úplně každému. Výsledek byl, že jsem začala nesnášet svoji práci, klienty i všechny lidi v tom procesu, a musela jsem udělat krok stranou. Vzala jsem si koncipientku, což mi hrozně pomohlo. Všem svým lidem v kanceláři dnes říkám, ať si neberou práci domů, ať na to neustále nemyslí, ale i tak máme poměrně vysokou fluktuaci, protože je běžné, že to všichni nevydrží, že je to po roce nebo dvou semele. Na druhou stranu mám i kolegyni, která je se mnou už několik let, a nevypadá, že by z toho byla špatná. Ale rozhodně není jednoduché si na to zvyknout.
Kdy ti došlo, že svět nespasíš?
Asi právě tehdy, když jsem vyhořela. Uvědomila jsem si, že i když nebude Hrdá, tak se vůbec nic nestane. Vždycky jsem byla pesimistka, ale po téhle zkušenosti se můj pesimismus projevil naplno. Nevidím světlé zítřky a myslím si, že pokud se něco zlepší, nebude to za deset let, ale spíš za padesát.
Na druhou stranu jsi v oboru dvacet let a za tu dobu musíš vidět, že se věci postupně mění. Obzvlášť v posledních pár letech…
Ano, ale to jsou změny společenské, nikoli právní. Takové změny by třeba přinesly investice do nových výslechových místností nebo změnu přístupu. Pokud se povede zavést povinné vzdělávání orgánů činných v trestním řízení, bude to obrovský pokrok a moje velké vítězství. Stejně jako to znásilnění z podstaty, o kterém jsme mluvily, protože na tom jsme s poslankyní Barborou Urbanovou velmi intenzivně pracovaly, a pokud projde, bude to pro mě fakt velká úleva.
Je něco, co ti v práci dělá radost?
Když jdu domů. Ne, to si dělám legraci, já si do práce chodím odpočinout. Mám radost pokaždé, když se nám něco opravdu povede. Třeba teď jsme po letech zprostili klienta křivého nařčení, to bylo skvělé.
V rámci své advokátní praxe zastupuješ i klienty v rámci obhajoby. Stalo se ti, že jsi obhajovala i násilníky?
Ano, my jsme na to specializovaní.
Jaké to pro tebe je, stát na té druhé straně barikády?
Je potřeba říct, že velmi často zastupujeme křivá obvinění, protože typický násilník a rozpadlý alkoholik za mnou nepřijde, ale najde si jiný typ advokáta. Primárně jsem vždy byla obhájce, oběti tvoří velkým podíl mojí práce až v poslední době.
Jsi máma dvou dcer. Ovlivňuje tě tvoje práce a to, co v ní vidíš, v jejich výchově?
Ano, mám třeba hrůzu z toho, že pojedou někam na tábor a tam mi je někdo znásilní, nebo jim bude nějak jinak ublíženo, protože se s tím v praxi setkávám velmi často. To samozřejmě neznamená, že je na ten tábor nepošlu, ale snažím se jim dát takovou výchovu, aby dokázaly říct ne, a aby dokázaly požádat o pomoc. Moje práce mě ovlivňuje i v tom, že nemám takovou tu ignoraci k hladině násilí, která existuje. Když o tom přednáším dětem na středních školách, vždycky jim říkám: „Tak, holky, každá třetí z vás bude v životě obětí znásilnění nebo domácího násilí.“ Což je prostě strašná představa, a podle mě je důležité těm dětem říct, že tu pro ně budete kdykoli, když jim někdo něco udělá, i když jim bude padesát a vám sedmdesát, a že si prostě vždycky mohou říct o pomoc. Nemyslím si, že je můžete vychovat tak, aby se jim to nestalo, ale měly by vědět, že tu pro ně jste.
Nenapadlo tě někdy, že bys raději vychovávala dva kluky?
Ne. Já jsem se popravdě bála, že budu mít kluky, a moc jsem chtěla holky. Když jsem se to dozvěděla, nakoupila jsem všechno růžové, kočárek, oblečení, peřinky, všechno. Bála jsem se, že bych s kluky neuměla mluvit.
Působíš jako nezničitelná neúprosná advokátka, kterou nic nezlomí, ale současně se potýkáš s diagnózou, která zní fibromyalgie. Jak se to projevuje?
Jde o nemoc, kterou je možné diagnostikovat, až když se vyloučí všechno ostatní, nemoc, která zbude. Vypadáš jako hypochondr. Něco ti sice je, ale neví se co. Lékaři se domnívají, že fibromyalgie může mít dvě příčiny. Buď nějaké mikrozáněty způsobené imunitně na buněčné úrovni, nebo že mozek špatně čte signály těla. Kdybych měla uvést příklad, tak když ty se najíš, jsi sytá, ale když se najím já, tak se depersonalizuji, nebo mě začnou bolet kolena. Strašně mě třeba bolí hlazení. Když mám bolesti břicha, tak je mi na omdlení. Tělo zkrátka na podněty reaguje úplně jinak, než je běžné, a většinou je to spojeno s velkými bolestmi, které se nedají léčit, jen tlumit opioidy.
Fibromyalgie se nejčastěji projevuje kolem čtyřicítky a u žen. Ty jsou mnohdy v ordinacích odbyty s tím, že si vymýšlejí. Jaká byla tvoje zkušenost při cestě za diagnózou?
Jsem celoživotně dlouhodobě nemocný pacient. Ve dvaadvaceti letech jsem měla dopravní nehodu a také velmi těžké těhotenství. Myslím, že jsem pohár bolesti prostě už měla přeplněný a tělo to nezvládlo. Od porodu se mi spustily časté a velké bolesti, a tak jsem se snažila hledat pomoc. A díky své neodbytnosti jsem docílila toho, že mi po třech letech nejrůznějších vyšetření diagnostikovali právě fibromyalgii. Jenomže spousta lidí nemusí být tak urputných jako já a snadno se stane, že jsou jim diagnostikované třeba deprese nebo únavový syndrom. Ostatně jeden neurolog mi na moji diagnózu řekl, že je to nemoc hysterek po čtyřicítce a že na to nevěří.
Co bys tedy poradila ženám, které mají stejné příznaky?
Ať se nenechají odbýt, ačkoli si budou muset projít opravdu vším, od revmatologie přes imunologii, ORL nebo třeba ortopedii. Zrovna minulý rok jsem měla problémy s chůzí, tři měsíce jsem byla o berlích, a pak to zničehonic přešlo. Mám asi štěstí, navíc jsem hyperaktivní a také jsem byla velmi náročnými rodiči vychovávaná k tomu, že prostě musím. Ale jsou lidé, kteří skončí na vozíčku nebo leží doma, mají invalidní důchod a nemůžou nic.
Co by sis přála, ať už v blízké budoucnosti, nebo i v té vzdálenější?
Chtěla bych být dobrá máma. To je téma, které jako velmi zaměstnaný a zároveň viditelný člověk ve svém oboru řeším. Mám dvě hodně předčasně narozené děti, které mají některé věci v životě složitější, a musíme se s nimi potýkat. A já mám občas pocit, že jsem špatná matka. Tak to bych chtěla nemít a být prostě jenom dobrá máma.
