Při ketaminové terapii lidé často zjistí, že jsou v základu v pořádku, říká Jana Tylš Adámková
Lidé mívají strach, co příšerného v sobě během asistované ketaminové terapie objeví. Většinou ale zjistí, že jsou jako lidské bytosti v základu v pořádku a od toho se mohou odpíchnout. Terapeutka Jana Tylš Adámková otevřeně hovoří o terapii budoucnosti.
Jak komplikované je otevřít si psychedelickou kliniku v zemi, kde jsou klasická psychedelika stavěna na úroveň pervitinu nebo heroinu?
V Psyonu pracujeme s ketaminem, takže se mi skoro chce říct, že to není zas tak komplikované, protože máme v rukou látku, která je vedena jako léčivo a můžeme s ní tedy v režimu off-label zacházet. Kdybychom ale chtěli pracovat s dalšími psychedelickými látkami, bude to komplikovanější, protože ty se v současné době mohou používat jen v rámci studií.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Co to znamená off-label?
Znamená to, že ketamin, v obchodním názvu Calypsol, je registrován jako léčivo anestetikum, ale my máme dostatečnou publikovanou evidenci, proto víme, že funguje i u dalších indikací jako deprese, úzkostné poruchy,poruchy příjmu potravy, PTSD a podobně, takže ho v těchto případech používáme k jinému účelu, než k jakému byl registrován.
Na webu označujete kliniku za přirozenou reakci na celosvětovou renesanci psychedelického výzkumu. Co myslíte tou renesancí?
V podstatě návrat k objevování těchto velmi specifických substancí. V 60. letech byl v tomto směru obrovský boom všemožných výzkumů, ale pak byly právě postaveny na roveň heroinu, pervitinu a tomuto typu látek. Jsou vedeny na seznamu jako látky bez léčebného nebo terapeutického potenciálu, ale my zjišťujeme, že ho mají. Probíhají klinické studie a ve světě se pomalu začíná dostávat do běžné péče například MDMA.
Znamená to, že jsme v Česku napřed, když máme první psychedelickou kliniku v Evropě?
V Evropě jsou samozřejmě i další kliniky, které s ketaminem pracují, a ty spolupracují v jeho klinických hodnoceních, takže bych neřekla, že jsme napřed, ale určitě držíme krok. Minimálně ve střední Evropě jsme s tímto modelem péče první, a unikátní je také propojení se systémem veřejného zdravotního pojištění, které ji činí více dostupnou.
Když se řekne psychedelika, většina z nás si vybaví látky jako LSD, psilocybin nebo lysohlávky. Vy v Psyonu poskytujete ketaminem asistovanou terapii (KAP). Jak se tohle anestetikum od ostatních psychedelik liší?
Jako psycholožka a terapeutka nejsem úplně schopna vystihnout farmakologickou a neurobiologickou podstatu rozdílu, ale v zásadě jde o to, že každá z těchto látek má svoji specifi ckou fenomenologii prožitku, mohli bychom říct svého ducha. S každou látkou se také v terapeutickém kontextu pracuje jinak, a i postupem studií zjišťujeme, že některé z nich jsou šikovnější na určitý druh problematiky. MDMA se například hodí pro lidi s posttraumatickou stresovou poruchou, ketamin, jak ho používáme, pro lidi s depresí nebo úzkostnou poruchou. S ketaminem máme dobrou zkušenost i u lidí s PTSD, ale léčení s ním jde trochu jinou cestou než právě s MDMA.
Jak konkrétně tedy probíhá ketaminem asistovaná terapie? Dejme tomu, že mám diagnostikovanou depresivní poruchu, co musím splňovat, aby pro mě byl ketamin vhodnou formou terapie?
Tu hlavní indikaci už jste zmínil, a sice, že je nutné mít diagnostikovanou jednu z duševních obtíží, při níž můžeme ketamin použít. K tomu je potřeba také nemít tělesnou obtíž, jako je třeba závažné kardiovaskulární onemocnění, ale to už je na našich internistech a psychiatrech, aby zvážili, jestli je podání látky pro klienta bezpečné. A samozřejmě jsou i kontradikce z ranku psychiatrických poruch. Nemůžeme například pracovat s lidmi, kteří mají chronické obtíže psychotického charakteru. Ale současně například psychotická dekompenzace u poruchy osobnosti v anamnéze není absolutní kontraindikací. Zda je KAP vhodnou a bezpečnou cestou terapie, záleží na individuálním posouzení našimi lékaři.
Klinická psycholožka, která se věnuje psychoterapii dětí i dospělých. Na klinice Psyon provází klienty procesem ketaminem asistované psychoterapie a také běžnou psychoterapií.
Spolupracuje na klinické studii využití MDMA v psychoterapii posttraumatické stresové poruchy. Je členkou Českomoravské psychologické společnosti a dalších odborných asociací.
Z mediálního obrazu psychedelik může ketamin působit, že jde o nějaký zázračný lék. Odráží se to na zájmu o tento typ léčby?
Skutečnost, že má tendenci působit jako zázrak, je spíš něco, s čím se jako terapeuti musíme vyrovnávat v průběhu procesů. Opravdu k nám přicházejí lidé a říkají, že už vyzkoušeli všechno, a že když ani tohle nepomůže, už nemají jinou možnost. Klade to velkou zátěž nejen na proces terapie, ale i na terapeuta samotného. Je potřeba, aby tento křehký moment dobře zpracoval a dokázal klienta podržet v naději, že i když třeba jedno podání ketaminu nebude takový zázrak, jaký očekával, není to beznadějné a existují i další možnosti a kroky, které můžeme podnikat. Přílišná očekávání jsou past.
Musíte si mezi zájemci o tento typ léčby vybírat, nebo máte kapacitu pomoct všem, kteří jsou pro to indikovaní?
Snažíme se své kapacity neustále zvyšovat, ale nekonečné možnosti nemáme. Na druhou stranu není pravda, že by se ke ketaminu v indikaci psychiatrických poruch nedalo dostat jinde. Po celé republice existují nemocnice a ambulantní psychiatři, kteří s ketaminem pracují. My jsme specifi čtí v tom, že víme, jak hodně ketamin pomáhá v terapeutickém procesu. Víme o jeho efektech na nervový systém i to, že funguje jako antidepresivum nebo anxiolytikum, ale důležitá je pro nás také jeho role v psychoterapeutickém procesu. Jiné přístupy třeba spoléhají víc na jeho farmakologický účinek.
Kolik taková terapie stojí? Je to drahá záležitost, nebo je dostupná všem?
Naše klinika másmlouvy s velkou částí zdravotních pojišťoven. Když jsme ji zakládali, hodně jsme si lámali hlavu s tím, jak tento nový typ léčby naroubovat na stávající zdravotnický systém, který pracuje s výkony, body a finančním ohodnocením, a jak to tedy dobře udělat, aby byla taková terapie dostupnější . Původně jsme pracovali jen v režimu pro samoplátce. V souasné době Ketaminem asistovaná terapie skládá z výkonů, které jsou pojišťovnou hrazeny, a také z částí nadstandardních, které z pojišťoven hrazeny nejsou. V Česku si navíc uvědomujeme, že někteří lidé jsou kvůli psychiatrické indikaci v invalidním důchodu, jsou na mateřské dovolené nebo studují ,a pro ně máme, díky štědrosti našich dárců , k dispozici fond, u něhož je možné zažádat o dotaci na část doplatku. Takže se snažíme, aby lidé, kteří naši službu potřebují, se k ní také mohli dostat, aby pro ně nebyly překážkou finance. Zároveň na klinice poskytujeme služby běžné psychiatrické a klinickopsychologické ambulance, které jsou ze zdravotního pojištění hrazeny plně .
Když se dostanu do vaší péče, co přesně mě v rámci ketaminem asistované terapie čeká?
Úplně prvním krokem je, že musíte vyplnit formulář a pak absolvovat vstupní online schůzku. Následně budete vyšetřen psychiatrem a internistou, a když budete indikovaný, čeká vás vlastní proces s přiděleným terapeutem. S ním absolvujete dvě přípravná sezení. Trvají hodinu a půl a je během nich důležité, abyste se s terapeutem dobře seznámil, abyste spolu zmapovali, co vás přivádí, co od terapie očekáváte a co jste zažil ve své osobní historii. Abychom třeba nezopakovali nějaký těžký vzorec, například opuštění. Také klienta připravujeme na to, co látka dělá, co může očekávat, a co naopak očekávat nemůže. Děláme velmi důsledné kroky k tomu, aby se dokázal ponořit a dostat tam, kam potřebuje, v bezpečném prostředí a za doprovodu terapeuta. Pak už následuje sezení s látkou a na závěr dvě integrační sezení, během kterých se klient s terapeutem ohlížejí za tím, co zažil, jaký mu to dává smysl v jeho životním příběhu, co si z toho chce odnést a jak to podporovat. Někdy pracujeme s hudbou, s aromaterapeutickými technikami, jde vlastně o dílek celkové skládanky terapie, kterou v Psyonu děláme. Ideální samozřejmě je, když má klient u nás svého „domácího“ terapeuta, ke kterému se potom vrací, vždy se snažíme o dobré předání klienta jeho terapeutovi, aby byl v obraze.
Popsala jste váš hlavní záběr, ale vy pracujete také v režimu léčebného podání ketaminu. V čem je to jiné?
Léčebné podání ketaminu staví víc na jeho farmakologickém účinku, nicméně v našem podání obsahuje i hodně psychologické podpory při samotném procesu. Není u něj ale podmínkou, aby klient měl předchozí psychoterapeutickou zkušenost, jen jsou u něj užší indikační kritéria.
Co může člověk na ketaminu zažít? Dá se to nějak popsat?
Každý člověk je velmi specifický a přichází ze svého životního příběhu, takže není možné dopředu úplně říct, jaké to bude. Dá se ale popsat, v čem se například v průměru liší zážitek na ketaminu a na psilocybinu. Ketamin je specifi cký v tom, že je disociativní, takže člověk ztrácí běžné spojení například se svým tělem, svojí historií, budoucností, se vším, co se k nám v průběhu našeho životního příběhu přilepilo a často nám to překáží. Někdy se během intoxikace odpojí úzkostné myšlení, ty cykly myšlenek, které člověku běhají v hlavě, najednou zmizí. Člověk má tak možnost zažít sám sebe jaksi čistě, co je to vlastně on, když není své myšlení, své tělo. Pak nastává velmi křehký moment, kdy se zase vrací do běžného stavu vědomí, a tyto části se k němu začínají zase připojovat zpátky. Skvělé ale je, že se nepřipojí úplně stejně jako předtím, a člověk nad nimi získává jistý nadhled a je schopen s nimi v rámci terapie lépe pracovat. Nahlížet na ně jako na věci, které jsou a zároveň nejsou jeho. Klienti také někdy popisují změnu smyslového vnímání, ale u ketaminu většinou nejsou vizuální vjemy tak barevné a živé, jako třeba u jiných látek, jsou spíš snového charakteru.
V jakém smyslu?
Jedna klientka popisovala velmi komplexní scénu, kdy se stala malým semínkem, které bylo v mechu, a ona při tom měla taktilní vjemy toho mechu jako měkkého, teplého a výživného prostředí, a zároveň byla schopna vidět i barvy a textury, které s tím souvisely. Byla to pro ni hodně sytivá zkušenost, až ve smyslu takového raně miminkovského nebo prenatálního sycení, a z toho potom v terapii čerpala.
Jak náročné je provázet klienta takto intimní zkušeností, když se s ním vidíte jen na dvou sezeních?
To je vlastně velké specifikum psychedeliky asistované terapie, že potřebujete rychle navázat dobrý kontakt s klientem, vybudovat v něm pocit bezpečí a důvěry, aby se mohl dostat tam, kam potřebuje, a potom se zase rychle a dobře odpojit. My se vidíme všeho všudy pětkrát a jdeme do velmi hluboké zkušenosti, takže jak začátek, tak konec jsou pro terapeuta i klienta výzvou. Obzvlášť když někteří klienti mají téma navazování a rozvazování vztahů, loučení se, ztrát, tak je potřeba celou terapii dobře ošetřit. Další velkou výzvou je být v tom poli spolu s klientem a ketaminem, který je specifi ký. Učíme se zacházet se sebou, jak se kotvit, uzemňovat a jak zůstat v klidu, i když projevy klienta jsou někdy intenzivnější nebo dramatičtější. Někdy se objeví hodně emocí, pohybu a křiku, někdy se klient naopak ponoří do sebe tak hluboko, že dýchá téměř neznatelně a je potřeba, aby v terapeutovi nehrklo, co se děje, ale byl schopen ho v klidu, správně a v důvěře tím procesem provést. Ale současně musí samozřejmě umět vyhodnotit, kdy už se děje něco, s čím potřebuje pomoct. Třeba od lékaře, kterého máme po celou neustále dostupného v budově kliniky. Někdy se vynoří mnoho emocí, někdy se klient ponoří tak hluboko, že až neznatelně dýchá.
Chystáte výukový program pro terapeuty. Dá se taková empatie naučit, nebo ji člověk potřebuje mít nějakým způsobem vrozenou?
Půjde o navazující výcvikový program, takže do něj budou přijímáni jen lidé, kteří už jsou vycvičenými terapeuty a kteří si tak jen rozšíří repertoár o tuhle specifi ckou složku práce s psychedelickou látkou. A jestli se dá empatie naučit? Těžko říct, možná částečně ano. Empatie má kognitivní složku, tu lze trénovat, ale emoční složka je spíše vrozená. Člověka, kterého to netěší, nezajímá a nemá k tomu přirozený sklon, to asi nenaučíte, ale takový člověk se to ani nebude chtít učit. Řekněme, že existují nějaké obecné poučky, co je vhodné dělat, když jsem v přítomnosti někoho, kdo je pod vlivem psychedelické látky, a co rozhodně nedělat. Takže jsou věci, které se dají naučit, ale pak je tam určitá složka nějakého umění, jako v každé terapii.
Popisovala jste, že samotný zážitek na ketaminu může být pro klienta poměrně intenzivní. Když si vezmete člověka, který má diagnostikovanou depresivní poruchu a fungují mu antidepresiva, měl by mít podle vás vůbec o ketaminem asistovanou terapii zájem?
To záleží na něm. Mně přijde skvělé, že máme k dispozici různé typy léčby a že si každý může najít tu, která mu sedí. Pokud někomu fungují antidepresiva, je s nimi spokojený a má je vyladěná tak, že vlastně téměř neví, že je bere, je to super. Jsou ale také lidé, kteří časem dojdou k tomu, že se v tom necítí a že to není úplně ono. Mají pocit, že přichází o kus kontaktu sami se sebou a říkají si, že už je možná na čase se podívat na to, v čem konkrétně jsou jejich trable. A to třeba může být dobrý okamžik pro to, kdy psychedeliky asistovanou terapii podstoupit. Pak jsou lidé, kterým standardní způsoby současné léčby nefungují vůbec, a je fajn, že můžou sáhnout po tomhle.
Jak moc je proces takové terapie náročný, mají z ní klienti obavy?
Někdy to opravdu náročné je, ale spíš mám zkušenost, že klienti přicházejí s tím, že mají strach, s čím se v sobě setkají. Bojí se, že v sobě najdou něco příšerného. Většinou je ta zkušenost ale taková, že se podívají do sebe a zjistí, že jsou jako lidské bytosti v základu úplně v pořádku. Díky tomu mohou být najednou v kontaktu sami se sebou, a to je ten velmi důležitý základní moment, od kterého se potom mohou odpíchnout ve svém dalším fungování. Že už se nemusejí bát, že nejsou v pořádku.
Když se podíváme na to, s jakými látkami se pracuje v rámci studií, dokážete říct, kam se v tomto ohledu bude Psyon posouvat? S jakými problémy za vámi budou klienti chodit řekněme za deset let, a čím je budete léčit?
Můžu se zasnít? Opravdu by se mi líbilo, kdybychom s klienty s traumaty nebo posttraumatickou stresovou poruchou mohli pracovat s MDMA. To by bylo super. Také bych byla ráda, kdyby bylo možné používat psilocybin a indikovat látky klientům na míru. Zkrátka kdybychom nebyli tolik omezovaní škatulkami typu ‚na tuto diagnózu dostanete takovou látku´, ale mohli bychom sledovat proces klienta, jeho uzdravení a cesty k sobě, a na specifická témata, se kterými se setká, zapůsobit prací s konkrétní vhodnou látkou.
Je možné, že v budoucnu dojdeme i k tomu, že nepůjde jen o prostředek k léčbě duševních obtíží, ale třeba i o seberozvojový prostředek?
Myslím si, že psychedelika svoje místo v seberozvoji mají a že i lidé, kteří nemají diagnózu, mohou z tohoto typu terapie profitovat. Třeba když se nacházejí v životní fázi, kdy by se jim hodilo moct si rozšířit stav vědomí. Navíc obrovskou část duševních potíží je možné řešit preventivně a psychedelika jako potenciálně kauzální léčba tady mají obrovský potenciál. S tím ale souvisí i nutnost dobře edukovat společnost, jak s takovými látkami bezpečně pracovat.
